Analýza příštího možného vývoje Vladimíra Špidly v Referendu je stručná a výstižná. Tyto věci nás pravděpodobně tak či onak čekají. Poslední měsíce jsem občas prožívala neuchopitelnou tíseň z toho, kam se věci posouvají. Nakonec jsem snad právě proto celkem připravená. Nebylo to přece vlastně žádné překvapení, to jen naše iluze nechtěly připustit, že to je skutečnost. Je to ale pro nás výzva a občanská společnost ještě stále žije. Zatím. Naší povinností je zápasit o svůj prostor pro život. Konec konců, stejně už to děláme, jenom to pravděpodobně bude zase těžší. Je však třeba stále věnovat pozornost jednotlivým detailům, protože na nich se staví výsledek.

Proto je i dnes dobré zabývat tím, co je teď, dokud ještě vládne vláda stará, vláda „odborníků.“ Ostatně některé otázky jsou obecně platné, ať vládne kdokoli. Jde o dodržování pravidel, která by měla platit padni komu padni. Při momentálním velkém slovním tažení proti korupci bude důležité sledovat, kdy a jak nová sněmovna přijme např. zákon o státní službě, který by dal úředníkům jasné mantinely kariérního postupu i případného postihu za nedodržení pravidel. Přestože jsme jej slíbili implementovat do našeho právního řádu již při vstupu do EU, dodnes tento, jeden z důležitých protikorupčních zákonů, nebyl přijat. Proč?

Zamezil by politikům ovlivňovat veřejnou správu. Každému se vždy hodilo vyměňovat úředníky tak, aby byli loajální k nim a nikoli k obecně platným pravidlům. Když jsem ještě seděla v poslaneckých lavicích, marně jsem se pokoušela zjistit, odkud se berou skryté paragrafy, které evidentně neslouží společnosti. Konkrétní jména však nikdy nebylo možné zjistit. Vše bylo obaleno anonymitou, vše bez pravidel a pokud nějaká pravidla existovala, dala se obejít (např. přílepky k zákonům). Zdá se, že totéž se týká rozhodnutí vlády. Marně se můžeme ptát, kdo a na základě čeho činí důležitá rozhodnutí.

Poslední případ tohoto druhu se objevil nedávno. Jan Macháček, komentátor Hospodářských novin, řekl před několika dny v rozhlase, že na své přednáškové americké cestě, ze které se právě vrátil, byl několikrát tázán, proč zástupce České republiky Eduard Janota v Bruselu spolu se zástupcem Británie hlasoval proti regulaci hedgeových fondů. Tak jsme se mohli teprve dozvědět, jak naši zástupci, z jakýchsi nám zcela neznámých důvodů, hlasují v EU. Že by nám třeba sdělili důvod takovéhoto postoje a také to, kde jejich názor vznikl a na základě čeho, to bychom asi chtěli příliš. Británie se v tomto případě chová zcela egoisticky a pragmaticky, protože mnoho těchto fondů sídlí právě tam. Hájí tedy svoje pochybené ekonomické zájmy. Co hájíme my, těžko říct. Macháček dodal, že v jednom z rozhovorů Janota na otázku, podle čeho se rozhoduje, řekl, že konzultuje s premiérem. Takže možná se tak nějak dohodli, že hedgeové fondy jsou hezké. A je to.

Další příklad přidal ministr Riedlbauch. Bývalý ministr kultury Jehlička zavedl pravidlo, že ředitelé příspěvkových organizací se budou jednou za tři roky hodnotit. Pravidlo správné, protože nezávislé hodnocení ekonomické i umělecké dává přehled o práci ředitele a může rozhodnout o jeho dalším osudu. Ministr Václav Riedlbauch však beze slova vysvětlení toto nařízení zrušil a vyhlašuje předčasně nová výběrová řízení a někde dosazuje ředitele i bez nich. Naopak tam, kde již výběrové řízení v dubnu tohoto roku proběhlo, tj. u ředitele Národní galerie, jeho výsledek stále ještě nevyhlásil, ačkoli bylo deset hlasů ze dvanácti pro profesora Fajta. Na otázku, proč zrušil rozumné nařízení předchozího ministra, odpověděl. „Jsem přece ministr, a tak to mám právo dělat po svém.“

I v souvislosti s výsledkem voleb bychom stále měli trvat na tom, že v demokracii je diskuse. Není možné bez diskuse měnit základní pilíře státu jako je důchodový systém, zavést školné, privatizovat nemocnice, zatížit povinnostmi ty nejchudší a bezbranné, ničit vědu a kulturu, chovat se autokraticky jenom proto, protože mohu. Potřebujeme jasná pravidla, která má dodržovat každý. Ministr, předseda vlády i prezident.

To bude středem našich příštích zápasů.