O malých obcích - koaliční smlouva a Erazim Kohák

Jiří Guth

Rozpočtové určení daní potřebuje změnu a bude dobře, když ta bude ve prospěch malých obcí. Systém ale nemusí být příliš komplikovaný, a dílčí problémy je lépe řešit jinými, speciálními nástroji.

Nápad je to snad dobrý, ale provedení se ohlašuje nevalné.

Podle připravované koaliční smlouvy „navrhne koalice nový zákon o rozpočtovém určení daní. (…) Dále bude koalice diskutovat dosud nezohledňované parametry pro podíl obcí na sdílených daních jako jsou existence školy, nadmořská výška či negativní zátěž životního prostředí“.

Nuže, já jsem přesvědčen, že žádná z těch tří charakteristik nemá být parametrem pro podíl obcí na sdílených daních. Základem financování škol by měl zůstat normativ na žáka. Pokud má stát zájem na existenci „malých“ škol — což by měl mít, už jenom kvůli těm dětem —, ať jim zvýší normativ a případně přezkoumá příspěvek jiných obcí, jejichž žáci školu navštěvují. Nevidím ale důvod, aby se jen z titulu existence školy zvyšoval podíl obce na rozdělování daní. Proč také? Samozřejmě je možné, že za tou větičkou se skrývá nějaký jiný úmysl. Uvidíme.

Nadmořská výška? Není to vtip? Snad to má vyjadřovat klimatické podmínky? To je jednak velké zjednodušení, jednak si nemyslím, že to má přímo vazbu na obecní finance. Jistě, například výše položené obce v průměru vydají více za úklid sněhu, ale v českých podmínkách jsou také výše položené oblasti výrazně rekreačně atraktivnější (opět: v průměru). Pročež mohou snadno zavést místní poplatek za lázeňský a rekreační pobyt (podle § 1 písm. b) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, podrobnosti v §§ 3 a 13 téhož zákona). Na zateplení obecních budov existují dotační programy. To je rozhodně rozumnější řešení než trvale připlácet obci na větší útratu za otop.

Zátěž životního prostředí? Určitě ne. Jedním ze základních principů environmentální politiky je zásada „znečišťovatel platí“. Držme se jí! Ve většině případů je znečišťovatel známý, tak ať se stát (popřípadě kraj) snaží to z něj vymoci, ne ať vyplácí postiženým obcím „pohřebné“. Jistě, v některých případech (např. vlivy silniční dopravy) je nepraktické určovat konkrétní viníky, ale tam je snad obecně výhodnější zaplatit z dálničních poplatků nebo silniční daně konkrétní, na daný vliv zaměřené kompenzační opatření. Třeba technické (např. vedení silnice v tubusu), organizační (zpomalení rychlosti) anebo třeba administrativní (místní mýto jako v alpských tunelech), takových možností je mnoho. Proč ale zvyšovat příjmy obce? Podobně u historických ekologických zátěží s neznámým nebo prakticky nestíhatelným původcem. Tam stát buď v souvislosti s privatizací výslovně převzal odpovědnost anebo — v ostatních případech — ať opět zajistí nápravu stavu (a „nevykupuje se“). To je totiž v zájmu obce i přírodního prostředí jako takového.

Ve všech případech je možné, že koalantům podsouvám něco, co sami nezamýšlejí. Však je také — za toto — nekritizuji a předchozí odstavce můžete brát jen jako příspěvek do obecné diskuse na dané téma. Znám dosavadní úsilí Petra Gazdíka o změnu nespravedlivého, podle nás obou přímo nerozumného rozpočtového určení daní a vážím si ho.

Rozhodně totiž podporuji, aby bylo rozpočtové určení daní změněno ve prospěch hlavně těch nejmenších, na samotné existenci ohrožených obcí. Právě tam totiž vidím podhoubí „skutečné“ samosprávné a co nejpřímější demokracie. Přerozdělování (dotační systémy) na vyšších úrovních ať se týká jen záležitostí s výrazným přesahem za hranice území obce. Pro přesnost rád uznávám, že tato myšlenka je o několik odstavců níže v koaliční dohodě také zmíněna. Jistě, zvýšilo by se riziko, že jedna nezodpovědná reprezentace způsobí obci vážné problémy na mnoho desítek let. Takové riziko ale k samosprávě neoddělitelně patří.

Pro optimistický závěr (a pro poetické duše mezi P. T. čtenáři) připomínám šestý „dopis přes oceán“, rozhlasový fejeton Erazima Koháka ze Svobodné Evropy z počátku osmdesátých let. Autor v něm líčí, jak se v malé obci —„lid tu čítá čtyřiasedmdesát duší“ — ve státě New Hampshire „vykonává lidová demokracie“ (Dopisy přes oceán aneb Čertování s Míšou, SPN 1991, s. 29—34). Na příkladu těch nejpřízemnějších problémů malé vesnice ukazuje velice obecné principy uspořádání společnosti. Třeba že vláda většiny nad umlčenou menšinou zůstává tyranií, byť by ta většina byla sebevětší. Anebo že přímá demokracie vyžaduje i přímou odpovědnost: kdo se domáhá, abychom znovu vyasfaltovali silnici nebo zřídili školku, se zároveň zavazuje, že přiloží svůj podíl. Demokracie je diskuse, kterou se většinové rozhodnutí stává rozhodnutím celku, ovšem za předpokladu úcty k menšině. Je to pocit, že obec, to jsme my. To ostatně platí všude, i tam, kde jsou formy demokracie jiné…