Na prahu léta jako by se to někteří lidé rozhodli zabalit a dál už nebýt přítomni tomu, co se bude dít. To je samozřejmě interpretace, ale přesto se mi ta myšlenka stále vnucuje — a vlastně už několik let. A já vím, proč mi to tak leží na mysli — protože odcházejí lidé, kteří aktivně zažili šedesátá léta, kteří pro mě symbolizují dvacáté století, jeho kulturu, soudržnost, přátelství, překonávání mocenských tlaků, radost z životního boje, vědomí vlastní pravdy.

Je jisté, že budou odcházet jeden po druhém, už odcházejí, a uvolňují místo nám, kteří si však zdaleka nevíme tak dobře rady s tím, co máme na tom uprázdněném místě vlastně dělat, kde je nás potřeba, zač bojovat. Ono vůbec slovo „bojovat“ ztratilo význam, dnes je to slovo spojené prostě s válkou a sportem, v kultuře a umění už se nebojuje, to slovo neodstranitelně znečistil Ladislav Štoll, Třicet let bojů za československou socialistickou poesii.

Bojovalo se však i za krásu, za umění, za kulturu, která má smysl, jen se nepoužívalo toho ukradeného válečnického slova.

V zimě zemřel Jan Halas, o tom jsem zde psala, a jeho jméno jakoby symbolizovalo to podstatné, oč v české literatuře 20. století šlo: pravdivost výrazu, věčné kladení otázek, starost o to, co jsme si způsobili, i obava, jaké to bude mít následky. A se jménem Halas šlo po sousední cestě jméno Holan, soustředěné na temný zvuk spodních proudů, na skryté tragédie života, na zvuk slova a verše a hlas bytí.

Vladimír Holan na rozdíl od Františka Halase neměl syna, ale měl Vladimíra Justla. A Vladimír Justl 18. června zemřel.

Kromě péče o dílo Vladimíra Holana byl Vladimír Justl legendárním ředitelem, dramaturgem i režisérem pražské Violy. Poezie, když ji přirovnáme k hudbě, zní v různých rytmech a formách, i ve Viole tak zněla, ale pro Vladimíra Justla byla poezie hudbou vážnou a ve Viole komorní. Vyznával v interpretaci významový výklad textu — ovšem v duchu básníkova sdělení — a měl rád zvukovou a hlasovou kulturu.

Není tedy divu, že svého ideálního interpreta pro Holanovu Noc s Hamletem našel v Radovanu Lukavském. S ním ho spojovala také křesťanská víra i úcta ke slovu a  jeho síle a důstojnosti. Obdivoval a měl rád Karla Högera, vydal o něm knížku Faustovské srdce K. H. — a na něm měl rád jeho interpretační hravost. Höger a Lukavský, Václav Voska a z žen třeba Irena Kačírková byli pro něj přátelé z poslední generace velkých hereckých mistrů, jejichž slávu založilo a udržovalo divadlo. A rozhlas, nutno říci.

Vladimír Justl byl bytostný editor, vydavatelská činnost mu byla samozřejmá jako dýchání a také neustále něco tištěného dával dohromady. Poté, co skončil Odeon, jehož byl celoživotním redaktorem, vydával dál svého Holana, ale také pracoval na sebraných spisech Josefa Škvoreckého, podílel se na vydání Seifertových spisů (dodnes neúplném) a inicioval nekonečnou řadu sborníků.

Vladimíra Justla jsem poznala prostřednictvím uměleckého přednesu. Na můj vkus byl v posuzování výkonů i v názorech na interpretaci poezie konzervativní a nijak zvlášť jsme si v oceňování recitačních výkonů nerozuměli, ale nebylo možné přehlédnout jeho absolutní erudici a navzdory celkem konzervativnímu uměleckému cítění totální nonkonformitu a originální osobnost. Uměl vyhmátnout talent a měl i smysl pro divácký úspěch.

V roce 1976 inicioval jako ředitel Violy konkurs na znovuoživení Studia Viola. Celou soutěž vymyslel velmi důmyslně: v prvním kole jsme všichni dostali na výběr z pěti básní (pamatuji si na Horovu Dělnickou Madonu, kterou jsem vzdorovitě recitovala já, ale byl tam i Nezval Na břehu řeky Svratky a jiné lákavé i možná naopak odpuzující texty). Ve druhém kole jsme měli možnost volného přednesu dle vlastního výběru, ale k tomu byla povinná etuda v podobě sonetu.

Ve Viole byl tehdy nával soutěžících, z těch, co uspěli, jsou dodnes známí Ljuba Krbová, Marek Eben, Jiří Schwarz, Tomáš Juřička, Dana Batulková, byli tam ale i budoucí novináři, rockeři… Kdyby se někde zachoval seznam, poznalo by se z něj, komu všemu stála Viola za to, zúčastnit se takové soutěže.

Vladimír Justl založil spolu s tehdejším divadelním ředitelem Jaroslavem Vlkem a Jiřím Kutinou z Lyry Pragensia v Chebu Přehlídku divadla jednoho herce, bienále, které trvá dodnes.

Kdo to zažil, dodnes si vzpomíná na Antické řečníky v podání Radovala Lukavského v kostele svaté Kláry, na Milku Zimkovou s její živelnou slovenskou razancí, tak odlišnou od české herecké školy, a v klasičtější podobě na Adelu Gáborovou, ale také na tehdy ještě loutkáře Vladimíra Marka nebo Jaroslava Achaba Haidlera s Panem Theodorem Mundstockem a řadu velkolepých výkonů, kde se ukazovalo, že slovo a hlas ještě něco znamenají, že na ně dokonce publikum v době stále méně verbálního divadla čeká.

Vladimír Justl jako předseda dramaturgické komise projevoval docela principálské schopnosti — dokázal kombinovat náročné tituly s komerčními, klasiku s experimentem, dovedl být finančně přísný, brát ohled na rozpočet a z mála vytěžit maximum. Byl autoritativní, jako bývají lidé, kteří toho v životě hodně dokáží a stihnou a také hodně vědí, a pochopitelně se někdy mýlil. Byl kritický, takže se nepamatuji, že by se mýlil směrem k přecenění nějakého výkonu — spíš nedoceňoval, co mu nepadlo. A pak to mezi všemi aktivitami krásně zapomněl a za pět let o téže věci dokázal mluvit s uznáním a prosazovat ji.

Byl přímočarý, někdy až bezohledně, jak bývají lidé, kteří si jemnější způsoby a ohledy šetří pro ty, o nichž vědí, že to od nich potřebují. V případě Vladimíra Justla to byl jistě Vladimír Holan, ale také jeho matka, o niž se sám dlouhá léta staral.

Slovo a hlas. Vladimír Justl vášnivě pečoval o přednes poezie — vlastně slova vůbec, i když poezie byla u něj na prvním místě. Byl estét, miloval krásné a zajímavé hlasy, stejně jako krásné a zajímavé ženy. Byl v tom jeho osobní paradox — sám nijak krásný hlas neměl a jeho přednes nesplňoval snad žádný z požadavků klasické kultivovanosti. Na autoritě mu to však neubíralo — každý cítil, že slova mu znějí v hlavě, že jeho silný intelekt a láska k literatuře mu neomylně říkají, co daný text vyžaduje, potřebuje, co snese.

Jeho vkus a estetický rámec byl známý, nevešlo se do něj všechno, ale o to snad v umění ani nejde. Vladimír Justl byl svým způsobem osobnost Šaldova druhu, jeho přístup byl „kritikou patosem a inspirací“. Byl kulturní veličinou v každém ohledu, nejen že sám byl činný v literatuře, ale přátelsky a kolegiálně sledoval i dílo hudebníků, výtvarníků, divadelníků. Bylo snadné ho v Praze potkat, stačilo týden chodit do divadla, na koncerty a na výstavy a určitě se někde objevil.

Vladimír Justl byl mistr strategie, jak docílit, aby něco, co se jeví neproveditelné, šlo. Sám jako student po roce 1948 zažil vyhazov a šikanu při univerzitním studiu, nesměl studovat na pražské filosofické fakultě, vlastně nikde, kdyby se dalo na přání dozorujících orgánů. Tenkrát mu pomohli lidé, kteří svého postavení využívali k podpoře kultury bez ohledu na kádrová nařízení. Vladimír Justl se podobným způsobem choval celý život — pomáhal a prosazoval a patřil k těm, jejichž profesní působení se odehrávalo valnou měrou souběžně s působením cenzury. Muselo to být hrozně otravné a namáhavé, i když v tom jistě byla i svým způsobem hra. Bojová, jako šachy. Svým chováním, jednáním a výsledky práce byl zosobněným důkazem toho, že takto žít a působit možné bylo, že člověk nemusel zapřít své zásady a vědomě veřejně lhát.

Vladimír Justl po roce 1989 přednášel — na divadelní fakultě AMU, na filosofických fakultách v Praze, a pokud vím, tak i ve Vídni. Uspořádal řadu seminářů, psal kritiky a eseje, polemizoval. Magnésie Litery za přínos české literatuře se mu dostalo vlastně pozdě, byl by zasloužil i vyloženě státní vyznamenání. Jenomže on nebyl člověkem moci, žádné. Byl výrazně svůj, někdy okouzlující, jindy protivný, ale, jak se říká o rukopisech, jimiž se celý život obíral, čitelný.