Jiří Přibáň měsíc před volbami psal v Právu o hrozbě „definitivní privatizace politiky“. Přejděme, jak tento proces probíhal, přejděme předvolební kampaň.

Parlamentní volby jsou svým způsobem pokračováním krajských voleb 2008. Ty smetly stávající hejtmany a vložily do klína ČSSD absolutní vítězství. Mimořádný výsledek byl znamením, že proběhlo více než utkání mezi stranami. Vyvřela hluboká nechuť k české politice vůbec. Za necelé dva roky jen zintenzivněla. Tentokráte dopadla na ČSSD.

Vítězná pravice se ujala otěží bez prodlení. Odchod Langera a Béma byl čin. Stejně tak avizované omezení privilegií politiků, souhlas s lobbistickým zákonem, s obecným referendem. Nakonec do měsíce máme dohodu o nové vládě. Kníže hlásá: „Konečně je možné dát se do reforem!“

Ovšem reformy, náprava zlořádů, začít vskutku jinak, to vyžaduje na rozdíl od pouhého převrácení věcí, kromě dostatečné většiny poslanců a rozhodných ministrů zejména součinnost veřejnosti. V parlamentním režimu diskusi vlády s opozicí, argument proti argumentu, nikoliv násilí, ani v podobě lži, demagogie, manipulace.

Na požadavek opozice po účasti na vedení Sněmovny přišla odpověď, opozice ano, ale Zaorálek ne. Kritizoval vládní politiku ve věci radaru a Afghánistánu. Opozice usměrněná. Demokracie naopak předpokládá vládu, jež je kontrovatelná a kontrolovaná.

Jsme u základního neduhu uplynulého dvacetiletí. Po kratičkém času listopadové revoluce s jejím nesnadným „demokracie pro všechny“, se vším, co jim nabízí a co od nich žádá suverénně převládlo snadné ztotožnění demokracie s pravicí. Režim stojící na jedné noze, žijící z konfrontace, z neustálých mobilizací proti návratu před „listopad“, ve skutečnosti pokračující v tehdejším pěstování obrazu nepřítele — jen převlečeného naruby.

Poté, co se někdejší premiér neomaleně pustil do tripartity zaměstnanců, zaměstnavatelů a vlády coby do svých pohůnků, nyní Radek John vyzdvihuje, že „konečně jdou podnikatelé do vlády otevřeně, ne skrytě“ a Lidové noviny v titulku modifikují: „Nastal čas otevřené vlády podnikatelů. Konečně.“

Vladimír Špidla připomínal, řeklo by se samozřejmost, že existují též společné zájmy těch, kteří jsou zaměstnáváni a kteří je zaměstnávají. Byla to jeho vláda, jež zahájila reformu veřejných financí. 14. srpna 2003 mluvil o konci civilizační etapy: „Pokud nebudeme schopni sdílet ve větší míře své bohatství se třetím světem, nepodaří se odvrátit takové globální změny, které nás nakonec zasáhnou způsobem, který bude zničující. Značné množství prostředků z přímé spotřeby budeme muset přesunout do dlouhodobých modernizačních a civilizačních změn.“

Tehdy ještě třetí svět nebyl tím, čím je dnes už Čína. Promarněných sedm let.

Vzdát se části spotřeby znamená oběť. Tedy vzít vážně u nás stále obecně neznámý pojem míra oběti. Ta cestou od vyšších k nižším příjmům prudce stoupá. U téže částky, u téhož procenta. Zasahuje již bolestivě do standardu pokládaného ještě za přijatelný pro nevyřazení ze „slušné“ společnosti. Progresivní zdanění nepřipravuje lidi s vyššími příjmy bezdůvodně automaticky ztotožňovanými s vyššími zásluhami o jejich převahu ve společnosti. Jen částečně vyrovnává rozdíl v míře oběti.

Rozhodnutí pro oběť nemůže být než dobrovolné. Dobrá vláda je ta, která si může dovolit ji po občanech žádat. A tak politika osciluje mezi tím, co společnost ještě snese a co vláda „objektivně“ či „subjektivně“ potřebuje. Zaťatá vláda to přepískne, nejistá chlácholí.

Místo dosavadních hrozeb Petr Nečas, nadále vylučující zvýšit podíl vysokopříjmových na příjmech státu, chlácholí: Důchody se budou valorizovat, daň z přidané hodnoty, kterou s každou koupí už i chleba, novin platí všichni stejně, tedy ve skutečnosti ti s nižším příjmem nesrovnatelně citelněji, se nezvýší. /Právo,1. 7./ Z dilematu se uniká ke slibům do budoucnosti. Zde je klíč k zadlužování.

Když máme za sebou období diktatury sovětského typu, mohlo by být u nás zřejmé, jak rozmanité mohou být cesty k tomuto zanedbávání povinnosti vůči nastupujícím generacím. Lze si vypůjčit peníze, lze nevybudovat terminály pro přesun kamionových vleků ze silnic a dálnic na koleje a naopak, lze uhlobaronům poskytnout uhlí ležící za těžebními limity. To vše s vyrovnaným státním rozpočtem. A ani slovo o velké světové finanční krizi.

Obdobně je tomu s onou modernizací, o níž kdysi Špidla mluvil. Rozlišit, co z vybudovaného (pro zajištění zaměstnanosti, růst zisků a koneckonců momentální spotřeby) bude v budoucnu sloužit a co bude překážet. Posoudit, zda státní maturity přispějí, aby se dospívající, jak žádá v Právu Václav Bělohradský, učili rozpoznávat, co je podstatné. Na internetu je přece všechno!

Odpovědně rozhodnout, kde podnikat a kde zachovávat, se neobejde bez veřejné diskuse. Nejde o to, zda někdo jde do vlády otevřeně, ale jak otevřená bude jeho politika k občanům, jak k zájemcům o státní zakázky. Což více než se na první pohled zdá záleží na existenci okruhů ve společnosti, které se ozvou při jakémkoliv porušení demokratických principů. Včetně střetu zájmů.

Od časů Havlíčkových je zde úloha novinářů klíčová.