Levice stojí a padá s otázkou sociálního státu

Jiří Pehe

Současná levice si musí položit řadu otázek a nalézt na ně odpovědi. Bez toho se nestane konkurencí neoliberální a konzervativní pravice.

Demokratická levice, nejen u nás, má před sebou nesnadný úkol: musí odpovědět na otázku, jaké funkce a v jakém rozsahu má mít sociální stát v kontextu globální ekonomiky. Otázka sociálního státu je zásadní, protože právě obrana sociálního státu je tím, co stále výrazněji odlišuje demokratickou levici od neoliberální nebo konzervativní pravice.

Koncept sociálního státu tak, jak byl doposud praktikován, vznikl v době vrcholící industriální éry jako odpověď na sociální a ekonomické dislokace i nerovnosti působené trhem. Neprosadil se ovšem v globálním měřítku, nýbrž jen v nejvyspělejších západních, zejména západoevropských demokraciích.

Byl nejen produktem jistého typu vysoce vyspělé demokratické politiky v poměrně malém počtu národních států, ale také ekonomického bohatnutí těchto států, které kromě USA a později východoasijských „tygrů“ neměly skutečnou ekonomickou konkurenci. Sociální stát byl ovšem i odpovědí na politickou nestabilitu a katastrofy z první poloviny dvacátého století.

Tlak, pod kterým se koncept národního státu v poslední době ocitnul, souvisí úzce s procesem globalizace. Neoliberální a konzervativní ideologie, které požadují jeho výraznou redukci, nebo dokonce demontáž, vycházejí z předpokladu, že je nutné se co nejpružněji přizpůsobit logice nové globální ekonomiky.

V té lze prý uspět jen za cenu zvýšené flexibility pracovního trhu, privatizace zbývajících veřejných statků a snižování nákladů na sociální stát. To vše je doplňováno jakousi ideovou nadstavbou „postmoderny“ a „post-industrialismu“, jež poukazuje k údajně rostoucímu individualismu, opírajícímu se o komunikační schopnosti, specifické dovednosti a neustále se proměňující osobní status.

Nechce-li demokratická levice, především sociální demokracie, tento ideový souboj prohrát, musí ukázat, co se skutečně změnilo a jak se této změně přizpůsobit. Musí též definovat, co se ve skutečnosti nezměnilo, jen se tomu dávají nová jména.

Zde je několik tezí do diskuze.

Změnil se především globální kontext. V prostředí globálního trhu, který se oprostil od posledních překážek pádem bipolárního světa, začaly ekonomicky rychle růst země, které byly dříve pro Západ jen zdroji surovin či levné práce. Tyto země mají výraznou kompetitivní výhodu nejenom v podobě extrémně levné pracovní síly, ale i v tom, že v nich vesměs koncept sociálního státu vůbec neexistuje, a to dokonce ani v „komunistické“ Číně.

Zatím nezodpovězené dilema stojí takto: musejí se vyspělé země těmto novým tygrům přizpůsobit v podobě odbourání „drahého“ sociálního státu, anebo si bohatnutí zemí jako je Indie, Čína, Brazílie nebo Indonésie vynutí po dosažení určité ekonomické úrovně jejich sociální modernizaci, jež povede ke vzniku sociálních států i v těchto společnostech?

Je možné dosti přesvědčivě tvrdit, že ekonomické bohatnutí těchto zemí vyvolá eventuálně nutnost pojistit si politickou stabilitu, opírající se o nové střední třídy, vznikem různých forem sociálního státu. Ten si například po 2. světové válce vytvořilo i zbohatnuvší „nezápadní“ Japonsko.

Západ by tedy neměl zbrkle demontovat instituci, která se v závislosti na dosaženém ekonomickém rozvoji může jevit stejně „univerzální“ jako demokracie nebo lidská práva. Spíše jde o to, jak sociální stát reformovat tak, aby ho západní země mohly financovat i v novém mezinárodním prostředí, kde jsou jejich bohatství a ekonomický růst relativizovány novými ekonomickými aktéry.

Další podstatnou změnou, jež má přímé dopady na fungování sociálního státu, je vzrůstající tlak globálního kapitálu. Ten je mnohem mocnější než národní kapitál, na němž si západní společnosti vydobyly sociální stát ve dvacátém století.

Je vysoce pohyblivý, protože není vázán na národní hranice. Tlak na národní státy může ovšem vytvářet nejenom touto pohyblivostí, na níž poněkud toporné národní státy nedokážou vždy včas odpovědět, ale i schopností hledat si rychle a kreativně kompetitivní výhody — například v podobě přesunu do zemí, které nemají pevné regulační rámce nebo vysoké daňové zatížení a sociální odvody.

Je zcela v logice tohoto dravého globálního kapitálu odbourávat i ve vyspělých zemích omezení, která mu stojí v cestě: od údajně nadbytečných regulačních rámců, jež podvazují „neviditelnou ruku trhu“, až po „zbytečně“ vysoké daně nebo údajně rigidní pracovní trh. Jako ideové mluvčí si k tomu vybral zejména neoliberální pravici.

Demokratická levice si naopak musí odpovědět na otázku, které z těchto nároků globálního kapitálu jsou i v tomto měnícím se kontextu do jisté míry oprávněné, a které ústupky by byly, a to i „civilizačně“, krokem zpět.

Vyspělé země, což jsou shodou okolností právě ty, jež většinou mají sociální stát, nejsou jen bezmocnými loutkami v rukou globálního kapitálu. Nejenže většina nadnárodních firem formálně sídlí z dobrých důvodů právě v těchto zemích „vlády zákona“, ale globální kapitalismus bude na tyto země ještě dlouho spoléhat, pokud jde o inovace, vědecké objevy, nejkvalifikovanější manažery a koneckonců i finanční instituce. To dává západním státům do rukou silné zbraně, pokud jde o možnost přivést globální kapitál pod politickou kontrolu.

Demokratická levice má velkou šanci převzít právě zde iniciativu. Zatímco je zcela přirozené, že v ideové rovině budou některé její odnože formulovat alternativy ke kapitalismu jako takovému (a budou v rámci kritiky sociálního státu „zleva“ dokonce tvrdit, že i on jen vyztužuje kapitalistické panství), jejím praktickým úkolem současnosti je reformovat „reálný kapitalismus“, působící stále více v globálním měřítku, v „kapitalismus s lidskou tváří“.

Jde tedy o to, aby se i globální kapitalismus co nejméně vymykal nárokům vyspělé politické demokracie, jež v sobě kloubí svobodu, rovnost a solidaritu.

Demokratická levice musí též najít nový jazyk ve vztahu k těm, které tradiční sociální stát doposud chránil. Střední třídy, aniž by si to zatím dostatečně uvědomovaly, se totiž ocitají pod rostoucí hrozbou „proletarizace“, pokud bude sociální stát výrazně oslaben. K nim přibývají velmi rychle „noví proletáři“ z rostoucího sektoru služeb — lidé pracující v turistickém ruchu, obchodních řetězcích, restauracích, zdravotnictví, servisních službách nebo třeba i na nižších úrovních finančního sektoru.

Pravice byla schopna vnutit společnosti diskurz, v němž jsou zaměstnanci v těchto oblastech „postindustriální ekonomiky“ portrétováni jako „majitelé vlastních osudů“, kteří se kreativně přizpůsobují novým podmínkám, a i proto přijímají práci na zkrácené úvazky nebo dobu určitou. Ve skutečnosti jsou to ve vzrůstající míře jen noví proletáři — pěšáci v šachové hře globálního kapitálu, které lze snadno obětovat, včetně jejich lidské důstojnosti, pokud národní státy nebo nadnárodní evropský projekt neurčí pro tuto hru pevnější pravidla a nevystaví jí účinnou hráz.

Sociální stát je součástí této hráze. Národní státy nebo integrovaná Evropa mohou samozřejmě zvyšovat flexibilitu pracovního trhu a mohou zavádět různé reformy, aby vytvořily příznivé podmínky pro příchod či udržení globálního kapitálu. Nemohou se ale vzdát záchytné sociální sítě. Ba naopak, potřeba této sítě roste s tím, jak roste sociální a ekonomická zranitelnost lidí pracujících v prostředí globalizované ekonomiky.

Levice též musí najít způsob, jak veřejnosti vysvětlit, že požadavky pravice reprezentující kapitál na různé formy privatizace penzijních systémů nebo zdravotnictví nemusí být vždy jen údajně flexibilními řešeními, jimiž stát v podobě „outsourcingu“ některých svých aktivit na soukromý kapitál údajně vyhovuje požadavkům modernity. Jsou to velmi často také způsoby, jimiž se soukromý kapitál chce dostat k „měkkým penězům“, tedy k desítkám miliard z kapes daňových poplatníků, které musí občané odvést do pojišťovacích systémů tak jako tak.

V neposlední řadě si demokratická levice musí odpovědět na zcela zásadní otázku, jak se postavit k turbulencím působeným v globálním měřítku nadnárodními finančními institucemi. Její odpověď byla zatím poměrně automatizovaná: i neodpovědné finanční instituce je třeba zachraňovat s pomocí peněz daňových poplatníků, neboť by jinak mohl padnout celý globální systém. Zároveň se státními injekcemi do ekonomiky prý oživuje poptávka, jež znovu spustí ekonomický růst. Ten pak zaplatí dnešní dluhy.

Ve skutečnosti jsou jen pár let poté, co takto kolektivně „zachraňovaly“ mocné finanční instituce, západní státy vystaveny ze strany soukromého sektoru vyrůstajícímu tlaku, aby v podobě větší regulace nestály v cestě „neviditelné ruce trhu“ a aby se úsporami, především na sociálním státu, zbavily svého zadlužení, jakkoliv může být do určité míry právě i důsledkem sanování nezodpovědného soukromého sektoru. Jinak prý hrozí státní bankroty.

Zásadní otázkou pro levici v tomto kontextu je, zda by měla na tuto logiku, diktovanou globálním kapitálem, přistupovat, a nezaujmout odvážnější a kreativnější postoj.

    Diskuse
    SH
    July 20, 2010 v 10.15
    Sociální nadstát
    Spor práce a kapitálu, který byl řešen od 19tého století jednotlivými státy, musí být nyní řešen globálně. Krajní řešení jsou jenom dvě. Zrušením soukromé sféry a nebo naopak, zrušením veřejné sféry. Obě řešení budou totalitní a asi pro většinu lidí nepřijatelná. Hledat kompromis mezi nimi, znamená hledat napodobeniny původního evropského modelu sociálního státu, který nebyl pouhým pozůstatkem dobročinnosti, milosrdenství a charity, čti institucí sociálního cítění. Sociální nadstát budoucnosti musí především podřídit globální financiéry skutečným demokratickým vládám, vytvořit pro podnikání naprosto jednotný právní rámec, především bez daňových rájů a jiných úniků jakým je kupříkladu „konkurenceschopnost“ levné pracovní síly. Již nejméně třicet let například tvrdím, že lidé našeho klimatického pásma nebudou nikdy plně konkurenceschopní vůči lidem v tropickém pásmu, kde jsou základní životní náklady nepředstavitelně nižší.
    July 20, 2010 v 13.40
    V zásadě s autorem souhlasím, byť si nemyslím, že je dnes možný kapitalismu s lidskou tváří. Obrana sociálního státu je však nyní jistě úkolem nejdůležitějším. Pro celou levici

    Jenže autor zdůrazňuje levici demokratickou. Která levice je tedy nedemokratická? V čem je nedemokratická? Způsobem vnitřního fungování, metodami své činnosti ve společnosti, svými cíli?

    Způsob vnitřní organizace a fungování strany či hnutí určují většinou jejich stanovy. Ty jsou posuzovány příslušnou státní institucí. Pokud by byly nedemokratické, pak je státní instituce nepovolí. Vedle stanov psaných jsou i stanovy reálné. Který subjekt se chová v reálu odlišně od stanov psaných? V dílčích věcech asi občas každý, ale trvale a zásadně spíše žádný.

    Která levicová politická strana či hnutí používá ve své činnosti nedemokratické metody? A které metody to jsou? Násilí, vyzývání k násilí, hanobení národa či rasy …? Který levicový subjekt to dělá či hlásá?

    Který levicový cíl je nedemokratický? Pan Pehe píše, že v rámci demokratické levice „v ideové rovině budou některé její odnože formulovat alternativy ke kapitalismu jako takovému“. Tedy i protikapitalistická levice je z hlediska cíle demokratická. Ústavní soud ve věci Dělnické strany konstatoval, že nedemokratická je snaha o odstranění plurality politických stran a jejich volné soutěže (zjednodušeno). Který levicový subjekt či směr to dnes požaduje?

    Neznám detailně celou českou levicovou scénu. Možná existuje i její nedemokratická součást. Tak si ale jasně řekněme, co je oním kritériem (kritérii) nedemokratičnosti a které strany či hnutí je naplňují. Bez toho je dělení levice na demokratickou a nedemokratickou jen nástrojem jejího rozkladu.

    A je zřejmé, komu to prospívá – levice to není

    July 20, 2010 v 14.20
    v rychlosti:
    Autor politickou demokracií míní liberální demokracii? Vždyť jaká jiná než politická? Není dnes tím, co je ohroženo spíše republika než demokracie? Kde je dnes (ne pouze verbální jako FDP) liberalismus? Kde je jaký český liberalismus?
    A odtud i další otázky: Je souběh ekonomické vyspělosti (stupně industrialisace?) a sociálního státu skutečně shodou okolností? Jakých okolností? Existoval v ČSSR sociální stát?
    Co je tedy ohroženo, sociální stát – nebo jeho koncept?
    Co je globalizace jiného než metamorfóza kolonizace?
    Kde je historický pohled?
    A - jak už se táže pan Molnár - cui bono?
    MM
    July 21, 2010 v 7.00
    ekonomický aspekt
    Sociální stát je super vynález, ovšem pouze do chvíle než si na jeho chod musí země půjčovat. Pak paradoxně začne plnit funkci přesně opačnou, než onu zmiňovanou hráz proti bezohlednému nadnárodnímu kapitálu. Se zadluženou zemí je to pak do značné míry stejné jako se zadluženým občanem. Stává se loutkou v rukou svých věřitelů (viz Řecko). V současné době snad neexistuje příklad sociálního státu, který by si byl schopen na sebe vydělat (podotýkám, že i ve Skandinávských zemích je sociální stát do značné míry dofinancováván, především však exploatací nerostného bohatství). Jako zásadní otázka mi tedy přijde jestli současná neudržitelnost sociálního státu je pouze důsledkem nějaké speciální sociálně-ekonomické situace, jejíž trend je možné zvrátit, a nebo jestli není něco principiálně špatně v samotné koncepci sociálního státu.

    Jinak užívání pojmu demokratická levice je mi sympatické, pan Pehe se tím dle mého názoru snaží distancovat od myšlenek leninismu (stalinismu), které jsou v levicovém (obzvláště komunistickém) spektru stále živé, potenciálně stále stejně zhoubné.
    July 21, 2010 v 8.59
    Nejen sociální stát, ale i občanská společnost a kritická politická veřejnost
    Text je dobrý, ale myslím, že tu otázku ideového a politického zaměření sociální demokracie je třeba pojmout šířeji. Otázku sociálního státu v domácím, evropském i globálním kontextu je třeba spojit s otázkou občanské společnosti a politické veřejnosti. Pasivní, nekritická a nepolitická společnost a veřejnost bude bez větších protestů přijímat to, co ji politikové naservírují. Paroubkovi se sice povedlo zmobilizovat část levicově orientované společnosti a veřejnosti, ale mluvil s námi jako bychom byli malé děti. Sociální demokracie se musí obrátit na společnost a ukázat a vysvětlit této společnosti, a to jako dospělým a rozumným lidem, proč je pro ni dobré, aby zde fungoval sociální stát a ne se pasivně spoléhat na neoliberální vládu, která sice mluví o svobodném občanu, ale fakticky vychází vstříc silným globálním hráčům jakými jsou nadnárodní firmy a banky. Pokud sociální demokracie nebude komunikovat se společnosti a politickou veřejností a nebude podporovat jejich oživení, nestane se opravdovou alternativou dvěma silným neoliberálním subjektům
    July 21, 2010 v 10.20
    Vážení diskutéři
    doporučuji vám i vašim přátelům pozorně si přečíst článek Petra Schnura "Sbohem, republiko".
    ZDE:
    http://www.literarky.cz/domov/politika/2577-sbohem-republiko

    Možná se vám v hlavách rozsvítí.
    ??
    December 4, 2010 v 21.45
    Ekonomika se může také lokalizovat
    S tím globálním kapitalismem a sociálním státem možná více než levice nebo pravice zamává ještě řada věcí, jako změny klimatu a s tím související migrační vlny, různé technologie a také energetika. Pokud nebude náhrada fosilních paliv, tak se ekonomika již globalizovat nebude, ale naopak lokalizovat.
    DS
    December 5, 2010 v 10.43
    Sociální stát již přeci nikdy nebude existovat,
    alespoň ve formě posledních šedesáti let evropských.Možná zůstane jak podpora , tak finanční zdroj pro podporu / ne ovšem zabezpečení/ nejchudších 5 % obyvatel. Myslím , že je čas na to, aby Levice prohlédla , vrátila se od zavádějícího idealismu k realitě a pak bude mít šanci najít svou novou roli.
    December 5, 2010 v 14.29
    Bohužel nesouhlasím. Nesouhlasím s udržováním národního státu právě z důvodu nutnosti regulovat globální kapitál. To je ostatně jeden z mnoha důvodů, proč preferuji přerod EU na federaci rovných etnik a národů, tedy jednotné občanství EU s lokálně nezcizitelnými právy a svobodami. V tom vidím jednu z mála šancí postavit se globálnímu spekulativnímu kapitálu, který plundruje nejen lidské osudy, znevolňuje a zotročuje, který plundruje nejen přírodu a prostor kolem nás, ale který zasévá rozpory a nevraživost mezi státy, mezi lidmi stejné kulturní oblasti. Proto navrhuji zvýšit tlak na byrokraticko-lobbistické instituce EU a vyžadovat sladění sociálních politik v rámci prostoru EU. Minimální mzdou EU a minimálním zdaněním firem je bezesporu dobré začít.
    December 5, 2010 v 15.40
    Znovu jsem si to přečetl a není tam to hlavní, že s globálním kapitálem se dá hrát vyrovnaná partie pouze ve stejném měřítku, tedy při globální regulaci a koordinaci. Jiří Pehe (ač velký zastánce evropské integrace) se ještě nedokázal myšlenkově oprostit od konceptu národního státu, národního sociálního modelu. Proto velmi dobře popisuje stav věcí, ale řešení tam dohledat nejde.
    DS
    December 6, 2010 v 1.14
    Avšak Globální regulace a koordinace je přeci nemožná,
    snad jen jako globální totalita. A to chcete ? Co kdybyste pane Krausi nebyl u toho, tedy nemohl Globální Vládu ovlivňovat ? Věřil byste ? Nebo opět byl rád nespokojen ?
    MT
    December 6, 2010 v 10.13
    víra v sociální Imperium???

    "Takže kapitál je věčný - jakožto globální je věčný a lze ho jenom vyvažovat.
    A já skousnu imperium "s trochu větším (ZATÍM!) sociálním cítěním" - jen když se mu postaví."

    To ve skutečnosti říká Lukáš Kraus, anižby si uvědomil, že jeho slova nejsou nic než rezignace.

    A že EU je možná TEĎ sociální - ale stále utahuje šroub a nikde není snaha to změnit, sociálnědemokratické vlády mizí jedna za druhou ...


    Kapitalismus jako určité uspořádání musí být nahrazen - nikoli globální kapitál vyvažován ...

    Když padl velký a křehký Řím, netrval donekonečna dark age - a vznikla nová soustava (feudální)

    Potřebujeme postkapitalistický svébytný systém - a ten nemůže být závislý na tom, jestli je provozován v rámci imperia nebo ne.

    Veřejné rozpočty může mít městský stát, region, obec, malý stát, velký stát i konfederace jako EU ...

    DS
    December 6, 2010 v 18.58
    p Tejkl : Co myslíte tím postkapitalismem ?
    píšete,že nemůže být závislý na imperiu (není jasne zda myslíte USA+EU, nebo Asijské impérium?).Myslíte poválečnou samosprávu , nebo nemožnou/ne možno existující/ samosprávu veřejných financi, která naposledý fungovala pár let po 30leté válce?
    Dekuji za Vaši odpověď.





    PM
    December 7, 2010 v 10.46
    Jeden kreativní postoj je k mání od sousedů
    Jaké utopie se nabízí sociální demokraciii ve společnosti neoliberálních zdatností?
    Peter Sloterdijk předložil svého času utopický návrh s názvem Daňová reforma v duchu „dáti“. V souvislosti s neřešením vleklé krize daňových reforem doporučil zbavit stát role vymahače daní a zavedením dobrovolné daně umožnit vznik nových etických norem. Navrhl upustit od vymáhání daně způsobem středověkého absolutismu a zrušením daňového vazalství vytvořit nový vztah občana vůči státu. Připustit možnost občanské společnosti založené na nové dárcovské kultuře. Kultuře, nepostavené na podezření z kolektivního sobectví a vycházející z domněnky, že daňově aktivní občané neodmítnou dobrovolnou účast na státním rozpočtu. Tedy na kultuře státní moci, která nevyvolává pocity nevyhnutelného zla.
    P. Sloterdijk tehdy narazil na ostrou kritiku těch, kteří zásadně nevěří, že by v sociální oblasti mohlo vzniknout něco dobrého a spolehlivého na základě dobrovolnosti. Ve své aktuálně zveřejněné odpovědi kritikům, nazvané Proč mám pravdu, označuje své odpůrce za partyzány realismu, domněle bystrozraké a přitom slepé vůči psychopolitickým nárokům moderního sociálního systému. Domnělý realismus našeptává partyzánům, že jakmile bude občanům dána svoboda uspořádání svých fiskálních odvodů státu, veškerá sociální soudržnost se nutně rozpadne do miliónů autisticky nenasytných atomů. Vytkl svým odpůrcům, že takto nejsou schopni vyprostit se ze zajetí stereotypu třídní nenávisti minulého a předmimulého století a vnímat občanskou společnost jinak než jako mozaiku agentů vlastní zištnosti.
    Z tohoto pohledu Sloterdijk také vysvětluje politický a ideový propad sociální demokracie, která zůstává stále poplatná resentimentem diktovanou sociálfilosofií. V tradičních projevech nespokojenosti se sice pohybuje jako ryba ve vodě, ale kulhá v prostoru pozitivistických psychopolitických ctností. Parlamentní levice se musí naučit nově používat slova „dávat“ a „velkorysost“. Jedině tak může nabídnout žádané, době odpovídající sociálněetické podněty a politicky získat rozviklaný střed.
    Mnohé z této kritiky německé levice, shrnuté v prohlášení - čím hlouběji se dnes díváme vlevo, tím reakcionářštější koncepty k nám vzhlíží – platí i dnes a zde
    + Další komentáře