Kanadský spisovatel Steven Galloway (nar. 1975) se představuje českým čtenářům poprvé. Námět pro svou již třetí knihu nazvanou Sarajevský cellista a oceněnou čtenářským zájmem v řadě zemí nalezl v občanské válce, která na začátku 90. let minulého století vzplanula na troskách bývalé Jugoslávie. Jak název ukazuje, děj je situován do neuralgického bodu evropských konfliktů, do metropole dnešní Bosny a Hercegoviny, kde byla zažehnuta už první světová válka:

„Jako školák musel Kenan navštívit malé muzeum zasvěcené téhle události. Teď už je zničené. Trochu se vždycky styděl, že svět po dobu celé jedné generace myslel na Sarajevo jako na místo vraždy. Není mu jasné, jak na něj bude myslet teď, když tu byly zavražděny tisíce lidí. Ale tuší, že svět by na Sarajevo ze všeho nejraději nemyslel vůbec.“

Volnou inspirací pro knihu se stala skutečná událost, ke které došlo v Sarajevu 27. května 1992. Dvaadvacet lidí-civilistů zemřelo po výbuchu granátu, když čekali ve frontě na chleba. K uctění jejich památky hrál po dvaadvacet dní sarajevský hudebník Vedran Smailović na cello přímo na ulici ostřelovaného města. Právě pro odkaz na tuto událost provázejí Sarajevského cellistu podobné komplikace, které nedávno potkaly oskarový snímek Smrt číhá všude.

Obě díla byla obviněna z „krádeže“ námětu. V případě Gallowayova románu se ozvala skutečná postava cellisty, která autora inspirovala ke vzniku knihy. Na obranu spisovatele je však nutno dodat, že tato postava a její obdivuhodné gesto představují skutečně pouze malý zlomek celého příběhu, jehož mnohem prozaičtější těžiště leží jinde. Název Sarajevský cellista slouží ve skutečnosti spíš coby reklamní tahák než jako vystižení podstaty díla.

Román ukazuje především „všední“ dny Sarajevanů v obleženém městě, ve kterém se pitná voda a chléb stávají nedostatkovým zbožím, kde dopadají minometné granáty a kde nikdy nevíte, zda se dožijete večera. Pohyb ulicemi, kterému se nelze vyhnout, představuje neustálou hru se smrtí, protože si nikdy nemůžete být jistí, že vás právě nesledují všudypřítomní ostřelovači optikou zaměřovacího dalekohledu.

Válka se v knize stává zkouškou lidských charakterů. I v ní se najdou hyeny s ostrými lokty, které na ní vydělávají: „Kenan se dívá, jak s nimi Ismet přechází doprostřed tržnice a tam mu je nějaká žena vymění za pytlík rýže. Tu jim poslal svět, jako humanitární pomoc, a i když neměla být na prodej, prodává se. Ismet pro ty cigarety riskoval život, dostal je od armády místo platu. Teď musí sledovat, jak je jeho přítel směňuje za něco, co mělo být zadarmo, aby si napomádovaní chlápci v drahých šusťákovkách a ulízaní obchodníci v oblecích namastili kapsy.“

Boj o přežití autor ukazuje na příběhu tří postav — zcela obyčejných lidí Dragana a Kenana — a na vzrušujícím zápasu, který prožívá ostřelovačka přezdívaná Střela, jež brání obležené město před agresory. Kapitoly věnované posledně jmenované protagonistce patří mezi nejnapínavější části knihy. Žena dostane za úkol chránit cellistu, na nějž plánují atentát. Její osud ukazuje, jak složité je hájit si ve válce své morální zásady.

Obdiv patří autorovi za to, že ponechal dění v románu ve zcela osobní rovině postav. Naštěstí se nepustil do zobecňování, politických proklamací, osočování té či oné strany. Svědeckým hlasem obviňujícím krutost a nesmyslnost války jsou osudy několika obyčejných lidí, které hovoří samy za sebe a nepotřebují další komentáře.

Galloway ani nepojmenovává strany, které spolu válčí. O útočnících obléhajících Sarajevo hovoří zásadně jako o „mužích na kopcích“. Na základě historických souvislostí je sice možno za označení snadno dosadit srbské vojáky, to už ale nechává autor na čtenáři, stejně jako pátrání po složitých příčinách a okolnostech balkánského konfliktu, bez nichž by nikdo neměl k těmto událostem zaujímat kategorická stanoviska.

„Nedá se říct, která verze lži je pravdou. Je skutečné Sarajevo to město, ve kterém byli lidé šťastní, chovali se k sobě slušně a žili bez konfliktů? Nebo je skutečné Sarajevo to, které vidí dnes, ve kterém se lidé snaží zabíjet navzájem, kde z kopců přilétají kulky a granáty a domy se hroutí k zemi?“

Přes všechny vyjmenované klady se zdráhám označit knihu za nadprůměrnou. Navzdory Gallowayově upřímné snaze se nelze ubránit dojmu, že autor ze zcela odlišného kulturního prostředí píše o nepřenositelné atmosféře Balkánu přece jen od zeleného stolu.

Toto poněkud přísné resumé potvrdili i kritici z Guardianu, když o knize napsali, že jde o „the work of an expert“. Precizní práce vypravěče s analytickým rozborem studovaného materiálu nejspíš patří ke Gallowayově autorskému naturelu. Dotyčný je totiž mimo jiné i uznávaným učitelem tvůrčího psaní na University of British Columbia.

Steven Galloway. Sarajevský cellista. Kniha ZLIN 2010.