Co se stalo v blázinci - leden

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

LEDEN
Už je tu zas. Přijel bílým žigulíkem, ani ho nelitoval a zespoda ho posolil. Přinesl si bonboniéru za šedesát šest korun a dívá se na mne úpěnlivě. Špičkou jazyka si pořád nervózně přejíždí rty, je malý, drobný a pořád pohybuje rukama. Ten typ, co si něco vezme do hlavy a trvá na tom až do omrzení.

- Ona s vámi nechce mluvit, řekla jsem mu. A já si ty bonbóny nemůžu vzít, protože stejně nic nepořídíte. Najděte si něco jinýho a tohle pusťte z hlavy.
- Já ji přemluvím.
Zavrtěla jsem hlavou.
- Uvidíte.
- Já bych vás tam vzala, zaváhala jsem, protože tu byl už potřetí. Dneska by to šlo, protože tu není pan primář. Dala bych vám bílý plášť, ale už jste byl někdy v blázinci? Nebyl?
- Ona nemůže někam přijít?
- Nemůže a k tomu je slepá.
Žadonil: - Ale já to od vás nechci zadarmo.
- Já zato nic nechci, stejně nepořídíte.
- A vezmete mě k ní?
Když to neudělám, přijde zas. Uvařila jsem kafe, a pořád jsem ho přemlouvala.
Když já bych to rád zkusil.
- Ale neomdlíte mi tam? My tu měli lidi z televize, co přišli natáčet stropní malby do nějakého filmu a režisér se mi vodporoučel už na chodbě. A to je naše nejhorší oddělení, co leží paní Strouhalová, tam jsme ty televizáky ani nepustili. Pořád nic. V napjaté tváři očekávání a nervózní ťukání prsty do stolu. Kafe už měl vypité.
- Jen ten smrad, protože je nestačím přebalovat. A klece. My teďkom dostáváme menší příděl prášků, tak jsme museli zas na oddělení nastěhovat klece. Předtím jsem je měli ve sklepě.

Šel stejně. Držel se těsně za mnou hned jak jsme prošli prvními dveřmi, co se zamykají na trojhránek. Přece jen měl asi strach. Já se kdysi taky bála, když nás nechali na noční dvě ženský s osmačtyřiceti bláznivejma chlapama. Ale víc facek jsem dostala od ženskejch. Některá, když se rozzuří, tak má větší cílu než chlap.

Otevřela jsem dveře od pokoje a na prahu jsme zůstali oba dva stát. Paní Krátká u okna začala hned lomit rukama a volat o pomoc. Už je chuděrka celá průsvitná a pořád ne a ne umřít. Volá a volá ve dne v noci. Andulka hned slezla z postele a bosá přicupitala ke mně. Huhňá hlubokým hlasem: pudu domu, pudu domu. Za deset let jsem od ní neslyšela nic jiného.

- Támhle, ukázala jsem mu na třetí postel u okna, kde tělo jen slabě vystupovalo pod pokrývkou. Vysušenou hlavu měla položenou na polštáři a oči zavřené. Rty měla pevně semknuté, skoro nikdy nemluvila.

Spatřil jsem vedle dveří klec, v níž seděla Anežka s rukama rozpaženýma a drobným ptačím obličejíčkem, v němž tkvěl stále tázavý výraz : kde jsme se tu vzali?

V tom okamžiku trochu zbledl a udělal krok nazpátek. Chvilku trvalo, než ho lačnost přechýlila opět dopředu. Před její postelí, ještě maličko zakolísal a já mu přistrčila židli. Díval se do obličeje paní Strouhalové a viděl tenká chřípí, jak se zachvívají dechem. To byl také jediný projev života, který mohl pozorovat. Pak se představil a jeho jméno zaznělo směšně a zbytečně. Stařenčina tvář se ani nepohnula. Její duše jakoby tu nebyla, možná byla tam daleko v tom domě. Otočil se ke mně a žádal mne, abych ji přivolala. Ale já jsme jen pokrčila rameny. Viděla jsem, jak se mu zpotilo čelo.

Pak se znovu představil a ptal se staré ženy, jestli ho slyší. Přikývla. Začal jí překotně vysvětlovat, že se mu zalíbily ruiny jejího statku, že si zamiloval celý ten kraj, že dům je krásný a že by ho rád koupil. Že by ho opravil, už se na to chystá, a že by si to ten dům zasloužil, jinak spadne docela.

Dívala jsem se na její tvář. Jak nehybně ležela. Přebytečná kůže se jí sesunula k uším a líce a čelo se vyhladily. Nevidomé oči měla hluboko zapadlé a přes ně přetažená promodralá víčka. Musela být dřív krásná.

Ten člověk pořád brebentil o stavení. Líčil paní Strouhalové, v jakém je teď stavu a co by všechno bylo zapotřebí neodkladně udělat.

Znám to stavení, musela jsem jet se saniťákem pro nějaké její věci, když ji přivezli. Je to bývalá zemanská tvrz opuštěná, posazená v krásné krajině s táhlými kopci. Zdaleka je vidět obytný dům, kůlnu a stodolu, zdálky by se to mohlo někomu líbit, ale zblízka bych to nechtěla ani zadarmo. Střechy jsou zničené, krovy rozpadlé a stropy proteklé. Pod domem jsou hluboké snad gotické sklepy a o těch také něco vím.

Nabízel jí sto tisíc, ale její tvář se ani nepohnula. Byla stále silná, nepřemožitelná. Já to věděla od začátku, ale on to nevěděl. Viděl jen její fyzickou podobu, její ubohost, její vydanost v šanc. Ale ona řekla: já to neprodám.

Trhl sebou. Asi ho překvapil její hluboký, chraplavý hlas Kdyby byl znal její příběh, věděl by, že nemá smysl ji přemlouvat. Protože to, co jí drží při životě, je snad urputnost. Je v ní hluboko, u dna její bytosti. Proto snad nemůže umřít.

Byla dcerou bohatého sedláka, kterému patřil statek. V osmnácti letech se vášnivě zamilovala do čeledína, utekla s ním z domu a kdesi na cestách ho ztratila. Pak se prý v Praze živila prostitucí. Její otec ji za nějaký čas našel a násilím ji odvezl domů.

Když rodiče zemřeli, žila a hospodařila na statku se svým bratrem. Dřeli se do úpadu, ona i on. Zdálo se, že se připoutala k půdě, že jí dává svou duši i své tělo a že nic jiného nepotřebuje k životu. Že její vášní je zasívat a sklízet. Až jednou přišli nějací lidé a žádali je, aby vstoupili do JZD. Objevili se pak ještě několikrát, ale oni před nimi zamykali dveře. Až jednou přijeli, zajali a odvezli každého jinam do domova důchodců. Byl to prý na základě nějakého paragrafu, který neznali. Zavřeli ji do zámečku mezi stařeny, které se kývou celé dny ze strany na stranu, hltavě jedí a hašteří se. Její prací rozežrané ruce zjemněly, celá postava se jí zakulatila, ale živila ji jen jediná myšlenka na útěk. Ani chvilku se jí nevzdávala. Musela zjistit, v kterém domově důchodců je její bratr, aby ho mohla zachránit. Věděla, že žena vždycky rozhoduje o základních věcech života a vzala to na sebe. Spolu se vrátí domů.

Mužík u postele pořád mluvil. Že má dvě malé děti, které nemají kam jezdit na prázdniny, že nedaleko bydlí jeho rodiče a on tedy zná a má rád ten kraj od mládí. Jak to, že dosud nevěděl, že je to marné.

Utekla z domova důchodců v jedné zimní zasněžené noci a šla pěšky čtyřicet kilometrů do městečka, kde byl její bratr. Nikdo neví jak, ale unesla ho. A protože nemohl na nohy, vzala ho na záda a vydala se směrem na sever, k domovu. Vyhýbala se silnicím, kde by jí mohl někdo spatřit šla lesy a polními cestami, denní a noční ledovou krajinou a obcházela zakouřené vesnice. Když moc naříkal, položila ho na chvíli na slámu nebo chvojí. Celou cestu kašlal, sípěl a bědoval, ale ona byla tou ženou, která si naloží muže na záda a nese ho, když on už nemůže. Přenesla ho přes půl Čech a jedné noci dorazili ke dveřím statku.

Rozbila na prahu kamenem zámek a on zatím na prahu zemřel.

Pohřbila ho druhý den v sadě, pod kořeny jabloně ho uložila na prkna položená na dno hrobu a do tváře mu nasypala zem.

Pak žila sama. Nedostávala žádné peníze a tak k sobě zvala dělníky, kteří pracovali na stavbě dálnice. Vrátila se ke svému řemeslu, protože hospodařit nemohla a nějak se živit musela. Snad jí to přinášelo i nějaké potěšení, když přijímala ty hrubé chlapy v montérkách jednoho po druhém. Byla prý pořád dost silná a tělo měla pěkné, hladké, i když tvář měla vrásčitou. Střecha nad obytným stavením se tehdy zbortila a strop protékal. Nanosila na půdu slámu slisovanou do krychlí. Nějaký čas trvalo, než se sláma nacucala a pak ji vyměnila za jinou. Byla by tak žila pořád, kdyby ji nechali. Ale oni jednoho dne, opět lednového, poslali statného chlapa, naditého do tvídového saka a do modrého laminového kabátu. Mohlo mu být něco mezi padesátkou a šedesátkou. Hned se jí nelíbil, ale posadila ho v kuchyni ke stolu a čekala, co jí poví. Pověděl, že se mu už dávno líbí, že tudy už dlouho obchází, je sám a opuštěný, v lásce zklamaný. Ona mu mohla dát něco, co dávno hledá. Dívala se na něj ještě chvíli z kouta kuchyně, srostlá se svým domovem ve strostlici, vytušila, že nejde o ni, ale o dům, že ho poslali, aby ji připravili o pole, která obdělávala a o děravou střechu nad hlavou. Dům byl snad jejím větším tělem a nechtěla ho nikdy opustit, i když umíral rychleji než ona. Poprosila návštěvníka, jestli by jí pomohl přinést něco ze sklepa a když sešli spolu po kamenných točitých schodech do hlubiny, vyběhla nahoru po paměti a zamkla. Kdyby byl neměl služební pistoli a neprostřílel se, byl by tam zemřel. Nikdy by se nikoho nedovolal a ona by ho tam nechala.

Mužík u postele si utíral čelo modrým kapesníkem. Nabízel jí už sto dvacet tisíc. A ona znovu řekla tím mužských hlasem, který ještě zůstával v jejím vychrtlém skoro dětském těle: neprodám.

Možná žije jen proto, že tam někde na táhlém kopci profukuje domem vítr. Jsou pod ním přece hluboké sklepy, jimiž zůstane zanořen do země, i kdyby spad. Ona sama se také proměnila ve skelet.

Žila dál podle svého až do svých šedesáti dvou let. Tehdy přijeli z psychiatrické léčebny v H. a vzali si sebou na pomoc policii. Běhala po půdách, lezla po střechách a házela na ně slisovanou slámu, ale šest mužů ji nakonec obklíčilo a u komína dostihlo. Přemohli ji a dali ji do svěrací kazajky a tak ji dovezli sem. Já měla tenkrát službu a museli jsme zavolat čtyři ošetřovatele z protialkoholního a pak jsme ji napíchli, až usnula. Za nějaký čas odmítla vstát z postele a od té doby leží a čeká na smrt. Sama jsem myslela, že už vyhořela, ale od té doby, co sem chodí mužík posedlý touhou po jejím domě, poznala jsem, že ne. Ale on si myslí, že ji přemůže. Kdyby tak viděl její žluté vyschlé nohy, na nichž visí kůže, kdysi napnutá přes svaly, které se už asi vstřebaly, kdyby viděl proleženiny na zádech, myslel by si třeba, že je ještě ubožejší a ještě víc by naléhal.

- Pomoc, pomoc, volá slabým hláskem pacientka Krátká. Chce přivolat svou sestru Máňu, která jí prý kdysi slíbila, že ji odtud vezme. Mužíka to znervózňuje. Také Andulka mu stojí za zády a hučí do něj: Pudu domu, pudu domu. A Anežka zahákla hubené křivé prsty do ok a začala cloumat klecí. Budu ji muset jít píchnout.
- Paní Strouhalová, oslovil znovu stařenu. Tak řekněte, prodáte nebo ne.
- Neprodám, řekla. Nechte mě být.
- My bychom vám byli do smrti vděčný, občas bychom vás přijeli navštívil a já bych vám vyprávěl, jak jsem dům zvelebil.
- Jděte pryč, řekla stařena a sevřela rty tak pevně, že jsem poznala, že už nepromluví. Jak to, že nikdy nezvítězila? Když přece silní vždycky vyhrávají a odvážnému štěstí přeje? Byla v ní úpornost pravěké samice, která zuby nehty hájí to, je její. Nehodila se sem. Spíš časově než místně. Máme tu víc takových. Proč tu vlastně je. Třeba ji opravdu drží tamten dům.

- Tak pojďte, řekla jsem rázně. Už toho máte dost, nebo ne? Vstal a uklidil po sobě židli. Pozdravil stařenu, ale ta mu neodpověděla. Ležela zas tak klidně a důstojně jako egyptská mumie.

V kanceláři jsem mu nabídla ze svého cigaretu, ale ani neměl chuť kouřit. Vypadal spíš, že každou chvilku omdlí a tak jsem na něho otevřela okno.

Seděli jsme mlčky proti sobě. Pak řekl: je to ztracený.

-Napadá mne, řekla jsem, abych zkusila míru jeho mravnosti, že byste mohl mít tak dlouhý fousy, že byste jima dosáhl nějakej mocnej úřad, kde by ji zbavili svéprávnosti.
- Já ten dům nechci, vykřikl. Já na tohle, sestřičko, nemám nervy ani žaludek, abyste věděla.

Potom odešel. Měla jsem noční službu a musela jsem za noc několikrát do pokoje, kde leží paní Strouhalová. Klidně oddychovala, zatímco paní Krátká volala o pomoc i v noci. Žádný prášek ji neuspí déle než na tři hodiny. Anežka v kleci strnula, asi dostala větší dávku. Co bude až jednou dojdou léky a všichni se nám rozbláznějí? Bude to brzo?

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 1, číslo 1, leden 1981.)



A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.