Jak se v Česku zašlapávají expremiéři do země

Být českým premiérem se jeví jako jistá cesta do politického důchodu. Přes nesporné zásluhy všech předsedů vlád se vděčnosti nedočkal žádný z nich.

Být v České republice premiérem je, jak se zdá, cestou k opovržení a ponížení. S výjimkou předsedů takzvaných úřednických vlád se všichni dosavadní premiéři stali terči posměšků a neuctivého zacházení ze strany médií i politiků, často z vlastních stran.

Jediný „politický“ premiér, který tomu jakž tak uniknul, byl Václav Klaus, který měl dostatek politické prozřetelnosti a schopností, aby si po pádu své vlády v prosinci 1997 a následném rozštěpení ODS vybudoval mocenskou bázi v podobě ODS zbavené rebelů z Unie svobody. Ani on se ale už do premiérské funkce nikdy nevrátil.

Začalo to Mariánem Čalfou, který, jak se zdá, se docela hodil mnoha nově nastoupivším politikům z nekomunistických stran a Občanského fóra, aby zemi provedl soutěskou mezi Skyllou odcházejícího komunistického režimu a Charybdou neznámého teritoria demokracie i sílícího pnutí v česko-slovenských vztazích, ale později byl zatracen jako komunistický aparátčík, s nímž se prý mělo zatočit. Uznání za to, co udělal pro Československo v prvních dvou nesmírně složitých letech budování demokracie, se nedočkal.

Podobnou politicko-mediální amnézií byl „odměněn“ za své služby zemi Petr Pithart, který v čele české vlády ve stejném období učinil celou řadu záslužných kroků, včetně jednání o převzetí upadlé boleslavské automobilky Volkswagenem, což je dnes největší tahoun české ekonomiky.

Pithartova (a kvůli rozpadu Československa vlastně i Čalfova) nástupce Klause bylo a je možné kritizovat ze leccos (a autor tohoto textu koneckonců patří k jeho dlouhodobým kritikům), ale má se to dělat, především když je takový člověk ještě „ve funkci“, a pokud možno v souvislosti s jeho konkrétními politickými kroky v naději, že se tak rozpoutá nějaká společenská debata. Bohužel česká společnost má jakési podivné zalíbení ve vytváření politických mrtvol a kopání do nich.

I proto je možné argumentovat, že kdyby se nadaný politický stratég Klaus nepostaral o svou politickou budoucnost v podobě znovuoživení ODS a následného paktu s Milošem Zemanem v podobě opoziční smlouvy, pravděpodobně by i on skončil v propadlišti novodobých českých dějin.

I Zeman se během svého premiérování dopustil řady chyb (a, ano, i nehorázností), ale i on, stejně jako Klaus nebo jeho předchůdci, vykonal řadu pozitivních politických skutků, včetně například úspěšného dokončení přístupových rozhovorů s Evropskou unií, úspěšné privatizace bankovního sektoru či masivního přilákání zahraničního kapitálu. Když ale z funkce odešel a uchýlil se na Vysočinu, stal se spíše jen oblíbeným terčem mediálního výsměchu ve stylu „objímač stromů“ nebo důchodce z Vysočiny.

Vladimír Špidla, jehož vláda úspěšně dokončila vstup do EU, odešel z funkce coby údajný politický naivka a ztroskotanec za ovací části médií a byl následně kritizován, že si prý v podobě postu českého eurokomisaře zajistil jakousi (zřejmě mu nepříslušející) politickou trafiku.

Stanislav Gross si jistě může za svůj politický pád především sám, ale i on je docela hezkou ukázkou toho, že člověk jako on může být v České republice řadu let například ministrem vnitra i vlivným politikem ČSSD, ale teprve když se stane premiérem, začnou, řečeno lidově, „po něm jít“.

Jiří Paroubek a Mirek Topolánek jsou poslední oběti tohoto rituálu. Dokud Topolánek vyhrával ODS jedny volby za druhými a dokud jeho křehká vláda stála na nohou, byl často opěvován jak pravicovými médii, tak svou stranou. Ba i svými koaličními partnery. Jakmile z funkce premiéra odešel, začala se pod ním propadat zem. Jeho vlastní strana ho nedokázala ani slušným způsobem pozvat na kongres, který měl ve funkci potvrdit jeho nástupce.

Paroubek byl sice zostouzen stejnými médii, jimiž byl Topolánek glorifikován, nic to ovšem nemění na tom, že dokázal během svého ročního premiérování v letech 2005–2006 postavit na nohy jak vládu, tak zkonsolidovat vnitřně rozvrácenou ČSSD. Dokonce by se dalo argumentovat, že Paroubkovo roční premiérování (ač nikterak neúspěšné) bylo jedním z důvodů, proč už se nedokázal do nejvyššího patra politiky vrátit.

Můžeme si být jisti, že podobný osud čeká Petra Nečase. Mnozí z těch, kdo nyní tleskají jeho reformnímu elánu, ho budou jednou zatracovat.

Jak už bylo řečeno výše, jedině vysocí úředníci v čele polopolitických vlád, Josef Tošovský a Jan Fischer, nebyli úplně zadupáni do země, jakkoliv Tošovský se opožděně stal terčem mediální kampaně, jež souvisela s jeho údajnou spoluprací s komunistickou tajnou policií. To ovšem bylo, jak se zdá, do značné míry důsledkem skutečnosti, že mnozí lidé nemohli strávit Tošovského úspěšnou kariéru v mezinárodních bankách po odchodu z funkce.

I Fischerovi někdo začne brzy závidět jeho pozici viceprezidenta EBRD, a nějaký iniciativní „investigativec“, ponouknutý a řádně poinformovaný lidmi v pozadí, veřejnosti rozkryje, jaká že lidská obluda nám to vládla, a nezaslouží si tudíž zastávat lukrativní pozice v evropských strukturách.

Toto pravidelné „zadupávání do země“ nejvýznamnějších politiků země poukazuje k bídnému stavu politické i mediální kultury u nás, jakož i k neschopnosti plebejské společnosti zpětně ocenit to dobré, co takoví politici udělali, a nějak se jim za to odvděčit. Panuje evidentně obecné přesvědčení, že si svého „místa na slunci“ užili dost, když byli ve funkci, navíc že by to kterýkoliv Čech mohl dělat lépe.

Nejde přitom o politiky, kteří odešli kvůli nějakým podezřením z korupce (snad jen s výjimkou Stanislava Grosse), nebo proto, že se prokázalo, že se dopustili něčeho nelegálního (to se nakonec neprokázalo ani v případě Grosse). Vesměs jsou to politici, kteří po několika relativně úspěšných letech či měsících ve funkci premiéra svoje pozice už znovu neobhájili politicky.

Co na tom, že je pobyt v takových funkcích vybavil značnými zkušenostmi a kontakty a že by své zemi, v jiné politické kultuře, mohli dobře posloužit například v podobě speciálních vyslanců, poradců apod. Místo toho vidíme jakousi zvláštní nenávist až „za hrob“.

Jiří Paroubek tak poté, co sám (demokraticky) odešel z funkce předsedy strany, která vyhrála volby (i když ne tak, jak si ČSSD představovala), není dost dobrý ani na to, aby šéfoval například zahraničnímu výboru Sněmovny. Omlouvá se to trapnými výmluvami na jeho bojovný styl a aroganci. Takže tato funkce nakonec připadne jistému Davidu Vodrážkovi, který se s upřímnou jednoduchostí přiznává, že anglicky sice moc neumí, ale v politice už poznal nějaké ty lidi ze zahraničí.

Některá z těch médií a někteří z těch politiků, kteří ještě před rokem, lidově řečeno, „lezli Topolánkovi někam“, se teď nejvíc ze všeho strachují, aby snad nedostal „nějakou trafiku“. Zřejmě si ji nejen nezaslouží, ale nemá asi, třeba na rozdíl od Vodrážky, k nějaké funkci v zahraniční politice nejspíš odborné předpoklady a dost zkušeností.

V obecné rovině to vše souvisí s tradičním českým problémem – rolí elit. Neumíme si je pěstovat ani si vážit lidí, kteří vedle toho, že se dopustili omylů, dosáhli i úspěchů (v roli premiérů navíc nikoliv jen úspěchů osobních, ale i úspěchů, kterými pomohli národu). Není divu, že si takový národ neumí příliš vládnout. Začíná totiž pořád od začátku.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

David Unger - psycholog, Kroměříž

Kolektivní nevědomé trauma Úterý, 13.Července 2010, 19:32:51

Z hlediska dějinně-psychologického mi to připadne, jakobychom trpěli kolektivním nevědomým traumatem, pokud nás vůdčí představitel výkonné moci jen trochu zklame, hned ho musíme až rituálně zavrhovat a pošpiňovat. Vy to implicitně vystížně popisujete, začínáme pořád znova. Typický fixovaný vzorec, který se stále opakuje. Možná má kořeny u Bílé hory a dalšími zážitky (1938, 1968) byl jen posílen.

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Úterý, 13.Července 2010, 23:23:53

To já vidím problém v tom, kdo všechno se může stát v Čechách premiérem.

Kdyby to byly skutečně (neformální) elity, zašlapat je do země tak snadno nepůjde. Někde své pozitivní kvality projeví

A není to problém národa, ale především vládnoucích politických stran. To ony si své premiéry vybírají

Nedovedu si představit sebehloupějšího premiéra, který by se nedopustil i dobrých skutků. Na to je odborný aparát na vládě příliš dobrý

A tak většinou končí expremiéři tam, kde je jejich místo. V šedi průměru

Martin Mistrík - Biolog, Olomouc

Pozor na rodíl mezi šlapaní po mrtvole a bránění v návratu... Středa, 14.Července 2010, 06:08:35

Kritika odsuzování padlých premiérů je jistě hodná zamyšlení hlavně v souvislosti s často proklamovanou malostí českého člověka. Na druhou stranu mi to trošku zavání i pokrytectvím. Pokud jsem přesvědčen o tom, že konkrétní člověk představuje nebezpečí pro stát a jeho občany, jeho činy dlouhodobě kritizuji přeci není možné jen tak zcela obrátit pouze z důvodu, že onen člověk ztratil nějakou politickou funkci. Hajzl zůstává hajzlem coby premiér i coby důchodce. Odsouzeníhodné šlapaní po mrtvolách se tak dá vidět i optikou kdy pokračující kritika pouze brání návratu těchto lidí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.