Volební agentura Věci veřejné je asi nejproblematičtějším článkem vznikající koalice. Přišla s řadou inovací místního politického provozu, a její rukopis je znát od prvních dnů vyjednávání o nové vládě. Je načase otevřít mj. pod tlakem VV debatu o přímé demokracii. Z médií jsme se dověděli, že Věci veřejné disponují asi osmnácti tisíci „véčkaři“, kteří hlasují o tom, kam se strana má ubírat ve svém hlasování. Véčkaři prý klikají a tím mají hned třetí vé, totiž vliv.

Když občanky a občané míří k volbám, musí si vyzvednout ze schránky volební lístky, nalistovat ten pro sebe správný, zjistit adresu, kde se volí, dojít za plentu, kroužkovat či nekroužkovat, vložit lístek do obálky a vhodit ho do urny. Při hlasování od počítače netřeba udělat krok, stačí myšoklik. To by se v zájmu demokracie mělo změnit.

Kdo chce hlasovat pomocí kliku, měl by například udělat nejdříve deset kliků, něco dřepů, obejít blok, popřípadě náves. Mohl by si také třeba za dvanáct korun v automatu koupit hlasovací žeton. Automat by mohl přijímat jen korunové mince. Občanstvo by zkrátka mělo ukázat, že pro přímou demokracii je ochotno udělat víc než pohladit myš. I tak je třeba smířit se s tím, že většina rozhodování zůstane těm, které jsme si zvolili.

Hlasovat by se mělo o věcech, které se bezprostředně týkají těch, kdo hlasují. Na lokální úrovni by trocha přímé demokracie mohla zabránit třeba proměně parků v parkoviště. Nejčastějším argumentem proti lidovému rozhodování o zásadnějších věcech bývá trest smrti. V případě, že by se o něm hlasovalo, byl by obnoven, pokud možno s veřejnými popravami. Lehké mrazení z konců cizích viníků v duchu „pověste ho vejš“ asi u lidí patří k druhovým konstantám. Přesto existuje hrací prostor, kde by v politice přímá demokracie přispěla ke zlepšení a oživení poměrů.

Domnívám se, že jakémukoli hlasování o obecnějších otázkách by měla předcházet kvalifikovaná veřejná debata. Není kde ji vést, protože u nás špatně fungují média a žádná forma občanské komunikace je nenahrazuje. Proto lze snahy o přímou demokracii v dnešní ČR posuzovat jako pokusy vyrobit šidítko nebo rovnou kouřovou clonu.

Domnívám se, že lidově hlasovat by se mělo málo a přepečlivě. Pokud jeden z argumentů pro přímou volbu prezidentky nebo prezidenta zněl, že by se neměla opakovat fraška od posledně, je to ryzí drzost. Politická reprezentace kvůli ověřené vlastní neschopnosti přenese problém jinam, namísto aby jej sama řešila. Ještě při tom cynicky předpokládá, že daňoví poplatníci budou mít radost ze svého pseudovlivu a hlasování o figuře z poštovní známky si rádi zaplatí.

Vzdáleně to připomíná lehkost, s jakou jsme si kdysi rozdělili stát. Také bez pokusu o vyšší a poctivější politický scénář. Dělení měla ve volebním programu tenkrát pouze dávno zmizivší ODA, vyjednávala pouze reprezentace ODS a HZDS. Volební výsledek HZDS v právě proběhlých slovenských volbách dává dělení státu pozdní, spíše literární pointu.

Hlasování o tom, zda stát má vyrábět nelicencované základní léky a zlevnit tak zdravotnictví, bych naproti tomu uvítal. Ušetřily by se miliardy, rozhodnutí by bylo závazné. Farmaceutické koncerny, které by nejraději vlastnily nemocnice, podobně jako ropní magnáti benzinové pumpy, by měly menší prostor manipulovat věci, které se dotýkají každého. Jedno zásadní hlasování spojené by mi v jedné volební periodě stačilo. Celý mezivolební čas by se mohl věnovat debatě „o čem nejdůležitějším si rozhodneme příště“.

Jedním z jasných poražených posledních voleb je povědomí o demokracii. Úspěch Věcí veřejných se obvykle vysvětluje penězi a zdatným marketingem. Ve volbách ale uspěla i Suverenita Jany Bobošíkové, přestože není v Parlamentu, totéž se dá říci o Zemanovcích. Co je to populismus a kam až má popřípadě jít přímá demokracie, jsou nepochybně jedny z hlavních otázek nadcházejících let s Koalicí rozpočtové kázně, některými přezdívané koalice Bakalova.