ODS po kongresu, ČSSD před změnami

Pavel Šaradín

Sjezd ODS neznamená sice zásadní obrat, ale k některým ne nepodstatným pozitivním změnám skutečně došlo. Sociální demokracie má teď před sebou řadu úkolů, kterými musí náskok pravicového rivala dohnat.

Víkendový sjezd Občanské demokratické strany byl pozoruhodný z několika důvodů, vesměs již všechny byly popsány a analyzovány. Nejdůležitější však je, že se podařilo, velmi zhruba řečeno, najít cestu k jinému politickému stylu, než kterým se prezentoval Mirek Topolánek. Tento krok nemá význam pouze pro samotnou ODS, ale pro celou politickou scénu. Jsem dalek toho, abych se nechal unést představou, že teď už bude všechno v pořádku, zároveň však vidím, že k některým ne nepodstatným změnám skutečně došlo. Před časem jsem zde psal, že potřebujeme silnou ODS a že její rozklad by destabilizoval celý stranický systém. Kdo by mohl nastoupit, je zřejmé a Radek John je snad velmi vhodným důkazem a varováním zároveň.

ODS se i pod Petrem Nečasem bude potýkat s řadou nešvarů. Známý, který se účastnil kongresu jako delegát, mi popisoval některé výjevy. Porsche, vyholená hlava, blondýna, Porsche, vyholená hlava, blondýna. I to byli delegáti kongresu ODS.

Cesta k poněkud jiné ODS však bude složitá a patrně povede přes řadu zákrut a slepých uliček. Tak, jak to ukázala včerejší volba předsedkyně Poslanecké sněmovny, to křeslo patří totiž sociální demokracii. Ale nejsou to jen nástrahy vnitřní, ale i ty mimo ODS. Největší je samozřejmě existence Věcí veřejných. Nejsilnějším protihráčem však zůstává Miroslav Kalousek, de facto on je hlavním hybatelem vznikající vlády. Sám říká, buď dostanu ministerstvo financí, nebo nebudu ve vládě. Ocitl-li by se na jiném postu, pak by byl snadno zranitelný, protože bez peněz se žádné ministerstvo řídit nedá. A ministr financí z ODS by určitě přísun peněz dokázal omezit.

Přemýšlím, jaká bude reakce sociální demokracie na tyto změny. Je sice velmi pravděpodobné, že jí začnou na přelomu roku růst preference kvůli nepopularitě vlády, nicméně to dostačující být nemůže.

Před ČSSD jsou tři úkoly: provést modernizaci, kterou sliboval Jiří Paroubek, pokusit se nalézt na politické scéně relevantního politického partnera, s nímž by mohla spolupracovat ve vládě, a nabídnout takového kandidáta, který by vystřídal Václava Klause na Pražském hradě.

Kromě toho je tu, zdá se, ještě úkol mimořádný a z časového hlediska velmi aktuální. Jsou jím podzimní volby. ČSSD musí obhájit několik tisíc zastupitelů a posílit v Senátu. Jak již bylo jasně řečeno, sociální demokraté chtějí v horní komoře většinu. Tedy vyhrát ve 12 volebních obvodech z 27. Záměr je to splnitelný, i když ČSSD to nebude mít snadné. Platí totiž, že voliči, jejichž strana uspěla a podílí se na sestavování vlády, mají tendenci svou volbu opakovat a podpořit ji znovu. To se týká ODS, TOP 09 a VV. Na podzim roku 2006, tedy těsně po volbách, občanští demokraté sestavili menšinovou vládu a získali 14 senátorů, kdežto opoziční ČSSD pouze 6. Dnes navíc TOP 09 i Věci veřejné mohou představit nezávislé osobnosti, což může být opravdu silná konkurence.

Sociální demokracie chce nabídnout mj. bývalé ministry, budiž, poslance Zdeňka Škromacha, Milana Urbana a tři hejtmany. Těžko říct, jestli je právě toto nejvhodnější cesta, jak předstihnout ODS. Spíše se mi zdá, že nikoliv.