Potřeby jsou omezené, to žádostivost je nekonečná

Zdálo by se, že jednou už konečně budou mít lidé dostatek a nebudou se již muset honit za dalšími požitky a majetky. S jídlem však roste chuť.

Slepá ulice je velmi příhodná metafora, chceme-li charakterizovat současný směr civilizačního vývoje. Limity, na které narážíme, se týkají zdrojů, obyvatelnosti planety i sociální soudržnosti. O krizi západní civilizace se mluví už nejméně sto let a dvacáté století přineslo tolik lidmi způsobených katastrof jako žádné jiné období v dějinách. Zároveň bylo v řadě oblastí a v mnoha regionech dosaženo nesporných úspěchů při zabezpečování zdrojů pro život v dostatku, v lidském poznání i v pokroku svobody a lidského rozvoje.

Rozpory mezi možnostmi, kterých lidstvo dosáhlo, a rozumnými způsoby jejich využití se přitom, jak se zdá, nezmenšují, ale rostou. Na všech stranách dochází k absurdnímu plýtvání a iracionálnímu ničení hodnot materiálních i duchovních. Hnací silou toho všeho je představa nezbytného a blahodárného růstu spotřeby a výroby, ačkoli je zřejmé, že od hranice dostatku už růst nepřináší další zvýšení kvality života, ale jenom víc problémů.

O mezích růstu se už také mluví dlouho a téma se dostává z alternativních a odborných diskusí i do vysoké politiky, jak nedávno upozornil například Jindřich Kalous v Britských listech. Vedou se i diskuse o udržitelném umenšování. Změna směru budoucího vývoje vyžaduje mnoho změn v organizaci společnosti a ekonomiky a také velký převrat v myšlení.

Dnes převládá představa podporovaná medializovanou populární vědou, že soutěživost a touha po růstu jsou součástí lidské přirozenosti, a proto kapitalismus založený na potřebě neustálého růstu a neustálého soutěžení je nejen velmi efektivní, ale také přirozený a po právu zvítězil v soutěži společenských modelů. Není obtížné odhalit, že takový maximálně zjednodušený pohled na svět slouží především k tomu, aby se lid nebouřil, nýbrž aby věřil, že se nedá nic dělat. Takové slepé uličky v hlavách brání změně stejně účinně jako vnější politicko-ekonomická omezení.

Kultura konzumerismu, která nás nutí k růstu spotřeby, se tváří jakoby lidské potřeby byly v zásadě nekonečné, protože sugeruje, že jakmile je uspokojena jedna potřeba, hned se objevují další a další, a Růst růstu tak může pokračovat dál. Tyto pseudopotřeby bývaly v náboženském jazyce označovány jako tužby nebo žádosti, a ten, kdo jim podléhal, byl považován za člověka špatného charakteru, protože bylo známo, jak ničivě takové chování působí na jednotlivce i společenství s nedostatkem zdrojů. V dobách nadprodukce se jeví spotřeba jako svatá povinnost, ale časy se mění, a asi budeme potřebovat i staronové ctnosti. Také hierarchii potřeb ve spojení s hierarchií moci je třeba promýšlet nově.

Řada badatelů (nejznámější je asi Abraham Maslow) představuje systém potřeb v hierarchickém uspořádání, kde nejníže stojí tělesné (biologické a fyziologické) potřeby a nejvýše potřeby jako seberealizace nebo zakoušení krásy a harmonie. I když jsou žebříčky potřeb sebediferencovanější a hierarchické uspořádání je relativizované tím, že naléhavost jednotlivých potřeb se mění podle situace, v podstatě představují dualistický model, který promítá tělesné a duchovně/ sociální jako dva krajní body škály. Takové uspořádání samozřejmě podporuje hierarchické společenské uspořádání, ve kterém jedni (muži, bílí, bohatí, vzdělaní, pracující duševně) vládnou a druzí (ženy, barevní, chudí, nevzdělaní, pracující fyzicky) slouží.

Politika prosazující udržitelný způsob využívání omezených zdrojů se potřebuje opírat o méně redukcionistické koncepty člověka. Jeden takový nabízí chilský ekonom Manfred Max-Neef, nositel tzv. alternativní Nobelovy ceny. V jeho pojetí (model rozvoje lidské škály – Human-Scale Development) jsou lidské potřeby nehierarchické, univerzální a neměnné. Rovněž dokládá, že lidských potřeb není mnoho, ale jsou provázané, přitom jsou konečné, stejné ve všech lidských kulturách a obdobích. Mění se jen způsoby jejich uspokojování.

Některé způsoby uspokojování potřeb mohou uspokojení jen předstírat, nebo mohou být i destruktivní, nebo k uspokojení jedné potřeby dochází na úkor jiných potřeb apod. Uvádí například válku, která slibuje zajistit bezpečí, ale ohrožuje základní hodnoty bytí, participace a svobody.

Jako základní definuje Max-Neef potřebu bytí, ochrany, lásky, porozumění, participace, odpočinku, tvorby a svobody. Nejúčinnější jsou synergické formy naplňování potřeb.

Z tohoto hlediska se jeví důraz na individuální potřebu konzumu stále nových materiálních statků v naší civilizaci jako chorobná jednostrannost. Důležitý je poznatek, že stejně „kvalitního“ uspokojení základních potřeb lze dosáhnout různými způsoby a s různými náklady. Náklady přitom mohou být diametrálně odlišné, jako např. volíme-li dopravu individuální automobilovou, sdílení automobilu nebo veřejnou dopravu. Klimatizaci na ochlazení příbytku lze pořídit rychle, ale zároveň tím roste spotřeba energie, která k oteplování přispívá. Stavět tak, aby domy chránily před horkem a zimou bez zvyšování spotřeby energie, uspokojí nejen aktuální potřebu tělesného komfortu, ale realizují se tím i hodnoty sociální a ekologické odpovědnosti. Podobné příklady lze najít ve všech oblastech nutné spotřeby.

Nezbytné snížení nákladů na nutnou spotřebu, která nás čeká při přechodu ke spravedlivé a udržitelné společnosti, nemusí tedy nutně znamenat zhoršení úrovně uspokojování potřeb. Nevíme ovšem, jak radikální změny nás čekají. Rozhodně je nejvyšší čas na změnu myšlení. Ostatně to, že žádostivost je neomezená, ale potřeby jsou konečné, věděl už Aristoteles.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Tři poznámky Úterý, 20.Července 2010, 09:42:36

Všeho s mírou. Žádostivosti se totálně zbavují ortodoxní buddhisté, čímž ale dokazují, že tudy cesta pro lidstvo také nevede.
Soutěživost a z toho údajně plynoucí touha po růstu není přirozenou vlastností člověka, ale pouze jeho přírodním atavismem. Což by se nemělo zaměňovat. Soutěživost plyne asi z přírodního samčího pudu permanentního soupeření a je tedy pozůstatkem onoho předlidského v lidském společenství. Naopak přirozeně lidským je tuto přírodní agresivitu zvládat, čili podřídit svou individualitu pravidlům společenství, protože člověk by jako osamělý jedinec nikdy ani nevznikl. Rozvinul se teprve v komunitě, ve společenství, kde především řeč akcelerovala všestranný růst jeho schopností oproti ostatním tvorům.
Chorobnou závislostí není jen konzum, ale v prvé řadě hromadění bohatství nad všechny meze, protože jeho konečným cílem je vždycky nadvláda nad jinými. Dokud se v etice lidstva neprosadí, že hromadění bohatství je společnostně nebezpečným jevem, který musí být léčen, jako každé jiné závisláctví, a možná i sankcionován, dotud máme o jedno riziko ohrožující existenci celého lidstva více.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.