Ekologové vs. stát: nerovný boj za přírodu a demokracii

Řadě internetových diskutérů, ale i politiků či úředníků občas ekologové a teroristé poněkud splývají. Pohled samotných ekologů je jiný: vnímají sami sebe spíše jako bojovníky za zachování přírody a představitele veřejnosti.

Miessler_foto3

Jan Miessler

02.07.2010 10:42

P5100036

Hnutí DUHA a drobní lesáci protestují proti lesnímu tunelu: jedna z mála příležitostí, kdy se ekologům podařilo popostrčit stát správným směrem. Foto Dušan Radovanovič

Ekologové jsou často považováni za účinné zpomalovače výstavby dálnic a podobných projektů, obvinění ze škůdcovství se pak často analogicky rozšiřuje i na lidi, kteří nechtějí státu uhnout z cesty a třeba se řadu let účastní různých soudních tahanic. Kvůli těm jsou pak vláčeni i mediálně.

Podíváme-li se na diskuzní fóra pod články o kontroverzních dopravních stavbách, dozvíme se, že ekoteroristy je třeba zneškodnit, nebo ignorovat, Miroslava Patrika z Dětí Země zastřelit a statkářku Havránkovou bez milosti vyvlastnit. Menší část diskutujících nicméně podotýká, že ve skutečnosti je třeba zatočit s neschopnými státními úředníky, nebo je alespoň nechat zaplatit vzniklé škody, jdoucí do milionů.

S tím by řada ekologů souhlasila. Za nějaké mocné protihráče státu se navíc sami ekologové nepovažují, a stejně tak se samozřejmě nepovažují ani za veřejné škůdce. Svůj boj za přírodu a demokracii podle svých slov vedou proti přesile a často ve svém volném čase. Od přírody ani od veřejnosti si za to ale obvykle ocenění nevyslouží.

Ekoteroristé
„Aktivisté nejsou žádná „veřejnost". Jsou to profesionálové – malá uzavřená skupinka stále stejných tváří. Nikdo je nevolil. Netušíme, koho vlastně zastupují a jaké finanční zájmy jsou ve hře. Základní otázka zní: mají mít kverulanti z povolání právo ohrožovat naše životy a zdraví?“ Otázku, kterou Ivan Brezina formuloval ve svém dva roky starém článku na Neviditelném psu, můžeme stále považovat za jakýsi rétorický koncentrát lidí, kterým ekologové v právu vadí.

„Slovo ekolog se pro řadu lidí stalo nadávkou, tak tomu ale nebylo vždy. Nabíhalo to postupně od druhé poloviny devadesátých let. Ekologové se svého času soudili s plzeňskými politiky ohledně označení „ekoterorista“, teď už by se nad tím nikdo nepozastavoval,“ komentoval to Edvard Sequens ze sdružení Calla.

Výmluvná je v této souvislosti odpověď sociologa Jana Kellera z tři roky staré ankety časopisu Sedmá generace: „Jsem mezi těmi, kdo od plzeňského soudu mají přímo úředně potvrzeno, že jsou ekoteroristé. Když jsme se před soudem bránili, že terorismus přece znamená hrozbu násilím nebo jeho použití, soudce nám oznámil, že tyto znaky nepochybně splňujeme, protože některým z nás bylo v souvislosti s plzeňským obchvatem vyhrožováno smrtí. Jelikož žijeme v právním státě, je z toho patrné, že ekoterorismus u nás jen kvete. Podobně jako blbost, a možná i ještě hýřivějšími barvami,“ uvedl Keller, který se na straně ekologů v devadesátých letech účastnil sporů okolo obchvatu Plzně.

Za řadu problémů přitom podle ekologů nemůže jejich přílišná horlivost při ochraně přírody, jde o chyby úředníků nebo intervence politiků. „Typickým příkladem je územní plánování, nyní aktuálně v souvislosti s plánovanými temelínskými dráty směrem na Vysočinu. Stát si je kdysi dávno bez vědomí lidí naplánoval a od té doby se to táhne, schvaluje se to a nejednou není cesty zpátky. Mluví se sice o politice územního rozvoje, ale ty vesnice, za jejichž humny mají vést dráty, často ani nevěděly, že se něco takového projednává. Když se potom má začít stavět a lidem se to nelíbí, úředníci se odvolávají na dávno schválené čáry, se kterými už údajně nelze hýbat. A nakonec to skončí „kverulanty“, kteří nechtějí uvolnit pozemek dávno naplánované a odsouhlasené stavbě,“ řekl Sequens, podle kterého jde o následek toho, že stát o svých záměrech se zúčastněnými včas dostatečně nedebatoval.

„Další věc je i stav médií, která snadno přijímají to, co řekne ministr nebo úředník, narozdíl od toho, co říkají ekologická sdružení,“ myslí si Sequens. Novináři prý většinou nemají čas zabývat se složitými tématy do hloubky.

Demokraté
Podle Miroslava Patrika mají spory „stát versus ekoteroristé“ další důležitou dimenzi: „V České republice je to systémový problém, lidé neuvažují demokraticky. Stále to bolševicky vnímají jako boj kdo s koho. Přitom v některých západních zemích jsou úředníci naučeni, že jsou službou veřejnosti. Že mají občanům pomáhat a radit, nikoliv s nimi soupeřit. U nás je to tak, že úředník poslouchá politika – proti občanům,“ dodává Patrik.

Pokud stát nenechá občany mluvit do věcí veřejných, má podle Patrika nedemokratické rysy. „Státu a investorům vadí, že občané využívají svých občanských práv. To samozřejmě vadí totalitním systémům: komunistům také vadilo, že chartisté chtěli dodržovat lidská práva. Stát přece ví nejlépe, které zákony a jak se mají dodržovat, na to nepotřebuje nějaké kritiky,“ myslí si Patrik.

Nervozitu politiků a úředníků ale Patrik vnímá jako logické, činnost ekologů totiž citelně omezuje jinak často nekontrolovaný výkon moci. „Vidím to jako spor o formu demokracie: buď to bude uzavřená demokracie, kde rozhodují volení zástupci a najatí úředníci, anebo to bude otevřená demokracie, kde na rozhodování mohou mít vliv spolky,“ uvedl Patrik s tím, že ekologické spolky ve skutečnosti nemohou o věcech rozhodovat, pouze do nich – zatím – mají právo mluvit.

„Účast ve správním řízení nemůže nic zablokovat, protože rozhodují úředníci, nikoliv účastník. Ten pouze hájí svá práva a v mezích zákona podává námitky, protože investor nějaká jeho práva porušuje: zabírá pozemek, ničí přírodu... Úkolem úředníka je tato práva ochránit tak, aby investor zároveň mohl stavět,“ dodal Patrik.

Bojovníci o veřejný diskurz
Narozdíl od Dětí Země, které jsou svými soudními spory kolem dálnic proslulé, pracuje Hnutí DUHA trochu jiným způsobem: nesnaží se ani tak zvítězit v soudních sporech, ale spíše v zápase o veřejnou legitimitu ekologické perspektivy.

„V případě tendrů Lesů ČR se podařilo, i když spíše dočasně, zastavit celý proces díky tomu, že se na naši stranu postavila značná část veřejnosti a kolem kauzy vznikl doslova humbuk. Bylo přitom jasné, že zdravý rozum je na naší straně, ale bez podpory veřejnosti by nám to bylo málo platné,“ uvádí Petr Machálek z Hnutí DUHA.

V řadě kauz ale podle Machálka perspektiva ekologických organizací převahu nemá. Například diskuzi kolem solární energie nebo naopak energie jaderné se navzdory přesvědčivým argumentům ekologů podařilo ČEZu nasměrovat tam, kam potřeboval. „Masáž veřejnosti je silná a samotná problematika je navíc celkem složitá, takže ČEZ a další aktéři se snadnějším přístupem do médií mohou snadněji prosadit svůj pohled,“ říká Machálek. Stát je zkrátka silnější a když chce, prosadí si, co potřebuje – a ekology s jejich názorem vyřadí ze hry. Na druhou stranu ale podle Machálka nelze paušalizovat: průzkumy ukazují, že ekologické organizace se pravidelně umisťují mezi nejdůvěryhodnějšími subjekty, přestože se protivníci ekologů snaží tuto obecnou důvěryhodnost ekologů zpochybnit.

Bojovníci proti symbióze investorů, politiků a úředníků
„Je to fakt, státní orgány, které dohlížejí na dodržování zákonů, zároveň rozhodují. Možnosti státních orgánů a občanských sdružení nejsou z logiky věci rovnocenné, občanská sdružení nemohou měnit pravidla hry,“ říká Jiří Koželouh z Nesehnutých. Investor má navíc silnější pozici než občanská sdružení, která tak navzdory obecné představě nemohou investora nijak válcovat. Podle Koželouha je tomu ve skutečnosti často naopak: investor se snaží prosadit svůj záměr silou a námitky ekologů a lidí žijících v blízkosti ignoruje.

„Na příkladu ivanovického Bauhausu navíc můžeme vidět další problém, a to že orgány státní správy nekonají, přestože by měly konat. Zákon ukládá, že by měly danou věc prošetřit a případně konat – v případě Bauhausu tedy zastavit stavbu, protože se staví na základě nezákonně vydaného certifikátu, který nevzal v úvahu námitky sousedů. Ale úřad nekoná, a občané a občanská sdružení ho nemohou nijak donutit, aby konal,“ řekl Koželouh.

Sdružení Nesehnutí se podle něj běžně setkává s tím, že úřady dělají jen naprosté minimum a rozhodují pouze formálně. „Hodně ale záleží na lidech. Některé úřady jsou opravdu aktivní a hájí skutečný veřejný zájem, tak jak mají, nedá se to zobecnit,“ řekl Koželouh.

Problém je ale hlavně vliv politiků na správní rozhodnutí úředníků, která by sice měla být nestranná, ale na kterých se často politický vliv podepíše. „Politici nemohou přímo úkolovat úředníky, nedá se to navíc dokázat. Dá se ale předpokládat, že k tomu dochází. Ale i politici mohou sehrát pozitivní roli, pokud prosazují veřejný zájem a trvají na tom, aby úředníci rozhodovali méně formálně. Slovo politika má často větší váhu než slovo obyčejných občanů,“ myslí si Koželouh.

„V České republice je ale systémový problém, že úředníci pracují pro politiky a nejsou právně ochráněni. Stále neplatí služební zákon o nezávislosti a odbornosti úředníků. Takže pokud úředník nebude souhlasit se svým nadřízeným nebo s politickou reprezentací, která ho bude nutit do nezákonných rozhodnutí, může být v práci šikanován, nebo být rovnou z práce vyhozen,“ dodává Patrik z Dětí Země.

Nerovný boj
Slova politiků mají opravdu obvykle velkou váhu. Pokud má nějaká dálnice jejich podporu, jedná se podle Patrika o nezastavitelnou záležitost: pokud se totiž stát pro něco rozhodne, tak to i prosadí.

„Stát disponuje penězi všech občanů, díky tomu disponuje i velkou lidskou kapacitou a samozřejmě i neomezeným časem. Proti tomu jsou občané a spolky, které mají méně peněz, méně odborných kapacit a minimum času – nemají čas věnovat se některým kauzám několik let. Takže to postavení je samozřejmě silně nerovné. Navíc občané ani sdružení ani veřejnost nerozhodují. To znamená, že i kdyby měli peníze, neomezený čas a odborníky, tak stejně zůstávají v nerovném postavení,“ uvádí Patrik.

Paradoxně je stát natolik mocný a občanský sektor natolik slabý, že se často ozývají kritici, podle kterých si stát prostřednictvím grantů financuje své eko-odpůrce. Takže by vlastně stačilo utáhnout kohoutek grantového penězovodu a společně s finančními zdroji by vyschly i argumenty ekologů. To ale představitelé ekologických nevládních organizací popírají.

„Naštěstí u ekologických organizací není závislost na státních grantech až tak velká jako třeba u sociálních nevládek. Jak Hnutí DUHA, tak i třeba Greenpeace mají převážnou většinu zdrojů odjinud,“ řekl Machálek s tím, že ekologické organizace to dělají záměrně právě proto, aby přílišná závislost nevedla k autocenzuře. „Pokud bychom snad o ty granty přišli, až tak velká pohroma by to pro nás nebyla,“ uvedl Machálek z Hnutí DUHA.

„Děti Země nejsou ve své činnosti závislé na státních grantech, většinu činnosti dělají dobrovolně nebo z peněz nadací nebo soukromníků,“ dodal Patrik z Dětí Země, podle kterého by ale stát občanské iniciativy podporovat měl. „Mělo být zájmem státu podporovat demokratické procesy a zájem veřejnosti o věci veřejné. To může dělat i financováním sdružení, které se tím zabývají. Když se lidé zajímají o věci veřejné, prospívá to demokracii a nevznikají různé mafiánské skupiny, které bojují proti státu nezákonným způsobem,“ myslí si Patrik.

Ministerstvo dopravy ani Ředitelství silnic a dálnic nicméně jako donoři v poslední výroční zprávě Dětí Země nefigurují, přestože na ně má podle Patrika činnost Dětí Země výchovný vliv, a přestože podle představitelů MD a ŘSD vyšly Děti Země stát draho.

Další informace:
Sedmá generace Rebelové s eko-příčinou
Neviditelný pes Ivan Brezina: Bič na zelené kverulanty
Dětí Země/MF Dnes Ekolog bojuje proti dálnici. A líbilo by se mu i bourání D8
ŘSD Reakce na článek „Ekolog bojuje proti dálnici. A líbilo by se mu i bourání D8“ uvedeném v Mladé frontě Dnes


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.