Mnoho pozorovatelů společnosti, ať profesionálů nebo amatérů, sleduje, jak extremistické skupiny získávají vliv. O části této vzpoury platí, že holé násilí je jen lehce pokryto ideologickým hávem. Nejde zde o prosazení nějakého programu, nýbrž o čirou nepolitickou brutalitu. Je to to, co španělský autor první poloviny 20. století José Ortega y Gasset (1883 - 1955) nazval vzpoura davů. (Jeho kniha s tímto názvem vyšla i česky v překladu Václava Černého, Praha: Orbis, 1933). Co se stalo? Odpovědní občané zanedbali péči o přirozené uspořádání společnosti. Nemocniční uklízečky začaly rozhodovat o průběhu operací, hluší začali dirigovat symfonie, pologramotní začali spisovat filosofická díla. A mnozí si mysleli, že je to v pořádku. Přehlíželi varovné příznaky.

Kultivovaná politika se staletími zkušeností v zádech se stala zajatcem pouliční lůzy a hle, byli tu vůdcové lidu a jejich úderná pěst v podobě SS, Lidových milicí, KGB či Gestapa. Pouliční rváči nastoupili na místa poslanců, ministrů, vyslanců, případně i univerzitních profesorů. Elita byla lynčována, vysmívána, vláčena bahnem. Většina z toho, co představoval hitlerovský a stalinistický režim, má podle mého toto prosté vysvětlení: prosazení plebejské brutality proti tradiční náročné kultuře.

Hnutí, která nazýváme extremistickými, však přeci jen mají nějaký program. V jejich pozadí jsou myšlenky, ne jen prostá potřeba barbarů ničit, ubližovat, pošlapávat. Nejde jen o prostou vůli k moci, jen o biologickou sílu, která převálcovala ducha. Síla politické filosofie, která vplynula do fašismu, nacismu a komunismu, je silou krize Západu. Rozvrat pod hesly "svobodný trh" a "demokratický pluralismus" vyvolal a vyvolává hněv a síla tohoto hněvu nabíjí kritické a alternativní myšlenky energií, která je žene do krajností a do spojenectví s pouličním lynčujícím davem. Obě hesla označují program, který se formoval po celý novověk: programový boj všech proti všem, boj politický (bratrovražedný boj politických koncepcí) i hospodářský (absolutizovaná, univerzální konkurence, zánik solidarity). To je propast pro kulturu, to činí ulice měst bojištěm, to vnáší do životního prostoru i do vztahů násilí a špínu.

Nelze jen tak snadno uskutečnit Nový středověk, jak o něm sní ruský exilový myslitel Nikolaj Berďajev (1874 — 1948) v knize, která již vyšla i česky (Nikolaj Alexandrovič Berdjajev: Nový středověk: úvaha o osudu Ruska a Evropy, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2004). Nelze se vracet. A museli bychom mít jasno, co definitivně skončilo začátkem novověku a na co by se mohlo navázat. Ale je tu vize tradiční společnosti, jež není ideální, ale přece je organicky uspořádána. Není to konstrukt, není to neoliberální, hayekovské a friedmannovské sociální inženýrství. Je to další etapa přirozené, pozvolné, několika tisícileté cesty dějinami. Tato vize se prosazuje uprostřed ideologií, které hájí status quo. Jejími protagonisty jsou pracovití, senzace nemilující, nadaní jednotlivci, kteří jsou dost trpěliví na to, aby čekali na konečnou fázi rozvratu západní civilizace a pak, oni sami nebo jejich pokračovatelé, nabídli své myšlenky jako podněty k obnově. Myslím vedle Ortegy a Berďajeva natolik rozdílné, a přece jednou základní intuicí nesené postavy, jako jsou tradicionalisté Francouz René Guénon (1886 — 1955), Švýcaři Frithjof Schuon (1907 — 1998) a Titus Burckhardt (1908 — 1984) nebo třeba i Rudolf Steiner (1861 — 1925) se svým projektem sociální trojčlennosti a francouzský, poněkud kontroverzní politický filosof Alain de Benoist (nar. 1943).

Socialisté a korporativisté se pokoušeli o obnovu přirozené tradice. Marx považoval svůj socialismus za třetí fázi, po tezi "feudálního socialismu" a antitezi kapitalismu, za třetí fázi zahrnující i překonávající oboje. Korporativisté věřili na hlubokou organickou strukturu společnosti a tradiční rozdělení funkcí a při svém tradicionalismu byli sociální a ekologičtí. Ale jejich experimenty se zatím nevydařily. Pokus o nastolení socialismu degeneroval ve stalinský teror, polpotovskou genocidu, v ekonomickou a kulturní zkázu střední Evropy. Pokusy o nastolení korporativismu byly kontaminovány nacionalismem a vedly k diktátorským režimům a ke genocidě Židů a Romů. Proč jejich pokus o alternativu skončil tak bídně? Kde vzala většinová západní společnost morální sílu pro vítězství nad nimi, když je sama ve vleklé krizi?

Zvrhlý systém partokracie a plutokracie nemá šanci. Ale myšlenky občanské odpovědnosti a solidarity, program duchovně založeného státního života, se mohou prosadit, bude-li se krize stupňovat a neprosadí-li se holou silou extremisté, kteří vzbuzují falešný dojem, že jsou či chtějí být alternativou. Pokud se směrodatná část společnosti bude chovat sebezáchovně a bude ochotna tvořivě navázat na přetnutou tradici, může se situace změnit k dobrému. Jinak směřujeme k apokalyptické katastrofě.