Jednoduché písničky, ať už s minimem použitých nástrojů, nebo s bohatými aranžemi, které člověk může poslouchat stejně tak cestou do práce, jako večer doma pod peřinou, je karta, na kterou sází mnoho lidí, kterým táta v osmi koupil kytaru. Talent ovšem s trochou štěstí stejně většinou sklidí  úspěch spíš než neohrabané vylévání si srdíčka. A pokud je to ještě i šikovná dáma a zapojí křehký vokál, může se lehce stát, že se budete na ulicích srážet s lidmi se sluchátky v uších a s vláčným výrazem ve tváři.

Jedna ze současných skutečně populárních písničkářek (neboli tolik oblíbené anglické označení singer/songwriter), má nasbírané nějaké ty ceny a umí se kamarádit se správnými lidmi. Leslie Feist si odbyla dětství v Kanadě, která je s písničkářstvím spojována nejen v souvislosti s Leonardem Cohenem nebo Allanis Morrisette. Jako malá se Feist kromě rozvodu svých umělecky rozervaných rodičů potýkala zejména s vidinou kariéry spisovatelky a zpíváním ve sborech.

Zkušený čtenář ví, že následovat bude buřičský věk patnácti let a punková kapela. Feist ovšem i tyto obvyklé začátky, které většina hudebníků přejde mávnutím ruky, dělala s takovou vervou a talentem, že její kapela Placebo si nejen v roce 1993 zahrála na pódiu vedle jedné z punkových legend The Ramones, ale také otevírala koncert Radiohead.

Po drobném projektu bydlela s Peaches, které prý při koncertu performovala s ponožkou v pozadí pódia a kterou poznala díky svému kamarádovi a kolaborantovi Gonzalesovi. Poté, co celá skupinka těchto přátel odjela se svou kapelou The Shit do Berlína vstříc vydavatelství Kitty Yo, se Feist přestěhovala do Toronta a začala pomalu vydávat skladby.

Na debut  Monarch (Lay Your Jewelled Head Down) z roku 1999 se ovšem nikdo moc neohlíží, zásadním albem je až druhé Let It Die. To vydala po dvou letech koncertování na turné právě s Gonzalesem a v čase připojení k jejímu neznámějšímu skupinovému projektu Broken Social Scene. Většinu posluchačů si získalo svou všední krásou a upřímnou intimitou, díky čemuž se největší hit Mushaboom dostal do reklamy, kterou udržela i při coverech jiných interpretů.

Při takovém množství šikovných přátel bylo jen otázkou času, kdy s nimi vytvoří něco skupinového a vzniklo z toho album remixů, které si ale tolik fanoušků nezískalo. Do toho si také stihla zazpívat na albu Kings of Convenience, spolupracovat s Jane Birkin a hlavně sveřepě objížděla svět na nekonečných turné, v čemž pokračuje dodnes a směje se, že na turné strávila již přes třetinu života.

Její poslední album The Reminder z roku 2007 je bohaté na hosty jako Jamie Lidell, zachovala si ale svůj podmanivý styl, který se díky tomu, že zkrátka pohodově plyne, jen tak neoposlouchá. A takový je očividně celý její tvůrčí přístup — tak samozřejmý a přirozený, až občas zapomíná, že je muzikantka: „Občas mi vypadne z hlavy, že jsem hudebnice. Jednou jsem hrála v rádiu svou písničku. A zatímco probíhala zvuková zkouška, napadlo mě: ,Ajo, jsem muzikantka. Teď tu hraju hudbu, protože to je to, co dělám.'“

S Feist bývá občas srovnávaná další jemná hudebnice Keren Ann a nebude to jen dlouhými vlasy. Původem z Izraele, žila Keren dlouho střídavě v Nizozemí, poté ve Francii a nakonec i v New Yorku. Přesto si ke zpěvu vybírá pouze francouzštinu a angličtinu, ve které je poslední album už celé.

Na začátku své kariéry natočila dvě alba s Benjaminem Biolayem, poté se podle Keren jejich společný tvůrčí potenciál vyčerpal a spolupráci s Biolayem postupně ukončila.

Třetí deska Not Going Anywhere byla mezníkem, kdy se Keren rozhodla, že si bude alba produkovat sama. Tak vyšla Nolita i poslední eponymní deska z roku 2007. Do toho má také projekt Lady & Bird s islanďanem Barðim Jóhannssonem, který hrál s několika orchestry, nebo se podílela na zvukové složce mezinárodní televize ARTE.

Její skladby jsou jednoduché a většinou to s množstvím nástrojů nepřehání, více pracuje střídmě, účelně s těmi akustickými, které nechává ve skladbách vyznít. Stejně tak používá i svůj hebký hlas, namísto velkolepých exhibic ho nechává pomalinku odkapávat, jen tolik, kolik je potřeba. A přestože má ráda South Park, na otázku, jestli ve svých písních používá humor, odpovídá rozhodně: „Ne. Mám ráda skladby s melancholií, s hloubkou a krásou. Nejsem typ člověka, co poslouchá legrační věci.“

Mnoho jejích skladeb má hitový potenciál díky tomu, že znějí povědomě, i když je slyšíte napoprvé. I proto se její písně objevily ve filmech, seriálech i reklamách. A u filmu zatím také zůstala — loni napsala scénář k filmu režiséra Benoit Petreho, ve kterém hraje i Jane Birkin, která si s písničkářkami očividně rozumí.

Nadhled, ironii i humor, které u Keren Ann chybí, můžeme naopak najít nejen u Reginy Spektor, o které jsme psali v souvislosti s jejím chystaným vystoupením na Colours of Ostrava, ale i u Emmy Pollock. O jejím příbuzenství se slavným americkým výtvarným umělcem nejsou důkazy, Emma má ovšem radši mikrofon než štětec a podle všeho jí to jde i lépe.

Od poloviny devadesátých let působila ve skotské kapele cyklistických fanoušků Delgados a jako zpěvačka a kytaristka vydržela až do roku 2005, kdy se kapela rozpadla. Emma najednou nevěděla, co dál, po jedenácti letech nahrávání a koncertování měla podle vlastních slov dvě možnosti: buď začít hrát sama, nebo si najít nějakou práci, ze které by pravděpodobně za měsíc odešla. Samozřejmě zvolila tu první a o dva roky později vydala za pomoci bývalých spoluhráčů debut Watch the Fireworks.

Protože Delgados byla indie rocková kapela, Pollock se nebojí kytary a tvrdších poloh, se kterými umí přesvědčivě pracovat. Stále se ale drží v mezích písničkového popu všedního dne, což konec konců potvrdila i druhým albem The Law of Large Numbers, které vyšlo v březnu, ovšem víc na něm experimentuje jak s rytmem, tak texturami.

Další dítě uměleckých rodičů je nejmladší ze všech jmenovaných, švédská panenka Lykke Li. Přestože jinak žije ve své domovině, své zatím jediné album Youth Novels z roku 2008 nahrávala kde jinde než v Brooklynu. Díky tomu, že její singl Little Bit, vydaný o rok dříve na sebe upoutal pozornost, s Youth Novels jí pomáhal Björn Yttling z Peter, Bjorn and John a podle jejích slov má na svědomí „perfektní zvukovou krajinu — vzdušnou, citlivou a svěží“.

Tak by se dala popsat i hudba Lykke Li. Svým chladivým dětským hlasem vypráví melancholické příběhy, žánrově jde od jemného tanečního popu až k akustickému folku, většina skladeb ale vyniká posmutnělou, temnější atmosférou. Také se objevila na nahrávkách od Röyksopp nebo Kings of Leon, loni po počátečním zdráhání se podílela na nahrávání soundtracku pro film Twilight: Nový Měsíc, odehrála jedenáct koncertů v rámci SXSW festivalu a v současnosti prý připravuje materiál pro další album.