Český mírový sen

Zdeněk Bárta

Film Český mír zachycuje sice celospolečenskou bitvu o americký radar v Brdech, ale také naši zmatenost a dezorientovanost. Je to výborná sonda do české společnosti.

Pět let od premiéry kultovního dokumentárního happeningu ČESKÝ SEN přišli jeho autoři Vít Klusák a Filip Remunda se svým novým filmem. Po dvou letech natáčení a po roce stříhání představili opět skvělou sondu do stavu našeho národního ducha, opět dokonale trapnou veselici navazující vědomě na tu první, a to nejen svým názvem.

Film zachycuje sice celospolečenskou bitvu o americký radar v Brdech, ale více než o radaru je o naší české povaze, o naší zmatenosti a dezorientovanosti. Film pojednává o totální neschopnosti — jak zazní na závěr do titulků — mít náš vlastní, společný český sen, vizi o naší národní identitě, o budoucnosti, o politice domácí i zahraniční. Film zaznamenává celou tu zmatenou „diskusi“, ve které demagogicky zaznívala silná hesla zprava i zleva, avšak téměř vždy se v ní totálně ztrácelo to, oč vlastně běží.

Sami autoři svůj film velmi trefně a oprávněně nazývají „portrétem české společnosti 20 let od sametové revoluce“. Stejně jako v Českém snu i zde nám všem nastavují oba autoři velmi výmluvné zrcadlo a se škodolibostí, při které až běhá mráz po zádech, ukazují naši malost. Ať už člověk patřil mezi zastánce radaru, nebo mezi jeho protivníky, je mu trapně při výstupech zástupců vlastní i protivné strany.

Neschopnost vojenské policie například konat svoji práci a profesionálně zasáhnout je stejně trapná na jedné straně jako komická vážnost členů Greenpeace, kteří si v Brdech založí stát Peaceland na straně druhé. Neschopnost politiků obhájit stavbu radaru a jejich viditelně děravé argumenty, za co a proč vlastně bojují, je trapná stejně jako lesník, který říká „kam vkročili Američani, tam tekla krev" ve chvíli, když střílí brokovnicí po bažantech, kteří pak v záběru pomalu v bolestech umírají.

Lidé z obou stran působí v dokumentu jako komické figurky. Od někdejšího bojovníka proti establišmentu, ve scéně lehce ovíněného Magora, který spolu se současnými politickými „elitami“ je přesvědčen, že 80 procent lidí jsou blbá hovna a nemají právo na to rozhodovat o jakékoli složitější otázce v referendu, až po starostu Neorala, kterému postupně roste sebevědomí a vžívá se do své mediální role až po jeho vystupování na akcích zarytých komunistů.

Film dokonale odráží naši zmatenou společnost. Naši neschopnost se na něčem dohodnout, naši neschopnost dialogu, naše předsudky a demagogické zobecňování na obou stranách — každý, kdo je pro radar, je zrádce a přisluhovač amerického imperialismu a  kdo je  proti, je zase bolševik a pracuje v žoldu Moskvy.

Film má sice chvílemi zbytečně prolongovaná místa, ta ale možná jen mají podtrhnout celkovou trapnost celé té české radarové pře. Klip Jana Vyčítala se zpěvem ministryně obrany Parkanové, bizarní vstupy vojenského tiskového mluvčího, naparující se Topolánek v Bílém domě, prezident Bush osobně a další figury se mezi těmi trapnostmi dobře vyjímají.

V jednom ohledu je však film poněkud nespravedlivý — a sice, že v tom obludáriu je zbytečně semlet i snad jediný racionální hlas, který v celé té diskusi zazníval, a to hlas zelených, jakkoli si Martin Bursík svým rozpačitým výstupem s novinářkou (kterému přihlíží před kamerou evidentně otrávený Ondřej Liška, který se jasným odporem k radaru nikdy přes všechny koaliční konvence netajil) zasloužil své stejně jako ostatní.

Jediní zelení totiž přes všechny ohledy na koaliční vládní spolupráci dokázali celkem jasně formulovat, že plánovaná stavba radaru byla nejen z technického a  strategického pohledu pochybná, byla však zároveň problematická i proto, že nešlo o projekt NATO, ale pouze USA, konkrétně tehdejší vlády prezidenta Bushe, jehož tvrdou zahraniční politiku eskalující mezinárodní napětí už tehdy odmítala většina samotných Američanů, mimo jiné bývalá ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightová.

Jediní zelení také doporučovali počkat s rozhodováním na naší straně na očekávanou a evidentní budoucí změnu celého konceptu strategie USA po tamějších volbách, což se nakonec ukázalo jako racionální postoj. Je dobré to připomenout zejména pár dnů před nynějšími volbami, ve kterých už otázka radaru sice pochopitelně nehraje žádnou roli, nicméně připomenutí názorů a chování tehdejších politických hráčů nám může napomoci v orientaci o tom, kdo je kdo, jak konzistentní politické názory zastává (viz ČSSD, která rozhovory o radaru s americkou stranou kdysi začala a nakonec si z boje proti němu udělala ikonu ne nepodobnou poplatku u doktorů), o co komu skutečně jde a co od něho můžeme do budoucna očekávat.

    Diskuse
    May 26, 2010 v 9.53
    "Poviná četba" české historie
    V DR psal o Českém míru Ivo Bystřičan a jsem rád, že se k tomu ještě někdo vrací. Je to zcela výjimečný film, který je v tuto chvíli ještě stále v kinech a rozhodně stojí za to jej vidět.
    Na textu pana Bárty mě baví, že je schopný udělat z váhavého a lavírujícího postoje Zelených hrdinství a současně marginalizovat postoj sociálních demokratů kvůli jejich počátečnímu zakolísání, navzdory konzistentnímu postoji po celé období, kdy se lámal chleba. Tomu říkám psát srdcem :-).
    ZB
    May 26, 2010 v 11.11
    Děkuji za pochvalu,
    drobet pozitivní emoce do politiky patří :-) . Nicméně postoj Zelených byl správný i bez srdečního hodnocení. Srdečně zdravím!
    May 26, 2010 v 15.28
    Myslíte, pane Bárto, že správné a rozumné bylo od zelených i odmítnutí referenda?
    May 26, 2010 v 17.54
    Asi "nejsprávnější a nejrozumnější" byla od zelených nominace K. Schwarzenberka na post ministra zahraničních věcí - pro radar nemohli udělat více.

    Jinak tento sloupek autora, jehož mám lidsky rád, a většina jehož sloupků se mi velmi líbí, myslím dobře ukazuje, proč se zelení v těchto volbách do Sněmovny nedostanou - právě pro tu podivuhodnou moralistní či narcistní povýšenost. Příznivci radaru byli směšní, odpůrci radaru byli směšní, ale nad tím se tyčí "správní" zelení. Tak se na většinu problémů dívali a dívají Bursíkovi a Liškovi zelení. Stejně tak se dívali na tu část členstva jejich strany, která nesdílela jejich náziory. Přitom za touto povýšeností se často skrývalo podléhání mainstreamovému, tedy pravicovému diskursu - neříkám, že vždy.

    A ještě k radaru: V jakékoliv zemi na západ od našich hranic by se strana zelených stala největším politickým spojencem protiradarového hnutí.
    A dokument Český mír vřele doporučuji všem čtenářům. Na mě z něj dýchla naděje, že obyčejní Češi jsou schopni veřejně, tedy politicky jednat. V interpretaci filmu souhlasím s Ivo Bystřičanem: http://www.denikreferendum.cz/clanek/3027-film-cesky-mir-strani-brdskym-venkovanum