Nejmladší dcera složila maturitní zkoušku a my jsme se rozloučili se základním a středním školstvím v naší rodině. S trochou nostalgie jsem prošla školní léta všech dětí a mírně mě vyděsilo, když jsem si uvědomila, že jsme s dětmi prožili na základních a středních školách dvacet sedm let. Pravda, s pěti dětmi se není čemu divit.

Naštěstí jen první dcera prošla drilem a šikanou totalitní školy. Jaká úleva to byla, když jsme se po revoluci rozhodli, aby dál pokračovala na jazykové škole, kterou převzaly sestry voršilky. Poprvé po sedmi letech jsme na rodičovském sdružení slyšeli, že máme báječné děti. Do té doby byly „materiál, co nám sem posíláte“. Dcera prožila dvě opravdu šťastná léta, která byla alespoň částečně hojivou náplastí za období podivného školství, které vychovávalo poslušný lid. Nelze však opominout, že se našli i v těchto dobách stateční učitelé, kteří se různým způsobem snažili otevírat s dětmi i jiná než předepsaná témata.

Ovlivněni zkušenostmi s voršilkami jsme se naivně domnívali, že naše školství nabralo správný směr a že teď už bude každá škola dobrá. Když jsme zjistili, že dobří jsou jen jednotliví učitelé, rozhodli jsme se s dalšími rodiči škole pomoci, aby ti lepší převažovali a škola byla celkově dobrá. Krom nepochopení u vedení školy jsme však narazili na nečekanou bariéru, totiž samotné rodiče, mnozí z nich se báli, že jejich děti se mohou stát rukojmími, proto raději mlčeli. Mlčeli i tehdy, když bylo jasné, že na škole dochází k finančním nesrovnalostem. A poté, co nás ani obecní úřad nechtěl vyslyšet, vzdali jsme své ambice pomoci proměně školy a rozhodli se přejít na jinou školu. To, že paní ředitelku po roce na hodinu propustili, jsme přijali jako potvrzení správnosti našich kroků, ale šest let marného úsilí nám to nevrátilo. Naštěstí jsme nedaleko od nás našli malou církevní školu, která postavila svoji výuku na projektech, individuálním přístupu k dětem a na spolupráci s rodiči.

Po prvním stupni základní školy vystudovaly tři z našich dětí jedno z takzvaných „prestižních“ pražských gymnázií. Strávily tam celkem třináct let. Po útrapách na základní škole jsme byli nadšení moderním pojetím výuky. Tak, jak jsme byli zvyklí, začali jsme se zajímat, s čím bychom mohli jako rodiče gymnáziu pomoci. K našemu překvapení jsme zjistili, že i zde jsou velkou brzdou proměny školy sami rodiče. Výbor rodičovského sdružení, které je samostatným právnickým subjektem nezávislým na škole, by se zpočátku nebyl bez pana ředitele pomalu ani schopen svolat, natož bez něho něco vyřešit. Naštěstí pan ředitel byl mnohému otevřen a jen díky tomu prošlo i pár zajímavých rodičovských projektů. Kupodivu většina rodičů je ochotna raději zaplatit než se aktivně podílet na spolupráci se školou. A zdá se, že takový postoj škole více vyhovuje.

Není pak divu, že ani studenti nejsou vedeni k samostatným občanským postojům. Svobodné občanské postoje nevidí u rodičů a škola je k nim také nevede. Občanská společnost patří téměř mezi tabu témata. Ani po dvaceti letech se nepodařilo obnovit jednak výchovu k občanství, natož podporovat občanské postoje. Otevřená škola zůstává zatím neznámým pojmem.

Dnes se mluví hodně o tom, že brzdou změn jsou platy učitelů. Práce dobrých učitelů opravdu není dobře ohodnocena, přesto se domnívám, že proměna školství nespočívá jen v ohodnocení učitelů. Dokud sami rodiče nepochopí, že ve své podstatě jsou ve škole v roli zákazníka, neb si platí školství prostřednictvím daní, do té doby bude velmi záležet na postojích vedení škol k rodičům.

Naše děti to nestihly, máme však velkou naději, že naše vnoučata budou navštěvovat školy, ze kterých by určitě měl radost Jan Ámos Komenský. Když se jeho škola hrou, která není nic jiného než škola života, tedy „learning by doing“, stala úspěšnou v mnohých zemích světa, proč by se neuplatnila i u nás?