Zástupci jedné významné ratingové společnosti, kteří nedávno navštívili Českou republiku, mne po diskusi na téma politického vývoje v České republice vyzvali, abych se jich také na něco zeptal, mám-li zájem. Coby ekonomického laika mne zajímalo, jak se dívají na schválený státní rozpočet naší země a její rostoucí zadlužení. Zde jsou jejich odpovědi.

Česká ekonomika je podle nich zatím poměrně zdravá, má dobré základy. Výše rozpočtového deficitu vypadá sice hrozivě, ale vezmeme-li v úvahu, že výše státního dluhu ve vztahu k HDP je jen zhruba 35 procent, je Česká republika ve srovnání s některými dalšími zeměmi Evropské unie v poměrně dobré situaci.

Zde ale dobré zprávy končí, v pozadí číhají problémy, některé potenciálně vážné. Relativní zadluženost České republiky je sice v evropských měřítcích poměrně nízká, ale politické reprezentace některých jiných zemí, jejichž státní dluhy jsou vyšší, se zdají být kompetentnější než ta česká, takže v jejich případě existuje vyšší míra naděje, že nedovolí, aby se státní finance vymkly kontrole.

Jinými slovy: existují i faktory „psychologické“, spojené s tím, jak jsou různé země vnímány. Bohužel ze západního pohledu vypadá státní dluh ve výši 35 procent v zemi ze středovýchodní Evropy, v níž jsou demokratické poměry ještě neusazené a politické elity nespolehlivé, jako potenciálně větší ekonomická hrozba než třeba i vyšší zadlužení zavedené západní demokracie.

Většina evropských zemí, které v současnosti zápolí s vysokými deficity státních financí, utrácejí velké částky zejména za sanování bankovního sektoru nebo injekce do ekonomiky. Výdaje tohoto druhu jsou v České republice mnohem menší, přesto je deficit enormní. Bankovní sektor v České republice prošel očistou už v 90. letech, je poměrně zdravý, a i proto je vysoký deficit v naší zemi znepokojivější než jinde.

V souvislosti s tímto konstatováním následoval výčet strukturálních problémů, které, pokud zůstanou neřešeny, by mohly v budoucnosti přivodit vážné problémy. Tím hlavním je samotná struktura rozpočtu, v němž je podíl mandatorních výdajů neúnosně vysoký. V dobách ekonomického růstu není tento problém tak viditelný, jako je tomu během ekonomické krize, kdy stát negeneruje dostatek příjmů, ale to neznamená, pro ekonomiku není přítěží i v dobách růstu.

Ve spojení se slabou politickou elitou se objem mandatorních výdajů jeví jako hrozba do budoucnosti, protože existuje jen malá šance, že čeští politici budou schopni domluvit se přes politický střed na zásadních reformách sociálního systému země, které by umožnily snížit celkový objem mandatorních výdajů.

Dalším strukturálním problémem české ekonomiky je vysoká míra korupce, zejména při zadávání státních, krajských a obecních zakázek. V černé díře korupce, která vede k předražování státem financovaných projektů, se ztrácí desítky miliard korun.

Možné brzké řešení (nebo alespoň zmírnění) tohoto problému se kvůli neochotě české politické reprezentace přijmout potřebná opatření zdá být stejně nereálné, jako je snížení mandatorních výdajů státu. Nezdá se, že by čeští politici měli skutečný zájem na regulování lobbingu nebo na přijetí zákonů zpřísňujících dohled nad zadáváním státních zakázek.

Neprůhlednost při zacházení se státními zakázkami komplikuje čerpání evropských fondů, neboť evropské projekty závisí na spolufinancování ze strany státu, krajů či municipalit. Česká republika má v této oblasti velké potíže.

Problémem je i těžkopádný a nepřehledný daňový systém, k jehož zjednodušení nevedlo ani přijetí tzv. rovné daně. Navíc samotná rovná daň působí, jak se ukazuje, v době ekonomické krize problémy, protože negeneruje dostatek příjmů do státního rozpočtu. Žádná vyspělejší západní země rovnou daň nepoužívá, existuje v podstatě jen v zemích východní Evropy.

Vlastní měna se zatím ukázala v současné krizi spíše jako výhoda, neboť poskytla české ekonomice více flexibility, ale takovou výhodou zůstane jenom v případě, že investoři české ekonomice jako celku budou i nadále spíše důvěřovat. V okamžiku, kdy převáží nedůvěra, může se vlastní měna malého státu stát značným problémem, třeba i v podobě nájezdů spekulativního kapitálu.

Hlavní potíž České republiky spočívá v tom, že neschopnost české politické reprezentace řešit strukturální problémy hospodářství posunuje nejen realitu, ale i vnímání české ekonomiky pomalu, ale jistě k bodu, v němž nejspíš převáží nedůvěra.

Představitelé ratingové agentury neprozradili, zda oni sami české ekonomice ještě pořád spíše věří, než nevěří, zdálo se ale, že konstatování, že slabost českých politických elit není nic nového, a že i přesto si české hospodářství — řízeno pomyslným autopilotem — dlouho počínalo poměrně dobře, je ratingovými agenturami přijímáno ve světle posledního vývoje s větší skepsí než v minulosti.