Zvoleno! A co dál?

Vzhledem k tomu jaké strany mají šanci sestavit vládu, bylo by možné se obávat o demokracii a ústavní pořádek České republiky. Naše členství v Evropské unii je snad zárukou, že nedojde k totální demontáži sociálního státu.

Ivan-stampach-profil-foto

Ivan Štampach

31.05.2010 08:00

V sobotu odpoledne jsem viděl kolem sebe nemálo lidí na okraji pláče nebo zakaboněných, duševně unavených, nemluvných. Sám jsem na tom nebyl o nic lépe. Vypadalo to vážně. Ne jako pouhý pokles nálady. Někteří polovážně mluvili o exilu, například do Norska. Nadaný historik střední generace, který se odborně zabývá studiem komunistické minulosti mi napsal přímo k výsledku voleb: … cítím se vyřízen zdravotně, psychicky, vztahově i politicky. Ba zaslechl jsem od někoho dalšího náznak uvažování o odchodu z tohoto světa. Nebylo to jen rozčarování, že naši hoši to tentokrát prohráli. Říká se, že politické porážky je v liberální demokracii třeba brát sportovně. Jako kontrast z nedemokratického prostředí se uvádí série stovek sebevražd v srpnový den roku 1945 kdy byl japonský císař Hirohito v rámci kapitulačních podmínek nucen v rozhlase přečíst japonskému lidu zprávu, že není bůh.

Proč tedy tak vážné starosti teď? Copak nemáme pluralitní systém se svobodnými volbami? Není snad nutno dát nakonec zapravdu voličstvu? Není snad občan u volební urny suverénem, jehož je nutno respektovat?

V současnosti nejde o momentální zabarvení politické scény, které by příští volby mohly nahradit jiným odstínem nebo jinou barevnou kombinací. Hraje se o samu demokracii. Politická scéna nepulsuje mezi demokratickou levicí a pravicí. Jde o samu demokracii, sám ústavní pořádek České republiky. Reálnou šanci sestavit vládu má trojice stran, z nichž jednu Vladimíra Dvořáková označila v nedělní Partii na Primě za populistickou, jen se mýlila v tom, že tam nejsou projevy xenofobie. Z jejího prostředí bohužel zazněla docela zřetelná slova o „nepřizpůsobivých,“ což je šifra užívaná šovinisty a rasisty pro Romy, aby nebyli obviněni z hanobení nebo podněcování nenávisti.

Druhá strana navrhuje podlomit ústavní pořádek, např. ohledně článku 31 Listiny základních práv a svobod, který říká: Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. U třetí ze stran není jasno, nakolik se probudí z mafiánských praktik bývalého vedení. Je však nadějné, že za ní nebyl zvolen Ivan Langer, který několikrát vysvětloval, že strana je nejvíc napravo, jak být může a že nacisté (ve srovnání s ní) byli levicoví.

Ne povrchním floutkům nebo naivně levicovým snílkům, ale seriózně uvažujícím lidem se současná společnost jeví svým cynismem a institucionalizovanou hloupostí velmi blízká vrcholné husákovské „normalizaci“. Jiní zase spatřují nápadné paralely s II. republikou (1938 – 1939). Spekulace, byť vyslovené na okraji politického diskursu o možném omezení volebního práva tu pro voliče levice onde zase pro ty, kdo neplatí daně nebo je neplatí v patřičné výši (studenti, nezaměstnaní, invalidi, senioři), to je přesně ta mentalita, ta nálada, která se prosadila v desítkách procent hlasů odevzdaných Nové pravici.

Přes tragiku chvíle, přes riziko podlomení demokratického, liberálního nebo sociálního sloupu moderní společnosti a hrozbu politického rozvratu si nemyslím, že je nutno klesat na mysli. Boj je možný a nutný. Vzdávat se by bylo předčasné. Stále ještě je čas i prostor pro zápas idejí. Pořád je možno argumentovat, odvolávat se na zkušenost a na zdravý rozum.

Podporou politické naděje je ústavní řád a jeho ochrana Ústavním soudem, který sice už párkrát podlehl politickému tlaku, ale stále ještě neztratil veškerou autoritu. Ve sporných případech jsme se ochrany svého občanského práva, zrovna práva na ústavně zaručenou bezplatnou zdravotní péči nedočkali. V jasnějším případě placených základních zdravotních služeb, jimiž hrozí TOP 09 by snad soud popřel sám sebe, ústavu a principy přirozeného práva a humanity, kdyby něco takového podpořil. Snad se tedy nedočkáme toho, že budou neošetření staří lidé umírat kvůli sanování dluhů nadělaných Miroslavem Kalouskem ve funkci ministra financí.

Pokud se budou lidská, občanská a sociální práva upírat lidem bez práce a bez domova, etnikům s odlišnými zvyky, přistěhovalcům, dlužníkům, pachatelům trestných činů nebo náboženským minoritám, bude veřejnost tupě zírat a mlčet. Až se Nová pravice pokusí omezit viditelnější práva větších sociálních skupin, věřím, že se veřejnost pozvedne a že to nedovolí.

Z hlediska těchto voleb do Sněmovny pokládám za politicky nejšťastnější den svého života 1. květen 2004, ne proto, že to byl Svátek práce, ba ani ne proto, že byl jako každý první máj neoficiálním svátkem lásky, který nadšeně a oddaně slavím. Byl a zůstává dnem poskytujícím naději i pro tyto dny, protože to byl den vstupu Česka do Evropské unie.

Kdekdo skřípe zuby nad politickou korektností, jíž nám vnucují evropské předpisy, kdekterý úředník nebo politik láteří na bruselskou byrokracii a jejími nekonečnými direktivami, nad tím, jak usměrňuje život obyvatel členských států do pitoreskních detailů. Teď právě se ukázalo, že pravomoci Evropské komise, Evropského parlamentu a Evropského soudního dvora (pak také Evropského soudu pro lidská práva, který ovšem není orgánem Evropské unie nýbrž Rady Evropy, k níž rovněž patříme) nad našimi státními orgány jsou požehnáním. Evropa bude možná pokyvovat souhlasně hlavou nad nastolenou rozpočtovou kázní a nad tendencí nové vlády vrátit se k plnění maastrichtských kriterií pro přijetí eura. Ale nepřipustí totální demontáž sociálního státu.

Naděje zdejších radikálních pravičáků kladené do západoevropských konzervativců dnes nejsilnějších v evropských orgánech jsou marné. Víme přece už, že jedno z prvních opatření, která po dlouhé labouristické vládě udělal britský konzervativní premiér, bylo zavedení velmi drsné progresivní daně. Britští labouristé se totiž ve své nedávné historii roztřásli strachy před agresivitou obhájců neoliberálních dogmat, zatímco sebevědomí konzervativci jsou sociální, protože jsou prostě civilizovaní.

Liberální a sociální principy českého ústavního řádu, naděje na obnovenou nezávislost Ústavního soudu ve vážných kauzách, očekávání od veřejnosti, že se probere a bude hájit své přirozené zájmy a svá práva, a nakonec evropské direktivy a možné sankce týkající se sociálních a občanských práv, to vše v současném politickém marasmu skýtá důvod k uměřené naději. Pokud neresignujeme a nezpohodlníme, můžeme se dožít změn k dobrému. Alespoň ti z nás, jimž ještě zbývá naděje dočkat se několika následujících volebních období.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Libor Vodička - Brno

Evropský kontext Pondělí, 31.Května 2010, 11:37:0

Ano, fakt našeho členství v EU naštěstí nelze snadno zpochybnit a v této chvíli je to jedna z pojistek. Druhou je senát (po druhé se ukazuje jeho pozitivní funkce) a nezávislá justice v čele s Ústavním soudem (že se soudci nedopuští chyb nám ovšem nemůže zaručit nikdo). Na sebevraždu to tedy rozhodně není a emigrovat také asi nemá valný smysl. Nejtragičtější je, že jsme těmito volbami vycouvali z evropského kontextu nazpět do kontextu postkomunistického (populismus, xenofobie, provinčnost a mafiánství) a že mnoho změn, které nás čekají v nejbližších letech bude nevratných. Kulturní ztráty se většinou těžce nahrazují. Vše zlé je ale pro něco dobré - během jediného víkendu se jasněji vyhranila kritéria a přesněji se ukázaly hodnoty. Teď ještě je uchovat...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.