Dva mýty o státním zadlužení

Pro uchopení problému zadlužení je třeba chápat, jak funguje finanční systém, který není úplně jednoduchý. Autor dekonstruuje dva mýty, které se v souvislosti s těmito tématy často reprodukují.

Adam_votruba

Adam Votruba

29.06.2010 08:00

O státním zadlužení se často uvažuje způsobem, který je natolik zjednodušující, až skutečnou situaci spíše zamlžuje. Je to dáno i tím, že současný finanční systém není úplně triviální a většina lidí (včetně novinářů) nechápe, jak funguje, ač to lze zjistit ze středoškolské učebnice ekonomie. Problematiku zadlužení přitom není možné od fungování finančního systému oddělit.

Chtěl bych upozornit na dvě mylné představy, které se ve spojení se zadlužením velmi často vyskytují. Je to jednak tvrzení, že státní dluh jsou peníze, které dlužíme sami sobě, a za druhé představa, že banky pouze půjčují peníze střadatelů. Proberme si tyto teze postupně.

Mýtus 1. – Státní dluh jsou peníze, které dlužíme sami sobě.

Stát nedluží půjčené peníze svým občanům, ale bankám. Tvrdit něco jiného je „lakováním skutečnosti na růžovo“. Ve chvíli, kdy stát začne své dluhy splácet, mnoho občanů pocítí na své kůži, že stát nedlužil peníze právě jim.

Karel Dolejší to na Britských listech formuloval slovy: „Naše úspory státu půjčují banky. A mohou si to rozmyslet.“ To ovšem je rovněž polopravda, resp. polopravda tehdy, pokud to chápeme tak, že banky jsou pouze prostředníkem mezi věřiteli a dlužníky a nemají jiné peníze než peníze střadatelů. Tím se už dostáváme ke druhé mylné představě.

Mýtus 2. – Banky půjčují (pouze) úspory střadatelů.

Tato představa je mylná ze dvou důvodů. Prvním důvodem je skutečnost, že banky v podstatné míře půjčují peníze, které si samy zapůjčily od centrální banky, druhým důvodem je mechanismus, který se nazývá multiplikační efekt. Podívejme se nejprve na tento druhý aspekt.

Dlouholetá praxe je taková, že banky mohou držet v hotovosti jen část peněz, které mají na účtech. V některých zemích je toto množství stanoveno zákonem jakožto tzv. povinné rezervy. Nemá snad význam popisovat princip, jak multiplikační efekt funguje v praxi, lze si to snadno dohledat, výsledkem však je, že pokud jsou povinné rezervy např. 10 %, pak na účtech banky může vzniknout až desetinásobek peněz, než jaké má banka na hotovosti.

V ekonomice jsou tak vlastně dva druhy peněz – reálné bankovky či mince a virtuální peníze na účtech. Virtuálních peněz je několikanásobně více než těch tzv. reálných, v Británii se podíl skutečných tištěných peněz odhadoval v devadesátých letech na 3 % měnové zásoby.

Důležité ovšem je, že multiplikační efekt funguje pouze tehdy, když si lidé peníze půjčují. To, že banka půjčuje naše úspory, je proto polopravda. Ona díky multiplikačnímu efektu půjčuje tytéž peníze několikrát. Jinými slovy: Banky vytváří nové peníze z ničeho.

Kromě toho, jak již bylo řečeno, získávají banky své finanční prostředky k poskytování úvěrů také tím, že si je půjčují od centrální banky a pak je za dražší úrok půjčují dále. Tento aspekt souvisí úzce s tvorbou peněz, kterou popíšeme nyní zvlášť.

Jak vznikají peníze?
Současný princip tvorby peněz je takový, že peníze vydává centrální banka, která je za určitý úrok půjčuje bankám komerčním a ty je pak s úrokem o něco vyšším půjčují dalším subjektům. Jiný způsob neexistuje. Centrální banka je jediná instituce, která může vydávat hotovost, zároveň ji však neposkytne nikomu kromě komerčních bank.

Komerční banky prostřednictvím multiplikačního efektu tuto peněžní zásobu dále nafouknou do větších rozměrů tím, že vytvoří virtuální peníze na svých účtech. Zjednodušeně můžeme říci, že peněžní hotovost je v ekonomii označována jako M1 (ve skutečnosti tam patří i jednodenní vklady), pro hotovost spolu s položkami na všech typech účtů se pak používá označení M2, přičemž M2 je vždy o mnoho vyšší než M1.

Bylo řečeno, že poskytováním půjček se dostávají do oběhu nové peníze. Další pravdou je, že množství peněz, resp. jeho výkyvy, mají rozhodující vliv na chod ekonomiky. Řečeno slovy Miltona Friedmana: „Měnová krize zahrnující výrazný pokles množství peněz je nezbytnou a postačující podmínkou pro vznik závažné krize.“

Mainstreamový ekonomický názor je ten, že nárůst množství peněz má kopírovat růst HDP. Pokud množství peněz roste rychleji než HDP, dochází k inflaci, pokud je tomu naopak, dochází k deflaci. Centrální banka má jako hlavní úkol sladit růst množství peněz s růstem HDP.

Pokud ovšem dojde k poklesu množství peněz, pak je to, jak jsme slyšeli od Miltona Friedmana, důvodem k recesi. Ta potrvá tak dlouho, dokud se ceny a mzdy neustálí na nižší hladině, tedy dokud neproběhne odpovídající deflace. Je to logické: Je-li méně peněz, není možno tolik nakupovat jako dříve, a klesá poptávka. Deflační proces se ovšem bolestně dotkne těch, kdo v důsledku nižší poptávky po zboží přijdou o práci nebo jejich podniky zbankrotují. Těžit z toho budou ti, kteří mají velké úspory.

Viděli jsme, že celkové množství peněz je neodlučitelně spjato s množstvím dluhů v ekonomice. Logicky z toho vyplývá, že masivní snížení zadluženosti povede k hluboké recesi, i proto se občas objevují varovné hlasy před příliš velkými škrty.

Pokusme si tento problém osvětlit ještě pomocí nereálné, leč ilustrativní spekulace. V lednu 2010 tvořila měnová zásoba M2 v České republice 2 709 miliard Kč, zatímco státní dluh tvořil ve stejné době 1 127 miliard Kč. (Pro srovnání: měnová báze, kterou můžeme laicky chápat jako reálné peníze či hotovost, představovala tehdy 423 miliard Kč.) Pokud by bylo možné náhle tento dluh splatit, pak by podstatná část peněz z oběhu zmizela. Státní dluh představuje cca 42 % měnové zásoby, přičemž jen minimum z tohoto množství by se vrátilo do oběhu např. v podobě bankovních dividend. Nutná deflace by postupně způsobila, že třeba pivo, které stálo dříve 35 Kč, by se prodávalo za 20 Kč, což se může zdát příjemné, pokud k tomu nedodáme, že např. z platu 24 000 měsíčně by zbylo jen 13 920 měsíčně. Co by se však nezměnilo, by byla nominální výše úvěrů. Lidé by asi nebyli moc nadšeni, pokud by měli s nižším platem splácet např. hypotéku na dva miliony. Bylo by to při dnešních cenách stejné jako by vám ze dvou milionů vyskočil dluh nějakým kouzlem na 3,4 miliony. O obecné prospěšnosti deflačního procesu by tudíž bylo lze s úspěchem pochybovat.

V souvislosti s keynesiánskými recepty na překonání krize, které staví na státních investicích, samozřejmě začínají zaznívat obavy z rostoucího zadlužení. Tyto obavy podtrhují reakce globálních trhů, které určují ceny státních dluhopisů. Otázka ovšem je, zda existuje nějaká zlatá střední cesta mezi zadlužením a recesí. Současný ekonomický svět připomíná Hlavu XXII, když se lze stejnou měrou obávat rostoucích dluhů jako dluhů klesajících.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Miroslav Novák - Praha 9

Hotovost v době platebních karet? Úterý, 29.Června 2010, 09:16:1

Trochu nerozumím významu množství hotovosti v oběhu pro dnešní ekonomiku. Množství oběživa se určitě stále snižuje díky bezhotovostním platbám, ke kterým jsme stále donucováni (jen tak mimochodem by mě zajímalo, kam mizí marže karetních společností, která je rozpuštěna v cenách, a představuje několik procent z celosvětového obratu - je to takova globální daň, kterou někomu bez řečí platíme, zatímco se halasně handrkujeme o procenta DPH).
Spíše bych si všiml údaje M2 u nás, 2,7 mld Kč jsou vklady na účtech. Jsou to jakési úspory těch bohatších subjektů, které pro ně nemají asi momentálně využití. Zajímavé je, že součet státního dluhu a dluhu domácností se blíží tomuto číslu. Vypadá to, jakoby boháči neuměli svoje zisky (drsněji řečeno to co ukradli zaměstnancům a co nezaplatili na daních) investovat jinak, než prostřednicvím půjček (státní dluhopisy, hypotéky, spotřebitelské úvěry a další). Realita posledních let ale ukazuje, že takto pojatý systém má svůj strop - viz hypoteční krize, nyní kolotoč kolem zadlužování států. Nemohu se zbavit dojmu, že rozvírání nůžek mezi bohatými a chudšími lidmi (obyčejnými dle ČSSD) musí vést (v současné době, kdy zřejmě není dost příležitostí k investicím, lidé začínají odmítat růst spotřeby) k ekonomické krizi. Prostě ti bohatí by měli svoje peníze utrácet, ne je škudlit v bankách. A pokud je nepotřebují, ať je rozdají na dobročinné účely! Opravdu je jedinou cestou k prosperitě zadlužování?

Miroslav Novák - Praha 9

Oprava Úterý, 29.Června 2010, 15:39:6

Samozřejmě 2,7 bilionu nikoliv mld Kč

Adam Votruba - Praha

Čtvrtek, 1.Července 2010, 07:32:39

Abych to upřesnil: Nejde o množství hotovosti, ale o množství všech peněz tedy M2 - vše, čím lze platit. Podstatné jsou ovšem výkyvy v množství. Pokles nebo nárůst. Pokud bychom např. měli v ekonomice jen 2 stokoruny, které jednou měsíčně změní majitele, když jeden výrobce koupí produkt jiného výrobce, pak se směnilo zboží za 200x12 Kč (tedy 2400), pokud někdo jednu stovku stornuje, pak bude v dalším roce sice patrně vyrobeno stejně zboží v očekávání, že to poběží jako loni, ale prodá se ho jen polovina. Někteří lidé nebudou schopni prodat, co vyrobí a pak si nebudou moci koupit to, co by potřebovali.
K Vaší poslední otázce bych řekl: Za současného finančního systému asi jiná cesta není.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.