V pátek odpoledne, když volební místnosti byly už otevřeny a mnoha Praženy navštíveny a voliči využili uvolněného odpoledne k výjezdu ven, byly všechny výpadovky z Prahy obrazem naprosté civilizační pasti. Ve tři odpoledne jsme měli vyjet z Modřan na Šrámkův Písek, národní přehlídku experimentálního divadla. S režisérem Jiřím Adámkem jsme seděli na autobusové zastávce před policejní akademií a čekali na kolegy, kteří měli přijet z Vinohrad. Cesta z Vinohrad na Lhotku jim trvala hodinu. Mezitím provoz ještě zhoustl a cesta ze Lhotky na Zbraslav trvala dvě hodiny: za tu dobu to člověk normálně ujde pěšky a ještě si může dát cestou pivo, vím to, mám to vyzkoušené.

Stáli jsme na úzké ucpané silici nad fantastickým mostem přes údolní nivu nad soutokem Berounky a Vltavy, kde je vše přichystáno k připojení, včetně mýtních bran a směrových cedulí, jen sjezd do Komořan nebude, z důvodů, které jsou sice vysvětleny, ale rozum se jim vzpírá. Stojíce půl hodiny na úzké silnici plné zatáček nad Vltavou, mohli jsme se klidně oddávat apokalyptickému pocitu, protože i kdyby most už byl v provozu, v dané lokalitě by nám nebyl nic platný. Už dávno minula hodina začátku divadelního festivalu, a my jsme ještě stále byli na území Prahy. Kolega, který nestihl sraz na Vinohradech, vyrazil vlakem a už byl dávno v Písku, když jsme sice krokem, ale už nepřerušovaně projeli Zbraslaví a dostali se na strakonickou silnici.

Pocit apokalypsy doplňovalo rádio, puštěné v autě. Zřejmě s ohledem na naše občanské zájmy měl řidič naladěný Radiožurnál, kde běželo nepřetržité vysílání reportáží z voleb. Nešťastní reportéři zněli jako za dob socialismu, kdy se dělaly rozhlasové reportáže o žních (a volbách s devětadevadesátiprocentní účastí), chudáci stáli u volebních místností a informovali o tom, jak a kdy se půjde do nemocnic a domovů pro seniory, kolik lidí bude volit v zahraničí, kolik už odvolilo tu či onde, jak je zajištěno, aby nedošlo u voleb k něčemu, co už ani nevím, k čemu, a mezitím hrála populární hudba a pak se zase ozval zpravodaj, který, nemoha se náhodného voliče zeptat, koho volil, kladl otázky jako „volil jste rozumem nebo srdcem?“.

Z jiného místa rozrušeně referoval o tom, jak maminka vešla do volební místnosti s dítětem v náručí, o tom, jak se někde na venkově volí u někoho v obýváku a jinde zase v krámě a co tomu kdo říká (co by měl asi tak říkat?). Zpráva pařížského zpravodaje o pořádání mistrovství světa ve fotbale v tom zněla jako vzrušující thriller. Zprávy o dopravní situaci dotvrzovaly, že apokalypsa je teď, jak víme z filmu Francise F. Coppoly, který ovšem k vylíčení ztráty rozumu lidstva potřeboval válečnou situaci, nám se to může přihodit klidně i v míru. Situace na výjezdu z Prahy působila jako výjev z konce světa, který rozhlasové vysílání doplňovalo obrazem naprostého zblbnutí.

Šrámkův Písek je festival amatérského divadla, které zkoumá své možnosti. Nutno říci, že funkcí amatérského divadla není jen umělecká tvorba, i když i v tomto ohledu jsou zde k vidění pozoruhodné výkony, amatérské divadlo je také občanská aktivita, sociologický a sociální fenomén. Na přehlídce divadelních experimentů se můžou ocitnout naprosté ptákoviny, nepřesahující studentskou recesi, vedle do posledního detailu promyšlených jevištních struktur, autorských inscenací, improvizovaných autentických výkonů, rituálních a vůbec duchovních zážitků a výpovědí na hranici sebeoběti účinkujících či naopak zničení publika.

Kromě toho — jako v každém umění — se zde vyskytnou i prázdné exhibice, nezvládnuté emoce, kýč, manipulace, nepoctivost, lenost, balamucení, vulgarita. Ale stejně — viděli jsme, co se v běžném divadle nevidí: humanitní intelektuály hrající komedii o vlastních pochybnostech a selháních, studenty, vypovídající o pocitu nesvobody, a vedle nich studenty, hrající kruté divadlo o přesycení sexem a požitky, viděli jsme mnoho inscenací, v nichž tématem i prostředkem (ne)komunikace byl facebook, a jednu, v níž mladé ženy kolem třicítky, svobodné, bezdětné, hrály o čase, v němž není nic než čekání, a na závěr toho všeho inscenaci, před níž už musím ukončit větu. Tak.

Posledním představením Šrámkova Písku byla inscenace, v níž vystupovali nazí lidé, tři mladí muži a dvě ženy, z toho jedna těhotná, — a vlastně ještě dvě ženy, které jim obstarávaly světlo a zvuk a jimž jsme nevěnovali pozornost, dokud se, nahé, na konci nepřipojily k ostatním na jevišti. Nazí herci ve svém běhu, zápasu, dotýkání a potýkání, v zacházení s tělem toho druhého — lhostejno, zda je to muž nebo žena - obyčejní mladí lidé, hezcí, fyzicky zdatní, ale nijak zvlášť vytrénovaní, otevřeli před námi během svého představení nekonečný prostor lidství. V inscenaci nejde o nic tragického, ani truchlivého nebo třeba jen dojemného, je v přirozené rovnosti několika mladých těl naprosto věcná, a přesto jsme cítili hluboké pohnutí, které pramenilo v souznění s lidským údělem. Teprve tato inscenace (a mezitím jsme zjišťovali a probírali a hádali se a vyrovnávali se a obávali se a utěšovali se nad výsledkem voleb) zrušila onen apokalyptický pocit z jízdy páteční odpolední Prahou i z budoucnosti země, již jsme dobrovolně vydali moci účetních knih.

Strašně jsme si svůj svět zaneřádili, říkáme nesmysly, děláme blbosti, chováme se jako dobytek (kdybyste slyšeli těch nadávek a troubení v beznadějné automobilové frontě), bavíme se hovadinami — ale zkusme vystoupit nazí a alespoň hodinu hrát o tom, kdo jsme. Možná pak přijdeme i na to, oč jde.