Nehrozí nám vzdělanostní genocida?

Úroveň většiny českých škol není vysoká, lékem na současný stav však není zpoplatnění studia. To by kromě prohloubení sociálních rozdílů způsobilo redukci vzdělání na obchodní artikl.

Na většině vysokých škol tento týden fakticky končí semestr. Poslední měsíce nás zásobily kritickými úvahami na téma českých akademických institucí. Na plzeňské právnické fakultě skandál propukl naplno, o podobných praktikách jinde se proslýchá. I když na většině škol není možno celé studium absolvovat o jedněch prázdninách ani nelze složit zkoušky dříve, než je člověk na školu zapsán, situace je vážná všude.

Prostředky, které stát věnuje na chod univerzit a ostatních vysokých škol, ukazují, že jeho představitelům na vzdělání tolik nezáleží. V minulých letech ovšem záleželo na dosažení počtu vysokoškolských studentů a absolventů. Zavedly se četné bakalářské obory, o nichž jsem slyšel od významné akademické autority, že jsou prodlouženým přijímacím řízením.

Od studentky na samém závěru bakalářského studia, která měla od kolegů v indexu většinou dvojky (v pětistupňovém systému), jsem při jedné zkoušce slyšel, že Francie a Španělsko jsou ve střední, kdežto Rusko je v Evropě jižní, že hlavní náboženská vyznání v USA a Kanadě jsou křesťané a černoši a že buddhistů je na celém světě asi 40 tisíc. Podotýkám, že šlo o studentku religionistiky.

Zejména soukromé, ale bohužel i státní vysoké školy vnímají studenty jako zákazníky. Student jim přináší (od státu) každý rok desítky tisíc korun na hlavu (různě podle oborů). Od jiného akademického hodnostáře jsem slyšel, že jistě mohu odeslat studenta s nepořízenou z druhého opravného termínu zkoušky, ale že fakulta bude mít o dva počítače méně, a to není lhostejné.

Rodiče většiny studentů prodávají svou práci stejně jako všichni ostatní zaměstnanci v Česku hluboko pod skutečnou hodnotou, jež se přidá ke konečnému produktu. Ba výrazně méně než za jinak stejně efektivní a produktivní práci v sousedních zemích. Český zaměstnanec není schopen obhájit své právo na spravedlivou odměnu a nikdo mu ji nedaruje. Odměna stačí na obnovu pracovní síly. Na financování studia potomků už ne. Na akademických institucích, kde se platí vysoké školné, získávají akademické tituly jen potomci držitelů ekonomické a politické moci. Ale ani tam, kde se školné neplatí, nedokáže běžná rodina pokrýt náklady studia. Posluchači pak místo studia pracují v různém rozsahu, nemálo z nich na plné úvazky, takže jim nezbývá čas na návštěvu přednášek, seminářů a cvičení. Zkoušku ze shora popsaných důvodů obvykle nakonec nějak složí. Systém produkuje lidi s bakalářskými a magisterskými (a obdobnými, např. inženýrskými) tituly bez patřičné průpravy. Českou republiku to umisťuje do dobrého pořadí na žebříčku, ale prohlubuje to vzdělanostní a kulturní genocidu.

Země jako Švédsko, které se potýkají s ekonomickou krizí stejně jako ČR, snad jen s rozdílem, že nepoužívají neúčinnou neoliberální terapii, nýbrž osvědčenou podporu kupní síly obyvatelstva, jsou schopny i v komplikované situaci platit řádně studujícím stipendium ve výši průměrného platu. To se výrazně redukuje při neplnění studijních úkolů. To je silná, byť jen materiální motivace. Procenta studentů a absolventů tam stát a školy uměle dohánět nemusejí, ale skutečná vzdělanost obyvatelstva, projevená i politickou kulturou, tolerancí k odlišnosti, vzájemnou ohleduplností a dobrovolnou sociální solidaritou, je tam nesrovnatelně vyšší než naše.

Tomáše Julínka jsem v roce 2006, ještě než se stal ministrem, slyšel v televizi říkat, že zdraví je zboží jako každé jiné. Pokud jde o právě probírané téma, snad to nikdo tak výslovně neřekl, ale vzdělání rovněž přestalo být chápáno jako kultivace, jako zušlechtění a rozvinutí lidských kvalit, a zdá se, že se rovněž stalo zbožím. První rektor Karlovy univerzity po Listopadu, Radim Palouš, mi již roku 1990 říkal, mohu-li ho volně parafrázovat, že teď se uplatní humanistická šíře a hloubka vzdělání ve svobodných poměrech, ale že záhy nastoupí generace mladých, ambiciózních docentů, která redukuje vzdělání na předávání informací a výcvik dovedností.

Než u nás nastala v posledních měsících tlačenice nalevo od středu politického spektra, různé strany se shodovaly na tom, že vysokoškolské vzdělání je třeba studentům prodávat. Že je třeba prakticky preferovat děti bohatých rodičů a vylučovat ze studia děti námezdních pracovníků. A že studentovi jako klientovi se vždy a ve všem vyhoví a kromě peněz se vlastně téměř nic od něj nebude chtít. Náš zákazník – náš pán, říkávalo se. Jistěže zákazník nesmí být obtěžován a nemůže mu být pobyt na instituci znepříjemňován. Diskuse o školném snad jen přechodně ustaly s nástupem nepřiznané kompromisní velké koalice, budoucnost vzdělání českého obyvatelstva je v rukou bohdá květnových voličů.

Akademičtí pracovníci ve všech oborech, i tam, kde je to nejméně vhodné (je-li to vůbec někde přiměřené), jsou hodnoceni podle technických kritérií. Nasadila se a má se ještě dále rozvíjet scientometrie zhoubná pro humanitní disciplíny. Má se údajně exaktně měřit čas věnovaný vědecké práci a jeho finanční přínos. Marně jsem dalšímu významnému akademickému činiteli vysvětloval, že filosof pracuje, i když sedí na lavičce v parku a dívá se na melancholicky opadající listí. Podobně kvantitativně jsou pojaty výsledky vědecké práce, která, jak je zřejmé, těsně přiléhá k  práci vzdělávací a výchovné. Pracovníci věd o člověku, včetně představitelů těchto pracovišť, marně protestují. Jakost vědecké práce, totiž pravdivost poznání a příspěvek ke kultuře a vzdělanosti, se stávají třešničkou na dortu a zmiňují je univerzitní hodnostáři, když jsou ozdobeni taláry, kožešinami a berlami. S vlastní činností a jejím hodnocením to nemá co dělat. Tam se sčítají uměle nasbírané body. I naprostý nesmysl, vyjde-li v periodiku, které je zařazeno v seznamu pozitivním (či nezařazeno v seznamu negativním), navíc, dohodnu-li si s kolegy na dostatečně hojném vzájemném citování, mi přináší ocenění.

Tam, kde vzdělání bude zbožím, bude plynule pokračovat kulturní genocida zahájená minulým režimem, absolvovat budou fachidioti, v horším případě jen hloupí nositelé diplomů. Jednou za pár týdnů mi chodí do elektronické pošty nabídka, vždy z USA, že mohu získat bakalářský titul bez zkoušek řekněme za tři sta padesát, magisterský za osm set a doktorský za tři tisíce dolarů. Myslím, že země neomezených možností dospěla i v komercializaci vzdělání velmi daleko. Možná by to zdejší pravici mohlo dodat odvahu a mohla by jít ještě dál než plzeňští juristé, mohla by například touto metodou praxi vzdělání pojatého jako zboží dovést k dokonalosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Pondělí, 14.Prosince 2009, 08:48:1

Školné, jakkoli stojí v popředí požadavků studentů v Rakousku a mnoha dalších zemí, není tím nejzávažnějším problémem. Média tam i u nás pochopitelně refereují především o školném, snad i proto, že problém platit nebo neplatit se k diskusi - i té nekvalifikované - nejlépe hodí.

Konkrétně v Rakousku, kde bylo uzákoněno po roce 2000 za vlády Wolfganga Schüssela, je školné s ohledem na sociální situaci studujících a jejich případných živitelů promíjeno nebo studentům vraceno. To, že ovšem velká část studentů během studia pracuje, snad není třeba zdůrazňovat. Má to pochopitelně vliv na délku a někdy i na kvalitu jejich studia.

(Nepovažuji za šťastné, když se hovoří o "studentech" obecně. Je přece jen rozdíl mezi obory jako jsou lékařství a publicistika.)

Školné v jiných zemích (např. ve Spojeném království), existuje již dávno a o zkušenostech s tím by měl referovat někdo povolanější. Rozhodně by se asi čeští studenti divili, kdyby věděli více o podmínkách v Anglii, Německu nebo Švýcarsku.

Prvořadou otázkou je ovšem kvalita studia a struktura studijních plánů, včetně toho, nakolik jsou ovlivňovány se strany korporací. Úroveň studia je v zemích Evropské unie velice různá. Oblíbené přehledy nabízející "žebříčky" vysokých škol nemají právě vysokou výpovědní hodnotu.

K tomu ještě malá poznámka: nejen patřičná průprava, ale také morální kvality absolventů jsou pro společnost velmi důležité. Je libo negativní příklad z domácí scény? Nuže: právníci zastupující Českou republiku ve sporu s Nomurou, byli po profesionální stránce protistranou hodnoceni dobře. Co bylo zarážející, byla skutečnost, že neváhali denně informovat právníky protistrany (tj. Nomury) o všem, co se na ministerstvu dohodlo.

Na jednom se určitě shodneme: že nechceme poměry, jaké vládnou na většině vysokých (a středních!) škol v USA. To nechtějí snad v žádné evropské zemi.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.