Život jako reality show

Výběr politické strany, které dal volič svůj hlas, se neodehrával na racionálním podkladě, a volby se podobaly reality show. O to spíš by se však sociální demokracie měla snažit o to, aby navrátila politice podstatu a smysl.

Portret

Markéta Hrbková

15.06.2010 08:00

Související

Volby proběhly pod heslem „Vzhůru do nevědomosti, život jako reality show!“ až po to, že 11 % občanů volilo stranu, která se profilovala tím, že nemá obsah a nejčastější odůvodnění několika voleb znělo: „On je takový sympatický.“ A to ve chvíli hrůzy z krize, kdy se zdá jít o mnohé.

Občané nevolili strany, ale známkovali kandidáty reality show, často téměř nedotčeni představou, že rozhodují o tom, jak budou oni sami žít, neboť už zase znovu ztrácejí pocit, že politika JE o tom, jak budou oni sami žít.

Občané tak trochu bojkotovali politiku jako takovou, jenže, jak to u nedospělých vzdorů bývá, jim nedošlo, že tím zároveň dávají moc nad sebou právě tomu, co je sužuje. Michael Hauser v článku „Psychopatologie posledních voleb“ píše, že ČSSD mluvila o „obyčejném člověku“, ale oslovovala evropského intelektuála. Ke sluchu „obyčejného člověka“ nedolehla vysvětlení, co obnáší privatizace zdravotnictví, místo toho polkl sladkou pilulku v podobě zaplacení poplatků; nikdo se s ním nebavil o tom, co jsou to důchodové investiční fondy, místo toho mu jak pečené kuře do huby přilétl 13. důchod. Obyčejný člověk měl tak trochu zůstat obyčejným člověkem, aby potřeboval být opatrován.

Jenže obyčejný člověk, který toho o světovém dění, různých ekonomických a politických modelech a Evropské unii zas tolik neví, musel mít někdy opravdu pocit, že si z něj ČSSD dělá blázny. Že uprostřed všude hrozící krize dělá, že se nic neděje a rozdává tam, kde přece „všichni vidí“, že je nutné ubírat.

ČSSD chtěla být tak trochu shůry spadlým spasitelem, neargumentovala, konejšila, ale v prostředí světa vykresleného pravicovým okem u toho nutně vypadala jako nerealistický politický šíbr připomínající časy minulé obzvlášť pro ty, kteří totalitu nezažili jako dospělí lidé s vlastním úsudkem, takže si ji představují v černobílé, médii zjednodušené podobě. Jiří Paroubek byl toho všeho jen, pravda geniálně vybraným, symbolem.

V boji o image bez obsahu pak s bezostyšnou vlčí smečkou téměř zákonitě dopadla, jak dopadla. Pravice k byznysu přidala marketing, ČSSD předvedla marketing dobra. Když dva dělají totéž, není to totéž, obzvlášť v opačném táboře. ČSSD v zápase sice statečně vyrovnávala kroky, ale podcenila, že protivník hýbe podlahou.

To, co ČSSD v rámci reformy čeká, není výměna tváří, ale přijetí obsahu, který dodá platformu a kolorit jejímu proklamovanému vztahu ke světu. Apel na soudržnost musí doprovázet hodnotový systém postavený víc na vztahu než na čísle, představa světa založená víc na spolupráci než na tom, že si každý syslí své a je u toho sám; volání po ekologické odpovědnosti musí alespoň občas tušit, že je to odpovědnost ve vzájemném dialogu dvou živých organismů, a ne údržba katalogové zahrádky neřkuli peněžní přihrádky.

Chce-li levice uspět, musí přinést do virtuálního, egem posedlého světa ovládaného kapitálem místo ikon stesk po lidských hodnotách; pohled na svět, v jehož kontextu se sebezahleděnost a omezenost místní pravice ukáže jaksi sama sebou, vizi vědy a školství, které jsou krom poslušnosti také zvědavé a krom výkonnosti také hravé, a politiku, která místo prefabrikovaných řešení nabídne výzvu ke spolupráci na tvorbě nového smyslu a řádu a rozměr člověka skrytý v kreativitě.

Pak možná voliči začnou volit programy místo známkování kandidátů reality show, která se jich osobně netýká, neboť věřit se stejně nedá ničemu a pravice aspoň „nic nepředstírá“.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.