Fotograf Radovan Kodera prošel v životě různými situacemi. S minulým totalitním režimem se nekonformoval, proto vykonával dělnická povolání, například jako stavební dělník, kopáč, bagrista, posléze byl vychovatelem. Už tehdy ale fotografoval. Teprve po převratu v roce 1989 mohl uplatnit své nadání a stal se fotografem plzeňského památkového ústavu, kde už osmnáct let dokumentuje stavební památky západních Čech. Ty fotografuje také barevně, i když podle jeho slov černobílá fotografie lépe vystihuje nejen architekturu, ale také děj, myšlenku či ústřední motiv zobrazované situace, kompozice, v níž barvy rozptylují, odvádějí pozornost.

Proto Koderova volná tvorba je černobílá. V ní také více vynikne například zvláštní poezie periferie, božích muk, židovských hřbitovů, vynikne nesentimentální a věcná zádumčivost dalších stop holocaustu, jimž se Radovan Kodera už léta systematicky věnuje. Za Osudy zmizelých — jak se také jmenovala jedna z jeho výstav — se vypravil na místa všech bývalých koncentračních táborů, od Osvětimi po Trawniky, kde spíše než oficiální pomníky fotografoval nenápadná lidská sdělení, tedy stopy zmizelých — do podlahy nožem neuměle vyřezané a pak stovkami nohou ošlapané rysy obličeje jako portrét neznámého, jindy (v Trawnikách) zbytky vězeňských zápisů na stěnách sklepa (s vyhozeným bojlerem a láhvemi od okurek), který sloužil jako kobky bývalé komandatury. Naše pohnuté dějiny Kodera vystihuje v šedošedých odstínech na zdánlivě okrajových jevech, tématech, nenápadných, protože přehlížených situacích.

Ačkoliv Koderovou doménou je přec jen záznam mizejícího světa a naší pomíjivosti vůbec — což v říši techniky dokumentují například fotografie vysloužilých trolejbusů s tykadly sběračů bezmocně vztyčenými do nebe — přesto možná nejpůsobivější fotografií je portrét Pavla Tigrida, jak tlustým doutníkem vykuřuje svého spolustolovníka biskupa Františka Radkovského. Silným dokumentem doby jsou také dva situační portréty Václava Havla — jeden z roku 1990 a druhý o dvacet let později — v roce 2009.

Kodera své fotografie pečlivě komponuje, fotí i v přítmí ze stativu delšími časy, a přesto se mu někdy dostane jakési nepředvídatelné přidané hodnoty jako důkazu, že náhoda přeje připraveným — fotografuje dva mladé lidi, pár sedící na zábradlí a pojídající svačinu. Ve chvíli, kdy tiskne spoušť, muž se soustem u pusy na něj překvapeně pohlédne a do okraje záběru vjede motorka, na snímku pak rozmazaná jako protiklad k poklidu, jako vpád dynamické doby.

Vystavené cykly mají názvy jako „tady žili lidé“, „Plzeň — sametová revoluce“, „Slavnosti svobody 1990“ nebo „jiný svět Psychiatrické léčebny v Dobřanech“. Všechny vystavené cykly, pod souhrnným názvem Situace, ale spojuje zřetelný rys Koderovy povahy a nadání — jeho pohled na svět je decentně účastný, vystižením souvislostí aktuální a přitom má zřetelný filosofický nadhled jakéhosi respektu k přírodě, k člověku, k jeho dílu, mnohdy velmi bizarnímu — úsměv, údiv jakoby pod zorným úhlem věčnosti. Podstatným rysem Koderových fotografií je zřetelná občanská angažovanost, nikde nevystupuje na straně silného, nevyhledává efekty, ale svým objektivem je na straně ohroženého života, kultury, zanikajících stop věčného cyklu „tady žili lidé“.

Jeho pohled na svět není záležitostí pouhého estetického vnímání, ale vlastních postojů ke světu — Kodera nejen těžce nese projevy neonacistické agrese (v Plzni bohužel docela výrazné a časté), ale sám také proti nim (podobně jako třeba Veronika Tydlitátová, v tomto listě píšící coby Věra Tydlitátová) veřejně vystupuje. Ostatně stejně jako před lety vystupoval proti projevům zvůle totalitního režimu.

Výstava fotografií Radovana Kodery „Situace“ potrvá v plzeňské Velké synagoze do 15. 10. 2010 a je otevřena denně kromě sobot a židovských svátků od 10 do 18 hodin.