Zdeptán jsa horkem, populistickými politiky i vizemi nové vládní partičky obracím svou mysl k Písmu svatému v naději nalézt něco útěchy z křesťanství. Zvu laskavého čtenáře přečíst si zdánlivě nenápadnou biblickou pasáž Sk 11,19-26 . Děj v ní popisovaný, z roku cca 45 po Kristu, poznamenal totiž do budoucna náš svět jako máloco.

Jsme ve starověké Antiochii na jižním cípu dnešního Turecka. Velkoměsto tehdy plné nádhery a přepychu, s cca 250 000 obyvatel, samozřejmě s dlážděnými ulicemi — hlavní z nich, několik kilometrů dlouhá, je lemována sloupořadím, které nese nad ulicí střechu. Všude fontány, každý dům má svůj vodovod, spousta nádherných chrámů, stadion, divadla, lázně atd. atd.

Sem emigrovali z Jeruzaléma po ukamenování Štěpána mnozí Ježíšovi židovští vyznavači, kteří si zde vybudovali své komunitní centrum, jež začalo přitahovat i lidi z jiných národů a kulturních okruhů. Zde také začali posměšně nazývat Ježíšovy vyznavače „Kristovci", křesťan byla skutečně nějakých sto let pouhá nadávka.

Když se doneslo Ježíšovým učedníkům v Jeruzalémě, tomuto „zdravému jádru“ rané církve, že členy stále rostoucího společenství v Antiochii jsou i lidé nedodržující Mojžíšův zákon, poslali do Antiochie na inspekci muže jménem Barnabáš, aby informace ověřil a případně zjednal pořádek. Barnabáš vidí v Antiochii skvěle fungující komunitu a místo zavádění pořádku se připojuje a sám ortodoxní tradici opouští. Pochopil tehdy v rámci křesťanství dodnes revoluční myšlenku: evangelium, i když vzniklo v rámci židovství, není nutně s židovstvím spjato. Víra v Krista není nutně vázána na žádný náboženský systém, na žádnou tradici.

Bylo to totéž, jako kdyby dnes řekl někdo pravověrnému katolíkovi, že víra v Krista není vázána na tradici a poslušnost papeži, či evangelíkovi, že věřit v Krista se dá i bez četby Bible. Ještě před několika sty lety se za daleko mírnější názory, než měl Barnabáš, vraždilo: Nejen katolická inkvizice, ale i takový Kalvín třeba upálil lékaře a theologa Serveta jen za jeho pochybnosti nad dogmatem o Svaté trojici!

Barnabáš tuší problémy, a tak si jede pro Pavla, vysoce vzdělaného intelektuála židovského i řeckého vzdělání. Poznal ho před nějakými deseti lety, když se za něj zaručil damašským křesťanům. Čerstvě obrácený křesťanobijec se chtěl s nimi tehdy sejít a oni se ho báli, považujíce jej oprávněně po předchozích zkušenostech za provokatéra.

Barnabáš byl totiž o svém převratném názoru hluboce přesvědčen, věděl však, že nestačí tento názor teoreticky obhájit v církvi, a proto si vzpomněl na Pavla, od kterého očekával, že mu s jeho prosazením pomůže. Pavel přijede do Antiochie a rozpracuje theologii, která je pregnantně vyjádřena známým heslem: nikoli náboženstvím, ale pouhou vírou lze dojít ke smyslu života. Díky Barnabášovi a Pavlovi nezakrnělo křesťanství v jednu z mnoha židovských sekt, ale počalo formovat impérium.

Proti takto pojímanému křesťanství se ovšem okamžitě spustil nelítostný boj, zaplňující řadu novozákonních textů. Pro mnohé byla tato myšlenka naprosto šílená a zavrženíhodná. Opustit všechno dosavadní - Mojžíšovým Zákonem počínaje a chrámovou obětní praxí konče? Vždyť právě židovské náboženství bylo oním prostředím, ve kterém žil sám Ježíš, učedníci, víra bez starozákonního náboženství je nemyslitelná! Jste plytcí liberálové, vyčítali Pavlovi a Barnabášovi, to, co hlásáte, je možná nějaký humanismus, ale ne opravdové náboženství.

Oba mužové tehdy svůj zápas v církvi vyhráli, církev se počíná stávat novou universální nadějí a novou inspirací pro celý tehdejší unavený antický svět. Ale netrvalo to dlouho. Jakmile se křesťanství ve světě etablovalo a stalo se roku 312 státní ideologií, začalo si vytvářet svůj vlastní náboženský rámec, který postupně začal být nadřazován nad svobodnou barnabášovsko-pavlovskou víru. To, co bylo původně jen jazykem víry, totiž náboženství, se stalo samoúčelným, a opět se deformovalo do bigotního náboženství.

V průběhu dějin přicházeli stále noví reformátoři a vyvzdorovávali na bigotním náboženství prostor pro víru, jako nedávno připomínaný náš Hus. Mnozí svůj zápas o svobodnou víru v Krista zaplatili životem jako Hus, mnozí zakládali nové církve, z nichž mnohé však velmi brzy vpluly do vlastních bigotních vod a zapomněly na ono Lutherovo: církve se mají neustále reformovat, ne jen jednou, při svém vzniku!

My dnes prožíváme situaci, kdy se křesťanství fakticky šíří a žije tam, kde pro lidi znamená reálnou, novou životní šanci, novou prosperitu hmotnou i duchovní - tj. v takzvaných rozvojových zemích. V tradičních křesťanských zemích křesťanství vlastně jen živoří. Stará Evropa zdánlivě křesťanství již nepotřebuje: církev už dávno naučila společnost a státy spoustě věcí: starat se o chudé, nemocné, postižené a křesťané jako by nevěděli, k čemu vlastně jejich víra je. Církve, žel, z pocitu ohrožení spíše v poslední době upevňují své náboženské systémy, které si pletou s vírou v Krista. Duch poloviny dvacátého století, ve kterém se církve začaly otevírat světu, opět na počátku našeho století odezněl.

A přitom pokud dnešní církve nedokončí to, k čemu po druhé světové válce nakročily, a neodváží se k téhož radikálního rozchodu se vším nefunkčním ze svého náboženského systému, jako to učinila prvá církev, budou-li chápat svou víru jako ti židokřesťané, kteří chtěli v Antiochii kdysi udržet křesťanství v kleštích židovské ortodoxie, ztratí se v tradičních křesťanských zemích zcela a budou přežívat jen jako marginální sekty. A pak se také kdejaká populistická pipina bude moci úspěšně o církve otírat jako o tmářské instituce, která tvrdošíjně odmítají vstoupit do jednadvacátého století.