O tématu migrace se v různých zemích debatuje různě. Každé země se tento jev jinak dotýká, a tak má každá poněkud jinou perspektivu. V čem je v tomto ohledu specifická Belgie?

Specifičnost naší debaty je dána federálním uspořádáním země. Podmínky, za nichž lze vstoupit do země a žít v ní, a případně získat i občanství, se totiž stanovují na federální úrovni. Integrační politiku si ovšem určují regiony. Tím vznikají četné tenze.

A v politické rovině? Kdo je v debatě nejvýraznější?

V minulém volebním období — tedy od voleb 2014 — byla součástí vládního bloku poprvé krajně pravicová nacionalistická strana, Nová vlámská aliance (N-VA), se silnými protimigračními a protiintegračními postoji. To se v debatě pochopitelně projevilo. Nejvýraznější figurou v dané otázce se stal Theo Francken, ministr pro migraci a udělování azylu právě za N-VA. Vláda s N-VA se pak zasadila o zpřísnění celého azylového řízení, režimu sjednocování rodin i pravidel pro získávání občanství. Také omezila přístup migrantů ke vzdělání. Vzato celkově, byli jsme svědky přivírání všech možných dveří, které byly přitom už před tím otevřeny jen trochu.

↗

Jean-Michel Lafleur (vpravo) je sociální vědec, absolvent pařížské Sciences Po a Lutyšské univerzity. Tam aktuálně také přednáší a spoluřídí Centrum pro etnická a migrační studia (CEDEM). Výzkumně působí rovněž v belgickém Fonds de la Recherche Scientifique (FRS-FNRS). Foto Caritas Europa

Jaká rétorika tato opatření doprovází?

Setkáváme se se stigmatizací, se zpochybňováním přidané hodnoty migrace, s reinterpretací důvodů migrace a podobně. Hodně se například tvrdí, že migrace je motivována především touhou po sociálních benefitech, po belgických dávkách. Migranti se často popisují jako břemeno společnosti, třebaže realita je mnohem složitější a řada studií to dokládá.

Jak reagují opoziční strany?

Většinou prostým rozhořčením nad provokativními výroky. Dávat konkrétní protinávrhy či předkládat vlastní řešení příslušných problémů se belgické levici tuze nedaří.

Čím si to vysvětlujete?

Za prvé, téma je hodně komplexní. Těžko se reaguje konstruktivně na jednotlivosti. Je tu například zásadní otázka, jak přistupovat k udělování azylu, a s ní provázané další: Jak bychom měli s žadateli o azyl naložit? Kolik jsme jich schopni přijmout?

Dále je zde fakt, že i za předchozích vlád, tedy když byla u moci Socialistická strana, měla belgická migrační politika k dokonalosti daleko. A například pravidla pro udělování občanství byla zpřísněna zásadně už za vlády sociálních demokratů.

Levicové strany samotné sice něco prosazují, v Belgii však vládnou vždy koaliční vlády, a tak je výsledná politika jiná. Obecně lze říci, že smírná levice je zde tlačena postupně doprava.

V zemi nicméně funguje síť nemocnic a státních i občanských institucí, která uprchlíkům pomáhá. Není to pro levici příležitost, kde hledat inspiraci a zázemí pro vlastní návrhy?

Sociální demokraté si zde podle mě uvědomují, s čím si migraci pojí jejich elektorát. Z televize i dalších médií jsme bombardováni snímky lodí, jež přivážejí další a další lidi. Celé to budí dojem invaze. Hospodářská situace zvláště ve frankofonní části Belgie přitom není ideální. A pracující z oblastí s největšími těžkostmi mají logicky obavy ze soutěže mezi novou pracovní silou a tou původní.

Na druhou stranu střední třídy a třeba řemeslníci se obávají méně. Lze argumentovat, že tyto vrstvy jsou lépe predisponovány vnímat kladnou stránku migrace.

Jak to myslíte?

Takto: Například ten, kdo si může dovolit najímat si někoho na úklid, na hlídání dětí či třeba na zahradní práce, si více uvědomuje, jakou roli hraje pracovní síla původem ze zahraničí v udržování našeho každodenního komfortu. Nizkopřijmové skupiny si tyto služby nemohou dovolit, a pokud navíc pracují v sektorech, jako je stavebnictví, mají o další důvod k obavám z migrace více.

I když obecně platí, že sama migrace těžkosti s dostupností příslušných typů práce nezpůsobuje, veřejnost to tak pojímá.

Má i na belgickou levici vliv nárůstu obliby nacionalistických stran?

Osobně pozoruji u zdejší levice spíše nechuť se k tématu příliš vyjadřovat. Mám za to, že jde o důsledek přesvědčení, že tímto tématem se voliči nezískají.

Strany dávají na každý pád objektivně přednost tvorbě politik pro jiné oblasti — pro ty, které vnímají z hlediska zájmu svého elektorátu jako podstatnější, anebo pro ty, které migrační debatu přesahují. Migrační debatou u nás tak prostupují už hluboce zakořeněné předsudky.

Vidíte nějakou realistickou naději na změnu?

Vnímám spíše ty negativní trendy. Ministři mluví otevřeně o nutnosti držet rodiny migrantů v uzavřených komplexech, nebo dokonce i o potápění lodí, které migranty přivážejí. Západoevropská krajní pravice má už dnes velký vliv v Itálii nebo Rakousku, navíc situace ve Francii a Británii.

Všímám si znaků dehumanizace migrační otázky i narůstajícího počtu útoků na Evropany původem z Afriky či arabských zemí. A také toho, jak jsou tito lidé soustavně nuceni obhajovat své právo zde být, svůj přínos pro společnost. Bude-li stávající trend pokračovat, může dojít i k výrazné regresi lidskoprávního uvědomění v některých státech a možná i na celoevropské úrovni.

Ale nějakou představu o tom, co by trend mohlo obrátit, máte.

Jsou zde dva rozměry: úroveň debaty a pak vlastní politika. V debatě je podle mě legitimní hájit i protimigrační stanoviska a argumentovat pro ně tu konkrétními fakty, tu ideologicky. Problém je ale, když se příslušné pozice podkládají nepravdivými či zavádějícími tvrzeními. Na ty je potřeba soustavně upozorňovat. Například že bez přistěhovalectví by měla střední třída vyšší životní úroveň. Pravdou je opak: Pokud si chceme udržet naši životní úroveň, migraci potřebujeme.

Někdo dostane od voličů mandát prosazovat protimigrační opatření, a pak to dělá, ok, v pořádku. Ale je potřeba nemlčet k falešné argumentaci, nebo k argumentům rasistické povahy či ignoraci lidskoprávních závazků. Krajní pravice se při předkládání svých návrhů často tváří, jako by žádné mezinárodní závazky či Ženevské konvence neexistovaly.

A ten politický rozměr?

Strany levice, levého a pravého středu musejí zasednou za jeden stůl a najít nový konsensus ohledně migrace. Nějaký soupis bodů, nějakou minimální shodu. Takto lze přemostí politické rozdíly a utlumit vliv krajní pravice.

Není to i v belgickém prostředí, které je zvyklé na kompromisy, utopie?

Nemyslím si. Nejde tu o to, zda chceme přistěhovalectví či nikoliv, ale o to, jak jej zvládnout, jak si s ním poradit. Věřím, že pravostředové a levostředové strany už více či méně přijaly fakt, že z ekonomické perspektivy určitou míru přistěhovalectví potřebujeme — že to jen otevřeně nepřiznávají. A ptejme se sami sebe: copak všichni nesouhlasíme, že je důležité poskytnout ochranu těm, kdo prchají z válkou zničených zemí nebo před persekucí?

Pokud bude na stole nějaká společná deklarace, nebo alespoň nějaké minimální základní porozumění pro debatu, lze začít překonávat rozdílné přístupy k dosažení toho či onoho cíle a postupně hledat širší a širší shodu na různých aspektech migrační politiky.

Rozhovor vedl ALAIN BLOËDT.

Z originálu “The left remains too often fixated on denouncing issues, without providing any creative solutions” vydaného v The Progressive Post přeložil a redakčně zpracoval PETR JEDLIČKA.