Jak ukázal letošní průzkum Společnosti pro Fair Trade, podmínky, za kterých dělníci šijí v asijských robotárnách trička pro bohaté evropské zákazníky, většinu oděvních řetězců působících v ČR nezajímají. A pokud má přeci jen asijskou textilku navštívit inspekce, musí se kontroloři před příchodem dopředu ohlásit, aby se robotárna včas stihla proměnit v potěmkinovu vesnici, kde spokojení zaměstnanci vybavení potřebnými ochrannými pomůckami radostně pracují.

Společnost pro Fair Trade se na původ prodávaného textilu zeptala sto čtrnácti firem působících v České republice, odpovědělo jich pouze jednadvacet, z nichž osm oděvy u nás přímo vyrábí. Neodpověděli například prodejci značek Nike, Adidas, Kenvelo, Reebok, Puma, Marks & Spencer a řada dalších (kompletní seznam oslovených firem a jejich odpovědí obsahuje materiál ke kampani Ušili to na nás /PDF/ ). Je přitom pravděpodobné, že odpovědět se rozhodly spíše firmy, které možný problém nemají.

Z firem, které odpověděly, třetina odkazuje na vlastní audity v továrnách. Ty jsou ale podle koordinátorky kampaně Michaely Rychtecké vždy předem ohlášené a neodpovídají realitě.

„Firmy jako Esprit, New Yorker, Orsay či Promod nikdy nekontrolují podmínky v továrnách neohlášeně,“ řekla Rychtecká. V den příchodu auditorů dostanou zaměstnanci ochranné pomůcky, jsou vyvětrány prašné prostory a otevřeny kohoutky s pitnou vodou, což nebývá běžným standardem, dodala.

Výroba velké části oděvů se v posledních dvou desetiletích přesunula z ČR do rozvojových zemí s levnou pracovní silou. Průzkum zjišťoval, jak se firmy staví k nevyhovujícím podmínkám v tamních továrnách, zda jsou ochotny zveřejnit konkrétní továrny a zda mají certifikáty o původu zboží.

Až na jedinou výjimku žádná z firem, jež si nechává šít oděvy v rozvojových zemích, neposkytuje informace o konkrétním místě výroby jednotlivých značek. Ani jedna z oslovených firem neprodává certifikované zboží, jež by zaručovalo, že se při jeho výrobě dodržovaly přijatelné pracovní podmínky a nevyužila se dětská práce, zní závěry průzkumu. „Bylo by nespravedlivé jmenovat jednu (firmu) a opomenout jinou,“ uvedla Rychtecká. Firmy, které vyrábějí v ČR, prý problémem nejsou.

„Firmy jen výjimečně označují své výrobky tak, aby zákazníci získali více než povinné množství informací. Touto povinnou informací je pouze země, kde byl při výrobě oblečení podniknut poslední krok, a materiálové složení. Ze všech firem, které odpověděly na dopis s dotazy, pouze firma Levi Strauss uvádí na svých webových stránkách kompletní seznam továren, které pro ni dodávají oblečení,“ uvádí se ve zprávě, která je k dispozici na internetu.

Častým argumentem, proč firmy podmínky pracovníků nekontrolují důkladněji, je údajný nezájem zákazníků. Zákon firmám neukládá povinnost informovat o tom, kde konkrétně vyrábějí. Zákazníci by měli přimět firmy k tomu, aby se zajímaly o podmínky dělníků a kontrolovaly je důkladněji, je přesvědčena Rychtecká, která loni v létě navštívila několik továren v bangladéšské Dháce.

Odběratelé prý nemohou vidět realitu, vše je pro ně naaranžováno. Ve skutečnosti lidé třeba v Bangladéši pracují v ohromných nevětraných prostorách i dvanáct hodin denně bez přístupu k pitné vodě či na toalety, aby se ušetřily výrobní náklady. Přitom práce s plátnem je velice prašná. Podmínky se jim naoko zlepšují jen při předem oznámených kontrolách.

Dělníci mají neplacené přesčasy a nízké mzdy. Pracují za polovinu toho, co potřebují k lidsky důstojnému životu. Průměrně berou v přepočtu asi 440 korun (sedmnáct eur) za měsíc. Z toho padne třetina až polovina na bydlení. Mají zakázáno zakládat skutečné odbory, ty existují pouze formálně, vylíčila.

Kampaň Ušili to na nás má upozorňovat firmy na možnosti, jak podmínky dělníků zlepšovat. Veřejnosti chce postupně představovat firmy, které se naopak chovají odpovědněji.

Další informace:

Ušili to na nás - web