Co se dá teď očekávat?

Ivan Štampach

Média ve vládních službách mohou posloužit jako studijní materiál, který pomůže odhadnout míru radikality nastupující vlády. Specifická revoluční mluva nemusí značit bulvarizaci. Může to být výstraha politickým protivníkům.

Mezi příznivci blížící se pravicové vlády vládne vzrušení: Současná politická změna jim nepřipadá jako střídání garnitur běžné v politicky pluralitním systému. Možná mají pocit skoro tak slavnostní, jaký si všichni pamatujeme z konce roku 1989. Z osobních rozhovorů s některými z nich mám dojem, že teprve teď se VLSR (Velká listopadová sametová revoluce) v jejich očích dovršuje. Její první nesmělý krok je konečně vystřídán radikálním vyrovnáním s minulostí. Nastoupí konečně vláda, která zatočí s nemakačenky a příživníky. Skončí sociální inženýrství a tak, jak je to přirozené, silní a schopní budou vítězit. O poražené bude postaráno, budou koncentrováni (jak jinak, než dobrovolně!) v táborech na okrajích měst. Podařilo se překonat falešné rovnostářství, není třeba už nic předstírat, nepřizpůsobivé a nezpůsobilé vykáže sám ekonomický mechanismus na okraj společnosti, kam patří.

Strategie je jasná, určilo ji rozhodnutí voličstva. Taktické detaily se mezi třemi politickými stranami vyjasňují. Odstíny názorových rozdílů mezi účastníky Bakalovy koalice se stále více prokazují jako ilusorní. Jednota této koalice bude záhy žulová. Její parlamentní většina drtivá. Nebude třeba kupovat přeběhlíky a politický štít bude zářivě čistý. Už žádné kompromisy, už žádné kolísání.

Zbývá už jen pohled na metodu. Těžko můžeme odhadovat míru radikality nastupující garnitury. Jedním možným vodítkem jsou pro nás média ve vládních službách. Vláda ještě není ustavena, ale už se projevuje vůči ní a zejména vůči jejímu programu úslužnost a pochopení. Dříve se něco takového ironizovalo jako rektální alpinismus. Žurnalisté prokoaličních novin vyjadřují docela zřetelně a jednoznačně nejen cíle, ale i metody současné revoluční vlny. Stačí se podívat do jednoho čísla jedněch takových novin. Na titulní straně nahoře čteme velkým písmem, že se chystají čistky. Pochopitelně, že čistky morální a ušlechtilé, protimafiánské. Leč střední starší generaci při tomto slově převzatém ze sovětské stalinistické terminologie naskočí husí kůže.

Ve sloupku Noc dlouhých nožů II vedle tohoto pilotního článku si Daniel Kaiser v souladu se svou politickou linií pohrává s událostí, k níž došlo před 76 lety v nacistickém Německu. Hitlerovo vedení tehdy hned na začátku nacistické vlády vyvrátilo představy o socialistickém a dělnickém charakteru ideologie. Tyto floskule byly vhodné do názvu strany pro získání voličů, ale ne jako programové body. Pobitím a uvězněním stovek socialisticky zaměřených nacionálních socialistů nacismus jasně ukázal svou tvář. Nejde jen o diktátorskou deviaci socialismu jako v případě stalinismu. Jde nejpozději od této chvíle o režim důsledně pravicový. Tentokrát se ovšem nebude popravovat, možná ani zavírat. Půjde jen o nové pořádky na nějakém úřadě. Ale jak daleko je od evidentního okouzlení nacistickou rétorikou k přitvrzení politické metody, kdyby např. veřejnost nebyla tak povolná, jak předvedla ve volbách?

Kdybychom se obávali, že k násilí na politické scéně dojde už teď, byli bychom asi na omylu. O pár stránek dále se sice dočteme, že kdosi věří v krvavou bitvu, ale hned je patrné, že krev poteče jen v souvislosti s kšefty. Konkrétně s dostavbou Temelína, která teď dostane zelenou. Nakonec snad půjde jen o konkurenční zápas firem, které se budou ucházet o zakázky. Že ekonomická soutěž vedená podle pravidel jen nedokonale zastírá reálnou válku firem, to si z úvah Martina Romana interpretovaných Vladimírem Piskáčkem můžeme domýšlet. Pouštět se do toho investigativně by mohlo být riskantní pro zdraví. Generální ředitel firmy ČEZ se bitvy neobává. Věří v ni, něco od ní tedy očekává, doufá v ni, důvěřuje možnostem, které nabízí. Předkládá své krédo. Aspoň toto se obvykle míní souslovím „věřím v…“

Válka je v titulcích zmíněna už jen jednou a uklidní nás, že to je jen neškodná válka slov a že se to děje v souvislosti se sportem, kde je to běžné. Příslib či varování obsažené v krvežíznivé mluvě vítězných politiků a servilních žurnalistů se poněkud relativizuje, když zjistíme, že i články zcela nepolitické jsou plné obav, strachu, nebezpečí a rizik. Významný lékař nás v celostránkovém rozhovoru přichází s šokující informací umístěnou do titulku, že medicína dnes lidem velmi často škodí. Recenzent Ondřej Štindl nás snad po zhlédnutí nedávno vydaného DVD varuje, že po splynutí s přírodou můžeme zešílet. Vedle šílenství potkáme v dalších titulcích ještě blouznění a krizi identity.

Poněkud by mne uklidnilo, kdyby to vše vlastně bylo jen v tom, že se jeden seriózní deník posouvá k bulváru. Úporné úsilí zpomalit celosvětový propad čtenářské obce tištěných deníků může mít různé podoby. Jednou z nich, a osvědčenou, může být právě snaha vyhovět nezpracovanému libidu předpokládaných čtenářů, které vyžaduje, aby ostří pronikala útrobami, aby tělesné tekutiny stříkaly a mokvaly a často se ozýval děsivý řev předsmrtné hrůzy. Nemohu však potlačit obavu, že jde o specifickou revoluční mluvu těchto dnů. Že nejde o pouhou podporu prodeje, nýbrž také o zatím jen žurnalistickou výstrahu politickým protivníkům. Jakoby říkali: jsme tu, teď držíme moc pevně v rukou, cítíme se silní a nenecháme se oslabit, dávejte si pozor. Pokud budete jen neškodně žvanit o sociální spravedlnosti, necháme Vás na pokoji, ale nedopustíme změnu mocenských poměrů. Je-li to tak, je třeba už teď velmi vážně promýšlet politickou strategii a taktiku nejpozději na následující čtyři roky.

    Diskuse
    July 5, 2010 v 13.07
    Co se dá očekávat?
    Děkuji za zajímavý článek. Uvidíme. Osobně to nevidím skepticky. Sociální spravedlnost chtějí i středo-pravicové strany, jen jinými formami.

    Vnímám vše jako velkou úlevu po volbách: oslabení pozic KSČM, jistou a pravděpodobně velmi stabilní středo-pravicovou vládu snažící se o dobro občanů a sociální spravedlnost (kromě Temelína s dosavadními připravovanými vládními kroky až na drobné vyjímky souhlasím).
    July 5, 2010 v 14.49
    Revoluční nadšení opadne. Trhliny a strach z budoucnosti ve vznikající pravicové vládě
    Text kolegy Štampacha je zajímavý, také pozoruji jisté revoluční nadšení v pravicových médiích i u voličů nových koaličních stran. Přestože mají pohodlnou většinou 118 křesel, nelze si nevšimnout napětí a rostoucí nervozitu mezi koaličními partnery. Kongresem ODS vedle vcelku chvályhodného pokusu o očištění se od mafiánské minulosti se jako červená nit táhl strach z TOP 09 a konkrétně z Miroslava Kalouska a zároveň volání po tom, aby ODS byla hegemonem pravice. Ty obavy byly vtělené do snah o okleštění pravomocí či dosazení kontrolujícího náměstka. To Kalousek pohodlně odvrátil, mluvil o hysterii v řadách ODS a řekl, že náměstka z ODS vyhodí, když ho nebude poslouchat, podobně tvrdě a jednoznačně zhodnotil to, že ODS chce být hegemonem pravice, kdežto jemu jde o reformy a oddlužování státu. Tím se ukazuje to, co mi bylo celkem jasné už po volbách, že tato vláda bude především Kalouskova vláda. To se však ODS nelíbí a nebude se jí to líbit ani v budoucnosti. Věci veřejné vybojovali ministerstvo vnitra a budou se chtít blýsknout nějakou protikorupční akcí, na druhé straně je patrné, že vůbec nevědí, jak to dělat. Je pěkné, že nový ministr školství chce něco udělat pro nastupující učitele i učitele vůbec, ale bude záležet na dvou starších a silnějších stranách, zda mu to dovolí. Tedy ač se bude vláda opírat o pohodlnou většinu, bude největším nepřítelem sama sobě. Boj o vedoucí úlohu na pravici mezi ODS a TOP 09 lze očekávat už na podzim. Tedy očekávám, že revoluční nadšení vydrží maximálně přes prázdniny a poté by měla občanská společnost i sociální demokracie přemýšlet o tom, jak čelit útokům proti občanské společnosti i sociálnímu státu ze strany pravicové opozice a zároveň vědět, že jejím pomocníkem je nejednota v řadách nové koalice.
    SH
    July 5, 2010 v 17.37
    Dvě otázky
    Paní Hyldebrantová ve svém neskepticismu jenom opomněla čtenářům sdělit; za prvé co si konkrétně představuje pod tou sociální spravedlností, o které jiní napsali celé knihy, aby se dobrali zjištění, že si pod tím úslovím myslí každý něco jiného, v závislosti na svém celoživotním přesvědčení, pokud takové má. A za druhé nám neřekla, které občany měla na mysli, když psala o jejich budoucím dobru. Odpověď na obě otázky mne osobně ale enormně zajímají.
    July 5, 2010 v 21.01
    Dvě odpovědi panu Hoškovi:
    1/ Sociální spravedlností jsem myslela solidární a účinnou podporu všech opravdu potřebných a bezmocných lidí (sirotků, bezdomovců, starých a nemocných občanů, dočasně i jiných skupin obyvatelstva), nikoliv podporu nepotřebných.

    2/ Z předchozí odpovědi logicky vyplývá i odpověď na druhou otázku:

    a/ Dobro pro pracující a snažící se lidi (přiměřený výdělek a přiměřené daně).

    b/ Dobro pro potřebné bezmocné lidi (spravedlivé a přiměřené sociální dávky).

    c/ Výchovné dobro "stop nedůvodným dávkám" pro lidi nepotřebné a v systému dávek celoživotně a nedůvodně kalkulující (žádné dlouhodobé sociální dávky).
    July 5, 2010 v 21.11
    Budete se, paní Hyldebrantová chodit dívat, až ti Vaši "nepotřební" budou umírat hlady nebo na nemoci, které jim nikdo neošetří, protože nebudou zdravotně pojištěni? Budete při tom cítit zadostiučinění z vítězství směnné spravedlnosti?

    Nebo si vzpomenete na to, že sociálně vyčleněné komunity systém zbavuje motivace k práci, že je vyřazuje, že je likviduje nejen ekonomicky, ale i morálně? Vzpomenete se, že ti, kdo jsou pro Vás nepotřebnými lidmi, jsou pro Boha potřební, protože je stvořil a uchovává je při životě, že je miluje a že je svěřil naší péči? Došlo Vám paní Hyldebrantová, že ti, kteří jsou pro Vás nepotřební, mají lidskou důstojnost a že pomoc k sociálnímu přežití pro ně znamená i možnost pracovat a starat se o sobe?
    Kalkulační "politika" typu "abych měl nárok na sociální dávky" (o níž v bodě 2/c píši) je v ČR běžná a velmi rozbujelá, nesouvisí ale myslím s vyčleněnými komunitami a s dalším uvedeným - nerozumím?
    July 6, 2010 v 10.17
    Každý sociální stát zajišťuje, aby dávky a jinou pomoc dostali ti, komu patří a aby tedy nebyly zneužívány. Kdo podvádí, aby získal dávku, na níž nemá nárok, toho jistě stíhá policie a dál se mu věnují soudy. Nic z toho se netýká politického programu sociálního státu.

    Pokud pravicoví politici, kteří tu vládly řádku let, přiznávají, že se sociální dávky zneužívají, vystavili si tím velmi špatné vysvědčení. Policie a státní zastupitelství v jejich garanci nejsou schopny zabránit těmto kolosálním podvodům. Je to jejich velká prohra.

    Levicový sociální program se týká jen lidí, kteří na dávky mají legální nárok. Principiální spor mezi pravicí a levicí není o zneužívání sociálních dávek, nýbrž je to spor, má-li stát pomáhat potřebným, tj. lidem, které stáří, nemoc a jiné okolnosti vyřadily z ekonomického boje a kteří nemají sílu v tomto boji urvat pro sebe aspoň tolik, co potřebují pro důstojný život.
    Domnívala jsem se, že programové rozdíly mezi pravicí a levicí nejsou o pomoci sociálně potřebným - zda ANO či NE, ale o formě (a případně i rozsahu) podpory.
    Podporu chtějí přece levice i pravice zcela jednoznačným ANO - a i já ji uvádím jako jednoznačné ANO pro sociálně potřebné skupiny a jednotlivce v bodě 1 výše.
    Rozdíl vnímám spíše ve formě a způsobu podpory , kde vidím výrazné názorové odlišnosti a možná až zbytečné třenice mezi pravicí a levicí, kde si bohužel jen obě strany někdy vzájemně málo naslouchají k prosazení středového ideálu a ideálu pro naše občany.
    (Škoda KDU-ČSL, ta měla k ideálům v sociální politice nejblíže.)
    July 6, 2010 v 15.11
    ale
    to nejspíš nemáte na mysli sociální politiku Jiřího Čunka nebo Miroslava Kalouska.