K obvyklému rejstříku výmluv se uchýlili senátoři, kteří pravděpodobně odmítnou zákon o regulaci lobbingu. Prý by omezoval zákonodárce i občany, kteří chtějí u zákonodárců něco prosadit.

Zákon navrhla ČSSD společně s KSČM a Stranou zelených, senátní výbor pro bezpečnost ale dnes téměř jednomyslně doporučil jeho odmítnutí. I podle některých zástupců sociální demokracie by zákon omezil ústavní práva, navíc ne všem veřejným činitelům. Horní komora bude o zákonu rozhodovat příští týden, sněmovna jeho veto nebude moci přehlasovat.

Zákon počítá s tím, že by se každý lobbista musel registrovat u ministerstva vnitra. Veřejní funkcionáři by schůzky s nimi měli hlásit jednou za čtvrtletí ministerstvu vnitra, poslanci a senátoři pak svému mandátovému výboru. Stejně tak by měli hlásit setkání sami lobbisté. Pokud by jedna ze stran tato pravidla porušila, hrozila by jí pokuta až jeden milion korun, případně pětiletý zákaz činnosti. Výjimka by se ale měla dle tvůrců zákona vztahovat na představitele obcí a krajů, u nichž by pravidla nebyla vymahatelná.

„Největšími lobbisty jsou starostové, odboráři, zástupci profesních komor a zájmových sdružení,“ uvedl překvapivě senátor ČSSD Vladimír Dryml. Podle něho by zákon znamenal pro poslance a senátory omezení výkonu mandátu a ztížil by voličům přístup k zákonodárcům. „Museli bychom neustále někomu něco hlásit,“ uvedl Dryml, který sám navrhl zamítnutí zákona pro zasahování do ústavy.

Senátor ODS Jiří Pospíšil zase uvedl, že podle ústavy „poslanec i senátor má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu“. Poznamenal, že toto právo není možné změnit prostým zákonem, zákonodárci by tak byli za případné porušení pravidel nepostižitelní.

Normu bez úspěchu obhajoval poslanec ČSSD Jeroným Tejc, podle něhož „demokracie skončí, pokud nic neuděláme“ a „lobbing musí být pod veřejnou kontrolou“.

„Kdo hlasuje proti, souhlasí s neutěšeným stavem, který tady existuje,“ lobboval za svůj návrh před senátory Tejc. Dryml opáčil, že senátoři nejsou tak ovlivnitelní, jako jsou asi poslanci, a že nejvíce lobbistů je v Senátu při schvalování kontroverzní poslanecké předlohy. „Mně daleko více ovlivní pěkná žena, než nějaký lobbista,“ řekl doslova Dryml. Lepším řešením, než striktní zákon, by podle něj bylo sdružení lobbistů v jejich komoře a jejich etický kodex.

„Ve vyspělých zemích regulace lobbingu funguje, u nás se ale ukazuje, že to politické síly nechtějí. Buď by jim zákon přivřel dveře k nyní nekontrolovatelnému lobbingu, anebo už jsou zlobbovaní, aby zákon regulující lobbing nepřipustili, čímž se trochu točíme v kruhu,“ řekl politolog Jiří Pehe Deníku Referendum s tím, že při regulaci lobbingu nejde ani tak o to omezovat volené zastupitele, ale především podchytit soukromé finanční zájmy tak, aby soukromá sféra nemohla pokoutně ovlivňovat sféru veřejnou.

„Všechny demokracie jsou založeny na tom, že se organizované zájmy snaží prosadit své požadavky. Nedá se to vymýtit, lobbing je spojen s procesy zastupitelské demokracie. Pokud bychom měli přímou demokracii, měli bychom zase přesvědčovací kampaně,“ uvedl Pehe.

Drymlovu myšlenku, že by samotný etický kodex v českých podmínkách něco vyřešil, ale Pehe nevidí jako reálnou. „Dá se poměrně přesně poznat, že když senátor něco nechce připustit, zásadně začne mluvit tímto jazykem. Tvrdí, že návrh je třeba dopracovat, je proti demokratickým principům, na Západě to tak nefunguje, je to technicky neproveditelné...“ řekl Pehe s tím, že případné postihy by se nemusely týkat přímo zákonodárců, ale třeba pouze lobbistů.

„Pokud by se měly týkat i zákonodárců, mohlo by to být například v rovině odhalení a zveřejnění poklesku dotyčného, po kterém by pravděpodobně následovala mediální skandalizace,“ dodal Pehe.

Lobbistické registry existují v USA, v Evropské unii jsou zatím na dobrovolné bázi. Loni v červnu například spustila svůj registr Evropská komise.