Milá Lenko,

když mi bylo osmnáct, věřil jsem ještě stále pevně a neochvějně v zářné zítřky. Má víra v zářné zítřky začala upadat - sice pomalu a nechtíc - od mých osmnáctých narozenin: slavil jsem je ve vlaku někde mezi Brestem a Moskvou. Setkání s realitou sovětského života v září 1949 - a potom skoro desetiletý pobyt v Leningradě a Moskvě představovaly vážnou zatěžkávací zkoušku pro ideály, kterými jsem žil až do svých osmnácti let. Nedokáži dnes přesně určit, jak daleko došel onen erozivní proces za první dva roky, které jsem strávil v SSSR. Byl jsem až po uši ponořen do studia matematiky a teoretické fyziky, studoval jsem ve vší vážnosti Marxe, Engelse, Lenina, ba i Stalina. Věřil jsem, že dokáži něco velkého ve vědě, učil jsem se cizí řeči, každý den až do půlnoci jsem seděl ve veřejné knihovně Baltykova-Ščedrina na Něvském prospektu (pardon, až do 23:45, kdy zazněl zvon a knihovnice začaly vyhánět příliš horlivé čtenáře). Po půlnoci jsem se vracel do studentské koleje - v pokoji nás bylo šest až sedm.

Život v Sovětském svazu počátkem let padesátých poskytoval hojnou potravu pro červa pochybností. Snažil jsem se všechna ta otřesná fakta nějak pochopit, vysvětlit, omluvit. Snažil jsem se přesvědčit sama sebe, že jsou to všechno méně důležité jednotlivosti, důsledky dlouhé války, které lze lehce napravit, změnit. Že to hlavní je pozitivní, a že se ta země, ve které jsem žil, přes všechno to svinstvo a nesmyslnosti, které nás obklopovaly, přece nějak k těm zářným zítřkům dostane.

Značnou část viny na mých názorech nesl můj nenapravitelný optimismus - bohužel - či bohudík? - jsem nenapravitelným optimistou dosud.

Shrnuji - když mi bylo dvacet - začaly se u mě objevovat první vážné pochybnosti o tom, že SSSR může být naším vzorem, a k tomu ještě na věčné časy.

Trvalo bohužel ještě 17 let, než jsem byl úplně vyléčen, než jsem se s tou jejich hrůznou ideologií definitivně rozešel. Píši definitivně, protože již od poloviny padesátých let jsem byl ve značné opozici k naší oficiální politice, což mi někdy v roce 1956 vyneslo první návrh na vyloučení z KSČ.

Naštěstí se mne, milá Lenko, neptáš, k jaké ideologii jsem došel dnes. Těžko bych mohl dát nějakou jasnou a vyčerpávající odpověď: Vyžadovalo by to delší rozhovor a možná nejednu flašu vína, která by jej stimulovala a usnadňovala.

Zkusit to říct jedním slovem? Mou ideologií se dnes stala jakási antiideologie. K ideologiím jsem získal nechuť a odpor. Nejvíce se mi příčí ideologický fanatismus a netolerantnost. Smysl života se snažím nalézt v něčem jiném. V humanitární a kulturní činnosti, která má hmatatelný a prokazatelný konkrétní význam.

Jednou, při nějaké přednášce v Číně, tuším v roce 1975, jsem charakterizoval vývoj své životní filosofie - či přístupu k životu - parafrází starých latinských pravd:

CREDO - ERGO SUM

COGITO - ERGO SUM

DUBITO - ERGO SUM

Perioda, kterou nazývám COGITO-ERGO SUM, se začala, když mi bylo kolem dvaceti. Do DUBITO-ERGO SUM jsem se dopracoval až někdy kolem třiceti let. Mám si sypat popel na hlavu? Ne každému bylo dáno chápat všechno a znát pravdy v poslední instanci, když už ne od kolébky, tak alespoň od školní škamny.

Marné je na vodu plynoucí psát,

písmena začnou tancovat:

marnější ještě na duši psát

muže, jenž nechce Tě

milovat -

říkala stará japonská tanka. Ještě marnější je snažit se radit mladé generaci, co dělat a jak žít. Každá nová generace musí zřejmě svým způsobem zopakovat alespoň některé chyby, které udělala generace jejich otců. Okusit je a poučit se na jejich hořkosti, zažít zklamání a frustraci i radost z vystřízlivění a prozření.

Neodvažuji se dnešním dvacetiletým radit. Žijí svůj život a nesou za něj svou odpovědnost. Co kdyby ale zkusili trochu obměnit mou trojčlenku? Začít od konce, nebo alespoň od prostředka?

Prof. František Janouch, Stockholm