Ve skutečnosti jsou novinové fotografie často lepší než články: naposledy ta ze sjezdu ODS, na níž byl vyfocený holohlavec, jak platí u baru za láhev vína a z ruky mu padá mezi tisícovkami i pětitisícovka. Ta vyšla v Lidových novinách 23. listopadu, dokonce na titulní stránce, jejím autorem je Jindřich Mynařík a fotka přesně dokumentuje, kdo že jsou ti krajští kmotři a co si ta strana představuje pod pojmy občanská a demokratická. Naivně mě nad ní napadlo, proč ten člověk nemá peněženku a  jak je možné, že tomu vlivnému ústeckému podnikateli Patriku Oulickému nevadí, že vypadá jako skinhead, než mi došlo, co fotografovi došlo okamžitě na místě, totiž že to skinhead je a s tisícovkami se producíruje úmyslně.

Někteří novinářští fotografové dovedou skvěle vystihnout situaci, zachytit drobné drama, nahlédnout pod povrch oficiálního zdání, které chceme budit, když se domníváme, že se na nás upírají zraky veřejnosti. Takové fotografie si pamatuji z předchozích ročníků Czech Press Photo — letos jsem ale nezaznamenala žádnou.

Nevím, co je k ocenění na fotografiích z dánského Víkendu ve stylu 50. let (reportér Matěj Třešňák), na nichž nevidíme nic jiného než lidi a auta ve stylu 50. let někde v Dánsku. Každá druhá novinová fotka ze skutečných padesátých let 20. století je zajímavější, výmluvnější, dokonce i poetičtější (fotky Dagmar Hochové nikdy nezestárnou). Portréty sportovců v důchodovém věku jsou dojemné, ale o realitě posledního roku nevypovídají nic víc, než že i lidé v důchodovém věku závodí, zejména v plavání. Snímek pečených psů, nabízených na trhu k jídlu (Jan Zatorsky, Týden. Isntinkt) na nás působí otřesně, ale kdekterý buddhista by se otřásl odporem nad naší zabijačkou, dědečkem vraždícím na dvoře králíka, honem, drůbežárnou… a takové fotografie už se nevystavují, to už nepatří mezi atrakce.

Zato jsme se vrátili ke kritice typu satirického časopisu Dikobraz, třeba takovou fotografií hřbitova „zvířecích mazlíčků“. Na té fotce je několik hrobečků ozdobených umělohmotnými květinami a gumovými a plyšovými zvířátky. Jsou tam zřejmě pohřbena domácí zvířata, psi a kočky, ale možná i nějaký ten křeček nebo morče. Jenomže na té fotce nevidíme žádné lidi, nevíme, jestli svá domácí zvířata pohřbily děti nebo staří opuštění lidé nebo blázni (luxusní milionáři to jistě nebyli), takže z té efektní fotografie vychází jenom povýšený výsměch. Takový hřbitov by, s dovolením, vyfotil každý, skutečným reportážním a dokumentaristickým uměním by bylo počkat si na lidi, zaznamenat situaci.

Horníci v Donbasu jsou působivý seriál (Philip Singer, EPA), hornické prostředí je v realitě otřesné, ale výtvarně velmi působivé, to už u nás dávno vystihl například Viktor Kolář. Fotky z Donbasu jsou vysoce estetizované, nové poznání o poměrech na Donbasu, o lidství těch, kteří tam pracují, však nepřinášejí. Možná by byly zajímavější snímky z dolu v Novákách na Slovensku, kde bylo v loňském roce obrovské neštěstí a mnoho mrtvých. Radši než černé tváře horníků v efektním protisvětle bychom — alespoň my, kteří v novinářské fotografii hledáme obraz světa, v němž žijeme — viděli tváře zodpovědných manažerů a majitelů dolu, kde došlo k neštěstí, tváří v tvář rodinám obětí atd. — ale to by možná bylo na poměry našich tištěných médií moc sociálně kritické.

Fragmenty metropole pracují se zrcadlením v moderní architektuře — i takových fotografií jsme už viděli kvanta. Ve skutečnosti se nepozná, o kterou metropoli jde — je to záměr? Jestli ano, tak na něj nepřijdeme, takže se spíše domníváme, že je to jenom výtvarný efekt a celkem vzato klišé.

Hodně snímků bylo věnováno událostem v Janově u Litvínova, ale z vystavených fotografií vznikal dojem, že hlavním násilníkem na tom místě byla policie. Řady jejích mužů se štíty a v nindžím oblečení jsou efektní na pohled, na koních vypadají jako černí rytíři apokalypsy — ale policie v Janově jen mlčenlivě dohlížela. Kdo odporně řval a vyvolával násilnosti, byli neonacisté z Dělnické strany za sympatizujícího přihlížení místního bílého obyvatelstva. Tohle ty fotky nezobrazují, výtržníkům není vidět do tváře a jednomu chudákovi náckovi dokonce teče krev na hlavě — že by mu to udělali ti zlí policajti?

Návštěva papeže Benedikta je zobrazena se smyslem pro souhru červené a bílé barvy kardinála a papeže, je to výtvarně pěkné — ale co dál? Ani jeden moment duchovního usebrání, nebo naopak nudy, povinnosti, lhostejnosti či naopak náboženské horlivosti jsem na výstavě nezaznamenala, fotografovi byla celá návštěva celkem jedno, pozoroval povrch, nic víc. Fotoreportáže z cest Václava Klause jsou tak konformní, že se mohou směle měřit s jakoukoli státní zakázkou toho druhu za normalizace.

A tak nakonec nejvýmluvnější je opravdu ta vítězná fotografie Joe Klamara s bustou živého Baracka Obamy, figurou bronzového Masaryka, chrámem svatého Mikuláše a s Prahou zahalenou v mlhách v pozadí. Ta mlha mu nahrála, dodala fotografii význam, tajemství, naléhavost.

Dnešní fotografové pracující pro média jsou dokonale vybaveni a jejich snímky jsou technicky perfektní. A co? Snímky na letošní Czech Press Photo valnou většinou postrádají situaci, drama, nekladou otázky, neukazují skryté, jdou zkrátka po povrchu, efektu, po námětu bez obsahu, po měšťácké objednávce.

Jako by jejich autoři fotili jenom očima, bezmyšlenkovitě, technokraticky. A — jak už bylo řečeno — na měšťáckou objednávku zkomercionalizovaných médií.