Co se stalo v blázinci - únor

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

ÚNOR
Po nebi plují oblaka, z nichž zima už upila tíhy. Vstoupilo do nich světlo. Jsou růžová a perleťová a letí tak rychle, že se zdá, že už možná do jara ani nebude sněžit. Však je také místy ještě čtvrt metru sněhu a v zemi do hloubky promrzlé museli kopat hrob. Divý muž umřel. Odněkud z dálky přijel jeho syn, zaplatil věnce a muziku a tak teď kapela stojí na cestičce vyhrabané v závěji mezi hroby. Vypadají jako havrani v tuhých zimnících a kloboucích, ještě že mají červené uši a blýskají zlatem trubek, křídlovek a heligónu.

Hrají Lásko, bože, lásko, to prý míval divý muž rád, ale nikdo ho nemiloval. Žil sám v rozlehlém rozpadlém statku. Holé kostry stromů s opadanou kůrou tam trčí z udupané země a spadlá střecha stodoly vrže ve větru, jako vyvrácené křídlo obrovského mrtvého ptáka. Do sena tam padá a vsakuje déšť a sníh. Hnojiště zavalilo dvůr, nikde nezačíná ani nekončí a vstupuje dveřmi do domu. Divý muž žil ve světnici s králíky a se slepicemi a všichni jedli z pecnu chleba. Jednou za týden kupoval v pojízdné prodejně šest bochníků. Nikdy jsem ho neslyšela promluvit. Pokud byl venku, stál u suchého štěpu v dlouhém černém zimníku, v létě pak sedával pod křídlem střechy v seně. Viděly jsme ho tam s dětmi několikrát, jak se vyhříval v západním slunci, kulaté břicho holé, bílé dlouhé vousy uprostřed rozdělené, aby se břicho a hruď opálila, nažloutlé vlasy do půli zad. Usmíval se blaženě do slunce a mne napadlo, že je jogín, jediný široko daleko, člověk, který dosáhl sámadhi a nikdo o tom neví. Všichni v té vísce se pachtí od slunka do slunka a do lesa, na houby a na borůvky jezdí autem, aby ušetřili čas. Dřív chodili s nůší, teď jezdí autem, ale kdyby se jim to aspoň líbilo. Kdyby tolik nenadávali a nebyli pořád nemocní a nešťastní.

Divý muž umřel, opakovala jsem si. A bylo mi líto výprav za ním, neboť býval cílem mých procházek s dětmi. Byl divý, ale hodný, nikomu neubližoval a měl divotvornou moc: uměl být šťastný. Bylo mi ho líto asi také proto, že nikdo takový už se nemůže vyvinout a svobodně zestárnout, protože ho nenechají. Zavřou ho do blázince a budou ho léčit, aby byl jako oni. Ledaže by, a už je tu zase ta myšlenka, že nebude dost blázinců ani léků a tak se začne spíš propouštět než zavírat a všecko se vyrovná. Kupodivu, každá vesnice v okolí psychiatrické léčebny nějakého blázna dosud má. Je to proto, že léčebna je spravována z jiného kraje a místní blázni ji nezajímají. A tak zdejší rodák, divý muž, děsil sestřičky, které chodily ve třičtvrtě na šest na ranní, když se náhle vynořil ze tmy v tmavém šosatém kabátě a s vlajícím vousem. Nebyl spráškovaný, tak se ho bály.

Když si nepřišel do pojízdné prodejny pro chleba, poprosil pan vedoucí sousedku, aby k němu zašla. Výhružně troubil, že už odjede a tak sousedka strčila do dveří a tam na vrstvě hnoje ležel, kdo ví kolik už dní. Slepice mu vyklovaly oči a krysy mu ožraly prsty u nohou a rukou. Musel přijít pan doktor Voháňka, praktický lékař, a vzal sebou policii, aby sepsala protokol. Mladý policista omdlel ve dveřích a starý a otrlý pohled vydržel. Pan doktor Voháňka napsal jako příčinu smrti vysílení a zmrznutí.

Zemřel zimou a hladem a teď ho tedy pohřbívají, křídlovky mu zaplakaly pod průsvitným únorovým nebem a pak ho beze slova zaházeli. Šla jsem ze hřbitova na kávu k panu primáři. Zval mne tak úpěnlivě a byl tak smutný, že mu musím vyhovět, i když člověk rád nejde k někomu, kdo vypadá nešťastný. Minulý týden na něho nějaký chlap vytáhl v ambulanci dýku, slyšela jsem, že ho chtěl podříznout jako prase, jestli prý zavolá policii a dá ho zavřít do blázince. Byl ten mladý člověk a k tomu kulturista tak rozzuřený, že už dýkou jezdil slabému panu primáři po hrdle a ten sebral všechny své duchovní síly a mluvil do něj tak dlouho, až chlap dýku zahodil a ona se odrazila od země a letěla tak, že mohla probodnout pana primáře v letu, kdyby byl neuhnul.

Myslela jsem, že je tak deprimovaný z té příhody.

Přivítal mne a posadil do křesla a hned jsem cítila, že se za kuchyňskou stěnou něco děje, že škvírou pod dveřmi teče jakési napětí a že rozechvívá pana primáře, až z toho má tik.

- Co se vám stalo? zeptala jsem se tichounce a on hned začala vyprávět, že se mají stěhovat do nového domu a že se mu tam nechce, že se mu nic nechce, ani žít.

- Čtyři roky jste se na tom dřeli, připomněla jsem mu nerada, a teď byste tam nešel.

Raději jsem po ta čtyři léta obcházela stavbu po lukách a přes pole, abych neviděla, jak se tam milý pan primář plahočí a jak za drátěným plotem stojí čtyřicet chroniků, čtyřicet bivojů bohatýrů, kteří mu chtějí, ale nesmějí pomoci, a tak aspoň celý den pozorují, jak mu to nejde a jak se čím dál namáhavěji večer narovnává.

A vtom se otevřely dveře a vešla vůně smažené jíšky a v jejím oblaku vstoupila dovnitř paní primářová a žalovala, že se pan primář nechce stěhovat, že nejeví žádné nadšení, že ji chce otrávit a dohnat k tomu, aby dům, teď ho mají hotový, prodala, a pan primář se ptal, kolik myslím, že by za něj dostal, a já neměla tušení a pan primář řekl, že ani nechce už dál pracovat v této psychiatrické léčebně, protože ho tam využívají a zvlášť teď, když vědí, že se odtud nemůže hnout kvůli tomu prokletému domu, a že si svůj život představoval jinak. A paní primářová řekla, že ona si zas celý život představovala, jak bude bydlet ve svém vlastním domě, jak na to léta šetřila a pak vymyslela projekt, sehnala materiál a řemeslníky a sama vozila kolečka a přidávala.

- Já také, volal pan primář, já se do smrti nevyléčím z následků tvého stavění. - Jakého mého, křičela paní primářová, já to dělala pro tebe a pro naše děti a vy z toho teď nemáte radost a nikdy jste neměli.

A paní primářová se rozplakala a utírala si oči utěrkou a pan primář řekl, že on nikdy nechtěl stavět, že kvůli pitomému baráku nemá čas přečíst si ani Československou psychiatrii, o odborné literatuře nemluvě, a paní primářová řekla, že jí to dělá schválně, že do noci zůstává v ústavu jen aby nemusel domů, a že s ním není a nebyl žádný rodinný život, že by snad mohl pacienty trochu odbývat a ne je léčit na úkor manželky a dětí. A tu se pan primář rozčílil a křičel, že on ji také nenutí, aby tolik a každý den uklízela, a že si myslí, že ona oblizuje čisté podlahy jen proto, aby se mohla udřít a pak mu to vyčítat. A paní primářová plakala víc a nebyly to slzy lítosti, ale vzteku a bezmoci, protože on se teď ve finále propadl do apatie, byl mrtvý brouk a to mu měla za zlé, protože jí všechno zkazil.

Poradila jsem jí, aby se tedy do nového domu přestěhovala sama a jeho nechala ve služebním bytě, ale to jsem neměla říkat, protože paní primářová by v té chvíli nejradši vzala nůž a podřezala mne.

A tak jsem si vzpomněla na divého muže, na jeho modré oči, jak se v nich zrcadlilo tiché letní nebe, na jeho úsměv, jenž byl úsměvem Buddhovým. Věděla jsem už dávno, že pan primář závidí svým pacientům, že se jich všichni bojí, anebo je litují, zatímco s ním nemá nikdo slitování a tak musí bez přestání valit svůj balvan do kopce odkud shora svítí zlé oko jeho ženy a musí valit a být v její blízkosti a ještě musí být šťasten.

A taky jsem si vzpomněla, jak jsem si onehdy povídala s antikvářem a on z ničeho nic řekl, že ještě v minulém století měli lidé strach, aby neztratili svůj život doslova, zatímco v tomto století mají největší strach z toho, aby jej neztratili zaživa, aby pak ještě nemuseli žít v rezignaci s vědomím, že v rozhodujícím okamžiku nejednali nebo neobstáli. A tu jsem viděla, jak s nohy pana primáře kopýtky boří do mokvavé země, jak se vzpírá a s celým tělem se pokouší vyrovnat sílu sesuvu, ale půda se veze a on na mne hledí velikým lítostivýma očima, jejichž temné panenky dokáže, jak mi několikrát ukázal, obrátit dovnitř a dívat se na sebe. Proč se tam nepodíval, když začala s tím barákem. Nebo když si ji bral? Anebo než s ní měl děti?



(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 2, únor 1981.)


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.