Evropou obchází strašidlo. Nebojte, nechystám se hřímat proti ideologiím a neschopnosti politiků. Ono varovné konstatování je názvem knížky povídek, která vloni vyšla v nakladatelství Akropolis. Jejím autorem je zkušený novinář, překladatel, ale i politický konzultant Jaroslav Veis. Jak je u něj zvykem, jde především o žánr science fiction. Ale nejen…

V deseti povídkách se ocitneme v budoucnosti, současnosti i dávné minulosti. Vypravěč nemudruje, pouze líčí příběhy. A o to víc se soustředí na vykreslení jednotlivých postav. Těm, které každodenně potkáváme na ulici či vídáme v televizi, se nezvykle intenzivně podobají. Jaroslav Veis si hraje s nimi i s námi čtenáři. Není pochyb, že spousta z nich má konkrétní předobraz, občas v některých detailech i v autorovi samém.

Bystrých knih vychází přehršel. Síla této je v čtivém převyprávění jevů a situací, které zhusta svádějí k planému moralizování. Zachycena je hloupost a povrchnost médií a jejich osazenstva. Klopotnost mezilidských vztahů, kde vás dokáží nejtrpčeji zklamat ti, jimž máte sklon apriori věřit. Je nám naznačeno, kam až může dozrát komercionalizace, například sportu. Co všechno jednou třeba budeme ochotni podstoupit, abychom se bavili, abychom se vzrušili, abychom přežili…

Z některých námětů doslova mrazí. Jak moc je, kousek od Blatné, nereálný ilegální prodej speciálně vyšlechtěných bojových vos se smrtelným jedem — dejme tomu teroristům?

Anebo výběr senátorů losem. V elektronickém osudí jsou zaneseni všichni, ať se jim to líbí nebo ne. A k mandátu dostanete přidělenou i partaj (spíš ale už jen značku), kterou máte zastupovat. Hrdina příběhu si musel zvyknout na vymírající komunistickou stranu.

Politika v dobách příštích nebude hýbat emocemi, půjde o standardní součást života, o jednu z povinností, které se nám čas od času připomenou. Faktická moc stejně bude v rukou byznysu, etablovaných úřadů a — techniky.

Děsivě důmyslná je Veisova vize řešení potíží se stárnutím populace a kolabujícím penzijním systémem. V povídce Smrtiny je každému, kdo se na dva roky přiblíží věku odchodu do důchodu, připsáno statisticky podložené Datum Předpokládané Smrti (ujme se pod poklidnou zkratkou DPS). Od onoho data by se měl — na základě věty nenápadně vložené do zákona o pozemních komunikacích — každý jedenkrát za rok dostavit před odbornou komisi k vyšetření svého zdravotního stavu. Paragraf jiného zákona pak dává komisi pravomoc konstatovat, že „ze závažných a nezvratných důvodů“ se kvalita života vyšetřovaného snížila pod vyhláškou stanovenou hranici. V takovém případě má tento člověk právo požádat o asistovanou sebevraždu. No, právo. Ohavnou buzeraci ze strany zainteresovaných orgánů si laskavý čtenář domyslí sám… Jistě, tomuto rituálu lze každým rokem uniknout. Buď úspěchem v loterii (stačí mít jeden ze dvanácti šťastných losů), anebo „dobitím kreditu“ (oficiálně „komerční výjimkou“) za nehorázně tučné prachy. Nešťastníci se vzpírají, jak se dá, ovšem systém je silnější.

Myslel jsem, že jen upozorním na zajímavou knížku — a je z toho opět politika. Jak dlouho potrvá, než se sejde nějaká postbezděkovská komise pro důchodovou reformu a politikům přednese příbuzný návrh? Nebo někdo přijde s příjemnější a bezbolestnější alternativou?

Jak nevěřit tomu, že klasická demokracie se přerodí v internetovou a pak už jen v nadvládu počítačů, když sledujeme véčkařská referenda, při nichž významnější úlohu než volič hraje „ajťák“ obsluhující hardware a software? Za pár let se asi dočkáme parlamentních voleb prostřednictvím počítačů a až se politická soutěž okouká a strany budou vzájemně stále stejnější, mohou nastoupit i losy.

Není to příjemný pocit, když se člověku v hlavě propojí politická realita s literární fikcí. Na druhou stranu, kdo je připraven, není překvapen. Proto čtěme Jaroslava Veise dvojnásob pozorně.