V éře přesných bomb, zasahujících pozemní cíle s přesností na metr, přišel na svět pojem collateral damages, překládaný obvykle jako vedlejší škody, i když definičně jde spíše o škody nezamýšlené či vzniklé shodou okolností; zkrátka a brutálně řečeno, o oběti chirurgicky přesně plánovaného bombardování, do něhož se vloudila chybička. Někdy jsou to však právě vedlejší škody, co přitahuje významnou část pozornosti — viz Irák.

Také v éře rychlých zpráv a téměř stejně rychlých komentářů, nejde často jen o vlastní téma zprávy a jeho analýzu, nýbrž i o vedlejší efekty (a někdy též škody). V případě voleb do Poslanecké sněmovny 2010 se zatím zdá, že nejpodstatnějším vedlejším efektem jsou důsledky preferenčního hlasování, jemuž se dostalo přezdívky „kroužkování“. Díky preferenčním hlasům se totiž do Sněmovny nečekaně často dostávali namísto politickými stranami protežovaných, avšak ve veřejnosti „provařených“ jednotlivců jiní, stranami ustrkovaní kandidáti. Podstatné také je, že někteří kandidáti z čela seznamů díky kroužkování ještě více posílili své mandáty. (A pro fajnšmekry ještě vedlejší efekt velmi slabý, avšak zaznamenatelný: čeština má nové sloveso „vykroužkovat“ s významem „vyřadit z předem dohodnutého a takřka jistého poslaneckého mandátu“...)

První reakcí na vedlejší efekt kroužkování bylo komentátorské nadšení, které dosud převažuje. Voliči významně posílili svou roli a alespoň trochu dali najevo, že politické strany už nadále nemohou bezohledně diktovat vůli svých sekretariátů a grémií, zní téměř jednohlas. Tedy jednoznačně pozitivní obraz, skoro jako podle Marty Kubišové: konečně přišel den, kdy se zase o trošku víc vláda navrátila do rukou tvých, ó lide český...

Z komentářové harmonie se oddělil (tedy z té, kterou jsem stačil osobně zaznamenat a omlouvám se, je-li tomu jinak) jen střízlivý hlas sociologa Lukáše Linka v rozhovoru pro Literární noviny (7. června 2010). Linek upozorňuje na to, že kroužkování politiky důrazně upozornilo na to, jak důležité je vymezit se uvnitř politické strany jakožto individualita a ne pouhá součást hlasovacího stroje. Takovýto „silně personalizovaný poměrný volební systém“ může nasypat do soukolí Sněmovny spoustu drtě, ba i kamení a i nečekaně pohodlná většina stoosmnácti hlasů se může proměnit v pohyblivé písky, jaké jsme zažívali v posledních letech. Vedlejší efekty takovéto silné personalizace mohou snadno být — inu silné, možná destruktivní. A i když se nám to často nelíbí, fungující a spolupracující poslanecké kluby jsou pro funkční Sněmovnu, která navíc stojí před nezbytností stále odkládaných reformních kroků, nezbytností.

I když to zní rouhačsky, viděno z tohoto úhlu, není jistá vázanost poslaneckého mandátu na stanovisko subjektu, na jehož kandidátce byl poslanec zvolen, v poměrném volebním systému tak zcela beze smyslu, jakkoli značně buranská poloha, v níž tuto prvorepublikovou myšlenku oživily Věci veřejné s.r.o. (strana s ručením omezeným), vskutku spíše odpuzuje.

Abych však vedlejší efekty nezúžil na pouhé a teprve potenciální collateral damages, je nutno zmínit i další možná pozitiva (kromě těch, že se do sněmovny nedostali někteří předem vyvolení). Lze doufat, že preferenční hlasování politické strany poučí, že slovo primárky nelze jen formalizovat na pouhé licitování „těch, co spolu mluví“ o tom, jak si rozdělit příští role a že můžeme očekávat primárky skutečné, rezonující náladu ve společnosti. Pokud ovšem poslanci problém nevyřeší po svém, třeba tím, že opět upraví procenta nutně získaných hlasů, případně počet preferencí tak, jak se hodí jim, nikoli voličům, kteří stojí o to, aby byli vystřídáni někým jiným.

Že takové malé atentáty na demokracii u nás snadno procházejí, jsme se mohli přesvědčit zrovna před volbami. Když se starosta pražského Smíchova Jančík, rozhodl, že nechce, aby byl odvolán, jakkoli většina zastupitelů byla opačného názoru, jednoduše schůzi zrušil a nechal zamknout dveře zasedačky. A starostuje v klidu dál...