…protože to není náš člověk

Ondřej Vaculík

Ač je dnes doba zcela jiná než bývala, některé mechanismy fungují velmi podobně. Je například obtížné se zařadit, když je člověk jiný. Dnes jako tehdy.

Při vší činorodosti to člověk nedotáhne dál než do důchodu, a to kdo ví jestli… napadlo mě v myšlenkách nikoli na smrt, ale na naši generaci, jíž důchod začíná za zády brousit srp jako malá smrt. Je to generace, která plnou silou odrážela loď svého osudu do vod právě mrtvělých normalizací. Prosycovaných oživenou ideologickou nenávistí jako toxickým odpadem v množství asi deset tisíc barelů denně. Ve vodě husté jako dehet topili se různí tvoři, jedni marně rozpínali slepená křídla, jiní už naplocho poulili k nebi leklé oko. Čím více člověk zabral do vesel, tím větší puch se linul a lodice stejně stála.

Nedávno mi někdo řekl, že na toto smrduté jezero nás vyslali naši sobečtí rodiče, aby mohli být hrdinnými trpiteli, kdežto normální rodiče vyslali své děti na obratných kánoích do hravějších vod, v nichž mladí mohli dovedně proplout všemi peřejemi. Dost dlouho mi trvalo, než jsem přišel na dvě věci: Za prvé, na to škaredé jezero jsme se už vydali ze své vůle jako právě nebo i předčasně dospělí, rodiče nám do toho nemluvili. Sami jsme se takových vesel chopili. Za druhé: A ti v těch údajně hravějších vodách vědí vůbec, v čem pádlovali? Možná vskutku nevědí, možná jenom nechtějí, aby jim někdo připomínal mrtvé ptáky.

Čas od času Český rozhlas připomene, jak můj tatínek, Ludvík Vaculík, točil začátkem šedesátých let odvážné reportáže, dnes se jim říká investigativní. V době smrdutého jezera byly smazány, ale nedávno se v archivu dva pořady, které ušly cenzurní pozornosti, našly. Jak lépe řekli jiní, Vaculíkovy pořady zachycující realitu panujících poměrů zároveň vystihovaly rozpor socialistického realismu a jeho ideologizované moci. Pořady se vysílaly díky rozhlasovým kolegům a vedoucím redakcí, kteří je dokázali do vysílání prosadit a obhájit.

Otázka je, v čem se dnešní společnost, která více přečkala než převeslovala škaredé jezero, změnila? Z hlediska politických poměrů je věc jasná. Po převratu by se všechny Vaculíkovy pořady vysílaly, tak jako se ve svobodných politických poměrech vysílá a píše všechno možné. Jeho pořady by nikdo ani nemusel obhajovat, což svědčí jak o dobré funkci rozhlasu, tak i zdravých politických poměrech. Obávám se ale, že v prostředí současného rozhlasu by byl těžko přijatelný sám Vaculík. Zatímco jeho práce by každému byla celkem jedno, on by vadil jako osoba.

No vida, jak starý pán lety nabyl na hrůzyplnosti — možná hned někdo bystře poznamená. Já ale Vaculíka znám dobře, takže mohu dosvědčit, že od začátku šedesátých let, kdy pracoval v rozhlase, se tolik nezměnil, možná jen býval bojovnější. Proměna budící podezření z hrůzyplnosti je víc ve společnosti než v něm. Nabízí se různé bonmoty, jako že malá doba si žádá velkých osobností, kdežto velká doba… a tak dále, k tomu se nebudu uchylovat. Pouze zkoumám, v čem ta proměna tkví.

Lidé, kteří cítí či dokonce prožívají podobnou odloženost, přičítají takovou proměnu nedobrým politickým poměrům, a teď po volbách doufají, nebo se obávají, že nová moc konečně udělá v nepravostech přítrž. Že konečně vytvoří aparát, který by — obrazně řečeno — mohl Vaculíka buď vyloučit, a nebo chránit před vyloučením. Máme se zbavit svobody kdykoli se kohokoli kvůli čemukoli zbavit jenom proto, že často nesouhlasíme s jejím konkrétním uplatňováním?

Můžeme mluvit o tom, že tisíce jednotlivců, kterým kvůli jejich povaze vždy jaksi „tuhnou vesla ve škaredém jezeře“, místo aby „obratně proplouvali peřejemi“, jsou nějak diskriminováni? Přeci kdyby byli — jak rádi říkáme — přizpůsobivější, nebyli by na okraji společnosti! Ve svobodných politických poměrech to přeci nemohou být disidenti, ba ani netvoří žádnou opoziční sílu, jsou pouze větším či menším souborem individuí. Nakonec individuální jsou také pohnutky k jejich společenskému postavení, ponížení: už to nezpůsobuje žádné poučení z krizového vývoje jako soubor opatření, ale důvody k vylučování se celkem pěkně a velice lidsky klenou od „moc kecá a málo dělá až po moc dělá a málo kecá“. Záleží na okolnostech.

Slyším námitku, že vylučování lidí ze společnosti je ale obrazem politických poměrů: proto na ty poměry tak nadáváme! Nevím, to by se dalo politicky opravit vhodnou volbou činitelů. Politika však není příčinou, ale důsledkem — důsledkem našich způsobů. Například: Soused, ctihodný muž, prodával auto. Když kupci sděloval vlastnosti auta, uvedl také, že po celou dobu bylo garážované. Soused ale garáž nemá, a auto vždycky stálo u chodníku. To se nebojí, že se kupec na garáž zeptá? Kdybych byl na jeho místě, měl bych pro jistotu v kapse klíče od vypůjčené garáže. — No koho z nás dvou byste volili do Parlamentu? — Pak mě napadlo, že možná ty klíče v kapse měl. — Takže jakého jiného politika byste vlastně zvolili? — Proto na politiky tak nenadávám.

V čem proměna společnosti je, zkoumám marně. Není to otázka politiky ani prosperity. Politologové, ekonomové ani sociologové příliš nenaznačují, co by člověku pomohlo rozumět pocitům vyloučenosti. Vysvětlení nabízí ve svých úvahách filosof Václav Bělohradský, když říká: „Ve formuli lidská práva například je vždy zamlčen někdo, na koho se ta práva nevztahují, protože není pro nás člověk.“ — Konec citátu. U nás to bývají různí přistěhovalci a další. Bělohradského výrok si troufám jenom trochu upravit, parafrázovat: „Ve formuli lidská práva je vždy zamlčen někdo, na koho se ta práva nevztahují, protože to není náš člověk.“ — A to může být kdokoliv. Podle toho, kdo na sebe vezme tu moc o jeho vyloučení rozhodovat.