Chci přispět X

Co jste dělal a v co jste věřil, když vám bylo dvacet?

V polovině 80. let minulého století uspořádala Lenka Procházková anketu, ve které se ptala několika desítek lidí, jakou radu by dali dvacetiletým, kteří touží po zlepšení poměrů. Redakce DR dnes publikuje tehdejší odpověď Václava Havla.

Lenka_prochazkova

Lenka Procházková

29.05.2010 06:00

Lenka Procházková

Anketa na pokračování

„Naše situace se mi zdá úplně bezvýchodnou. Budeme si zvykat, a kdo si nezvykne, bude na tom špatně. Vidím budoucnost černě. Co vůbec můžeme dělat…?“

(...)

Tyto neveselé úvahy mě nakonec přivedly k myšlence uspořádat tuto anketu. (Název jsem si vypůjčila od svého otce, jeho články v časopise MY byly tištěny pod stejným titulkem.) Mám jen dvě otázky:

1. Co jste dělal(a) a v co jste věřil(a), když Vám bylo dvacet?

2. Jakou radu byste dal(a) dnešním dvacetiletým lidem žijícím v Československu?

Lenka Procházková
Praha, 1985

Milá Lenko,
Občas jsem zván do různých soukromých kroužků a společností, abych tam o něčem přednášel, vyprávěl či diskutoval. A pokud tam převažují mladí lidé, pak už předem vím, kam se debata a dotazy dříve či později obrátí: k otázce „co dělat“, totiž co může a má v této pochmurné době dělat mladý člověk, kterému není všechno jedno. Tedy k téže otázce, kterou kladli kdysi Tvému otci a kterou teď kladeš Ty svým přátelům. Přiznám se, že jsem vždy znovu – tváří v tvář této otázce – trochu na rozpacích. Především: odpovědět na ni lze pouze životem, ne tedy nějakým sdělením. Říkat těm mladým lidem můžu – jsem-li zrovna v kondici – tisíc chytrých věcí, ale pomůžu jim tím opravdu? Vždyť to je vlastně otázka po smyslu života – a má snad smysl života povahu nějaké informace, kterou může „informovaný“ dát „neinformovanému“, a tím mu vyřešit jeho dilema? Ale nejen to: člověk je, jak známo historií člověka; nelze se odmyslet od toho, čím jsme a čím jsme byli; padesátník se nemůže jen tak přenést do situace dvacetiletého, vžít se do jeho perspektivy a artikulovat cokoli za něj. Já můžu hodiny a hodiny vyprávět o tom, co jsem prožil, jak jsem viděl svět a řešil si své životní otázky, čím žiju teď, jaká dilemata mám dnes – jako ten, kým jsem –, co si o nich myslím a jak se je pokouším řešit. Třeba takové vyprávění někomu něco dá, něco mu napoví, na něco ho upozorní a něčeho mu pomůže se uvarovat – a třeba taky ne. Ať tak či onak, rozhodně to ale nevyřeší nic za něj, žádný klíč k jeho vlastnímu životu mu to nenabídne, žádné řešení jeho vlastní životní rovnice mu to nedá. To všechno si musí najít každý sám v sobě, svým životem a v něm. A bylo by dokonce nemravné podporovat v mladých lidech iluzi, že někdo zkušenější je schopen jim říct, jak mají žít a co mají dělat. Naopak: ať to je jakkoli tvrdé, zdá se mi být přímo mou povinností znovu a znovu mladým lidem připomínat, že životní orientaci, měřítka a hodnoty musí hledat především sami, v sobě a skrze sebe, že je musí hledat svým vlastním životem, že tohle hledání nemůže nikdo absolvovat za ně, tak jako nikdo nemůže žít za ně jejich život. A ještě něco: neexistuje univerzální návod k správnému životu nebo dokonce nějaká příručka, v níž by si kdokoliv mohl prostě nalistovat, co má v té či oné svízelné životní situaci dělat. Nezbývá nám, než stále znovu se obracet v každé věci ke svému Bohu či svému svědomí (jak kdo), stále znovu a vždy jedinečně (jako by vždy znovu šlo o vše) vstupovat do principiálního dialogu se sebou samými a stále znovu se nakonec rozhodovat sami a za svá rozhodnutí si sami také plně ručit. Spoléhat na jakýkoliv už dříve hotový soubor odpovědí či průvodce životem znamená vylhávat se ze svého osobního ručení, ztrácet tím svou lidskou integritu a nakonec jen svět dál zhoršovat. Samozřejmě: existují dějiny ducha, odvěká tradice, archetypální mravní imperativy, důležité texty a velká lidská svědectví. To vše nám může tak či onak svítit na cestu. Ale kráčet za nás po té cestě bohužel nikdo nemůže. (Vzpomínám si, že při jedné z debat, o nichž jsem se zmínil na začátku, zvolala jedna z přítomných dívek něco v tom smyslu, že pro ni otázka „co dělat“ neexistuje, protože věří v Krista. Bylo to dojemné. Musel jsem jí ale říct, že podle mého mínění Kristus za nic nerozhodne, ani neodskáče, že může být pro ni pouze výzvou, světlem, příkladem, apelem k něčemu, co však musí udělat ona sama, za co musí ona sama ručit a co si musí – eventuálně – i ona sama odtrpět.)

Ale abych už přešel ke konkrétním otázkám, které kladeš:

1) Nepovažuji za zvlášť důležité a zajímavé co jsem dělal a v co jsem věřil, když mi bylo dvacet. Nicméně když už se na to ptáš, odpovídám popravdě: v podstatě jsem dělal totéž, co dnes, a věřil v totéž, v co věřím dnes. Měl jsem pouze víc elánu, výdrže, drzosti a snad i humoru. Měl jsem pochopitelně míň zkušeností a byl jsem pochopitelně naivnější.

2) Radit nikomu nemohu, necítím se k tomu ani oprávněn, ani toho schopen. Tomu, koho to zajímá, můžu pouze svěřit jedno své základní životní poznání: naděje, bez níž nelze smysluplně žít, je stavem ducha, nikoli světa. Kdo by svou naději, a tudíž i vůli k důstojnému a smysluplnému životu chtěl nalézt pouze nebo hlavně v tom, jak se vyvíjejí poměry, ten by věru daleko nedošel. Naděje není prognóza. Naděje je hluboce vnitřní a hluboce osobní východisko k životu. A jedině život může – byť jakkoli nepatrně – ovlivňovat poměry, a tím i prognózy. Kdo by postupoval opačně, totiž odvozoval svůj život z poměrů a prognóz, ten by – pokud by v něm bylo dost opravdovosti – musel skončit v lepším případě na klinice, v horším v kuchyni s otevřenými plynovými kohoutky. Což platilo v době, kdy mi bylo dvacet, stejně jako dnes. Zápas naděje s beznadějí je pravděpodobně starý jako lidstvo samo; vyrůstá ze samé rozporné podstaty lidské existence a bylo by hrozně pohodlné a velmi hloupé svádět ho na husákovský režim. Ten může produkovat kolik chce beznaděje, tak mocný ale rozhodně není, aby byl schopen vyoperovat z lidské duše dimenzi naděje. Takže přeci jen bych mohl něco mladým lidem poradit: ať nesvádějí odvěký průser lidského bytí na vládu. Vláda dokáže sice, pravda, značně zkurvit obecné poměry, jenomže člověk není jen funkcí poměrů. V tomhle bodě se podle mého názoru marxismus strašně mýlí. Důstojně žít, slušně se chovat, milovat, dělat dobré věci lze vždy a všude, i ve vězení. A beznaděj číhá taky vždy a všude – i na veskrze demokratické a blahobytné jachtě, potulující se po veskrze demokratickém a spokojeném moři.

Václav Havel, Praha

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.