Film Martina Ryšavého o zpropadeném životě Vietnamců v České republice nemusí nutně vyvolávat polemiku o tom, zda měl či neměl vyhrát Cenu Pavla Kouteckého. Za prvé, ceny udělují poroty s různými konstelacemi vkusů, a tak je to jedině v pořádku. Za druhé, tragicky zesnulému dokumentaristovi Kouteckému záleželo na všeobecně definovaných a makropohledem nahlížených společenských problémech. Zejména různé typy bezpráví pro něj byly silným tématem.

V tom smyslu je snímek Země snů naplněním základního životního dokumentaristického postoje Pavla Kouteckého. Prozkoumává důvody tvrdého střetu očekávání Vietnamců směřujících do ČR s vidinou práce a výdělku a české reality, jejíž verze určená pro ně je jednoduše nelidská.

Ryšavý analyzuje mechanismus, který umožňuje tvrdé komerční zneužívání vietnamských gastarbeiterů, sbírá názory naskrz vietnamskou komunitou a odborníky na danou problematiku — tedy azylovou politiku a pracovní právo — z řad Čechů. Přístup je co do šíře záběru důsledný a poctivý, zejména v právní a psychologické rovině problému. To je však nejspíš jeho hlavní problém.

Analýza je tak důsledná, že se jen těžko hovoří o filmu, danému tvaru by více slušelo označení televizní publicistika. Může za to režijní přístup, který pracuje zejména s mluvícími hlavami a ilustračními záběry. Země snů tak nemá nijak zvlášť patrný vývoj a byť pojednává o velmi dramatickém jevu a osudech, sám žádné drama nemá.

To, co je na začátku definováno jako problém, se už do konce nijak dál nerozvíjí. Vietnamci si právem stěžují na podmínky, v nichž se ocitli, odborníci kritizují konfiguraci zákonů a podnikatelských aktivit nejapných agentur. Film tím začíná, pokračuje, i končí. Vše je jen slyšet, nic není vidět, nemluvíme-li o ilustračních záběrech, které se nijak zvlášť nepropojují s tím, o čem je řeč.

Označení dokumentární film však vzbuzuje větší očekávání — ať už v překvapivém vyloupnutí tématu či v osobitém autorském přístupu k věci. Kritika postoje českých institucí a podnikatelů je tuzemskému publiku jistě nepříjemná — je vlastně šokující slyšet, jak zle se zde může někomu žít. V tom se nějaký přínos dá spatřovat.

Na druhou stranu, v realitě mimo Ryšavého snímek nejde zdaleka jen o Vietnamce, ale o spoustu dalších nešťastníků dalších národností, a velmi často se nehorázné korporátní praktiky dotýkají i samotných Čechů. Je to pravděpodobně nezáměrné, ale téma pracovního zneužívání chudých se důrazem na osudy Vietnamců marginalizuje.

Výběr vietnamské komunity pro film se jeví spíše jako náhodný. Mohla to být kterákoli jiná. Důvody pro nabytí takového dojmu jsou tři. Za prvé, Země snů chce mluvit o velkém konglomerátu Vietnamců v Čechách naráz, a proto, za druhé, nemluví o nikom konkrétně — krátké vstupy několika Vietnamců, kteří naletěli zprostředkovatelským agenturám doma a pak byli sedřeni i českými zaměstnavateli, jsou anketně povrchní a také velmi brzy nadbytečné. Po deseti minutách je jasné, že se bude až do konce říkat totéž. Za třetí, takto točit se dá o jakémkoli problému, tématu či lidech. Jedná se o univerzální přístup, který je sice akademicky důsledný, ale od lidí na míle daleko. Proto nemá a ani nemůže mít žádný vývoj.

Největší zásluha Země snů je, že vůbec dostává několik Vietnamců před kameru. Získat si důvěru v této komunitě, která je značně uzavřená, pravděpodobně stálo největší úsilí. Nad rámec novinových reportáží však film nedospěl a obrazová bezradnost to podtrhuje. Záběry z Vietnamu, které se kombinují s banálními obrazy Vietnamců ve stereotypních prostředích jako jsou tržnice či chmurné průchody kamsi do fabriky, vcítění se do situace zrovna nepomáhají.

Země snů. Režie a scénář: Martin Ryšavý. ČR, 2009. 57 minut.