Vynikající thajský vítěz Cannes

Letošní festival v Cannes čekala projekce snímku, jenž byl nakonec ověnčen Zlatou palmou, až v posledních dnech. O novince thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula se přesto jako o potenciálním kandidátovi na vítězství mohlo uvažovat již s předstihem.

Lucie Česálková

06.07.2010 11:23

Zz

Na letošního vítěze Cannes se čeští diváci mohou těšit na podzim. Foto distributor

Autor běžnému českému divákovi spíše neznámý se stylově vytříbenými a myšlenkově provokativními snímky na mezinárodním poli prezentuje již od roku 2002, kdy po sérii krátkých, zpravidla dokumentárních experimentů natočil film Blissfully Yours, oceněný mimo jiné právě v Cannes v rámci zvláštní sekce Un Certain regard. Jeho Tropical Malady z roku 2004 se již v Cannes dostalo do hlavní soutěže a film Syndromes and a Century byl roku 2006 nominován na Zlatého lva festivalu v Benátkách.

Teprve Weerasethakulův zatím poslední snímek Uncle Boonmee Who Can Recall His Past Lives (Strýček Búnmí, co umí vyvolat minulé životy) nicméně přišel s vyprávěním dostatečně kompaktním a univerzálním na to, aby svému tvůrci umožnil vystoupit ze stínu pověsti autorského režiséra umělecky náročných, leč poněkud „do-sebe-uzavřených“ snímků nejen na piedestal vítězů, ale díky tomu také na mezinárodní trh. Konkrétně do českých kin Strýčka Búnmího uvede podobně jako již čtyři předešlé canneské vítěze společnost Artcam, a to pravděpodobně již na podzim tohoto roku.

Ve Spojených státech vyškolený Weerasethakul ani ve Strýčkovi Búnmím nenarušuje tradici ustavenou ve svých předešlých dílech a zabývá se tématem zasazeným do prostředí rodného Thajska. Namísto témat s historickou či autobiografickou afinitou si však vybírá nadčasový příběh ovdovělého muže, jenž odchází s nemocí ledvin dožít na svou venkovskou farmu.

Významnou úlohu nejen vizuální, ale i narativní ve Weerasethakulově snímku hraje právě prostředí Búnmího dožívání – magická thajská příroda, svůdně tajemná džungle, jež se zde stává prostorem subjektivního prožitku sebepoznání. S tradičním venkovským prostředím do snímku vstupuje místní folklór, životní styl i hodnoty – ty jsou však pouze jakýmsi rituálním rámcem vlastního intimního příběhu hlavního hrdiny.

Dobrosrdečnému muži na farmě totiž nedělají společnost jen švagrová (původem laocká přistěhovalkyně) a rodinná známá Tong – specifikem Weerasethakulova nového snímku je zcela přirozené prostupování aktuálního světa živých se světem duchů, světem zesnulých či ztracených bližních, nejčastěji těch, k nimž nás váží ty nejsilnější citové vazby.

Weerasethakul je režisérem rozvolněného vyprávění, magického napětí a snové logiky, režisérem, v jehož pojetí se z prvků na první pohled snad i zavánějících laciným spiritismem stávají základní kompoziční elementy surreálně rozkošatělé meditace o možnostech reinkarnace ve všech jejích významech (včetně těch zcela metaforických).

Duchové manželky i ztraceného syna v jeho snímku vystupují jako zpřítomnělá ztělesnění vzpomínek a potlačených traumat, a ačkoli se právě syn zjevuje v podobě přízraku opičí zrůdy s hrůzně červenýma očima, nepůsobí v žádném případě nebezpečně či děsivě. Jako hrozba snad – avšak hrozba tajemná, tichá, jakou působí cokoli, co tak úplně neznáme, co je pro nás více náznakem než úplností.

Hemžení ve tmě, cvrčení nespatřeného hmyzu, hypnotické zvuky tropického lesa – i zvuková stopa a obrazový šerosvit ve Strýčku Búnmím ostatně napomáhají vytvářet atmosféru svíravé tísně noci, již harmonizují sluncem zalité dny obyčejného venkovského života, plné úsměvných rozhovorů a vyprávění dětských příběhů.

Duchové svět Búnmího každodennosti neohrožují, jsou v něm naopak vítanými hosty, na něž se čeká s úsměvem a otevřenou náručí a kteří u rodinné večeře vždy najdou své místo. Právě díky tomu, že je nechává naplňovat místa smutku a strádání, působí film přes veškeré své tajemno spojené se smrtí a melancholií pozitivně, smířeně.

Takřka výhradně ve statických záběrech a v pozvolném rytmu vyprávění přílivu a odlivu dějů, zhmotnělých vzpomínek překrývajících a na okamžik smazávajících běh skutečných událostí, Weerasethakul rozjímá nad ideou života volně přenášeného mezi lidmi, zvířaty a stromy.

Ačkoli své senzitivně poetické vyprávění sděluje z odstupu jakési stydlivé distance, činí tak delikátní formou filmové řeči, jež vyniká symbolickou obrazností. Snímek samotný tak ve výsledku fascinuje podmanivou lehkostí, s níž existenciální drama přesahující k otázkám základního vztahu člověka k přírodě a vlastní minulosti sděluje jazykem mýtů, v nichž se zohavená princezna miluje s mluvícím sumcem a na hladině jezera se zrcadlí její krása.

Uncle Boonmee Who Can Recall His Past Lives (Strýček Búnmí, co umí vyvolat minulé životy). Režie a scénář: Apichatpong Weerasethakul. Thajsko, 2010.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.