Milá demokracie, bojím se o tebe

Saša Uhlová

Množící se úvahy na téma omezení volebního práva svědčí o hysterii voličů pravicových stran. Demokracie je zatím snad v bezpečí, ale do budoucna nesmíme zapomínat na její ochranu.

Znepokojují mne množící se úvahy, které se zabývají zrušením, či omezením všeobecného hlasovacího práva. Kromě výkřiku Miroslava Macka takto zaútočil na samou podstatu demokracie Stanislav Komárek a naposledy i Karel Steigerwald v MF DNES, který byť v nadsázce rozvíjí úvahu na téma: Kdo nepochopil Kalouskovu složenku, neměl by mít volební právo. Na různých blozích a diskusních fórech se tato myšlenka probírá ze všech možných aspektů. Na sociální síti Facebook je několik skupin, které se omezováním volebního práva zabývají. Členstvo mají naštěstí nepočetné.

Propagátoři této myšlenky se nemohou dohodnout, zda by se mělo volební právo udělovat podle majetku, odvedených daní nebo dle dosaženého vzdělání... Není totiž ještě zcela jisté, zda se hodnota občana, potažmo člověka, pozná právě podle míry dosaženého vzdělání, nebo schopnosti vydělat peníze. To se musí pořádně promyslet.

Není bez zajímavosti, že se jedná často o lidi, kteří se velmi obávají Jiřího Paroubka a vlády sociální demokracie, mají strach z návratu totality. Ten strach je naprosto reálný, byť se to zdá tak neuvěřitelné. Přestože v České republice sociální demokracie už vládla a nestalo se nic mimořádného, podařilo se předvolební hysterií zmanipulovat část pravicových voličů do té míry, že vymýšlejí, jak vítězství levice napříště zabránit.

Lživá předvolební mantra, že vítězství ČSSD by znamenalo katastrofální zadlužení našeho státu, se usadila v hlavách některých pravicových voličů bez ohledu na to, že to nepotvrzuje ani pohled do nedávné minulosti, ani výpočty nezávislých ekonomů.

Proklamovaný strach o demokracii se ukazuje být spíše strachem o vlastní ekonomické postavení, neboť v domnění, že právě jen socky volí levici, by tito paroubkobijci klidně vzali volební právo buď institucionálně nevzdělaným, nebo lidem, kteří neodvádějí přímé daně: důchodcům, ženám v domácnosti, nezaměstnaným, studentům, invalidním důchodcům...

Z vlastní zkušenosti vím, že lidé, kteří se pohybují na dně naší blahobytné společnosti, většinou nevolí. Ostatně, k volbám stabilně chodí pouze šedesát procent oprávněných voličů a skupinu dobrovolných nevoličů netvoří pouze mladí lidé, to je zřejmé. Můžeme to samozřejmě interpretovat jako navýsost racionální úvahu, neboť tito lidé nevěří, že by kdokoliv hájil jejich zájmy a práva. Ještě spíš to však symbolizuje skutečné sociální vyloučení těchto lidí. Necítí se býti natolik občany českého státu, aby se účastnili tohoto aktu formální demokracie.

To, že jsou zde lidé, kteří se necítí být součástí českého státu, potažmo jeho občany, je důvod když ne k panice, tak tedy k vážnému zamyšlení, co bychom měli udělat proto, aby tomu tak nebylo. Míra úspěchu v životě každého jedince je ovlivněná tím, jak je tento vnímán svým okolím, protože to v důsledku utváří jeho sebevnímání. Člověk, který cítí podporu a uznání, dosahuje obvykle lepších výsledků nežli ten, který sám sebe začne vnímat jako outsidera. Rozvíjení úvah na téma, jak společnost rozdělit na svéprávné a nesvéprávné, je krok úplně opačným směrem.

Je jisté, že mnozí voliči se nerozhodují na základě racionální úvahy a podrobné analýzy volebních programů. O tom svědčí například výsledky pražské mutace ankety MF DNES, kdy většina dotazovaných odpovídá, že bude volit pravici, protože nechce zadlužovat budoucnost, popř. své děti. Evidentně tak pouze reprodukují volební hesla, která nestojí na reálném základě. Druhým „argumentem“ těchto voličů pak byly sympatie ke Karlu Schwarzenbergovi. Ač vnímám na základě této ankety i četných rozhovorů na toto téma postoje pražské elity jako hysterické, neracionální a vlastně hloupé, v životě by mě nenapadlo, že by mělo být těmto lidem odepřeno právo volit. Je potřeba trpělivě s nimi diskutovat, vysvětlovat a zejména kultivovat mediální a politický diskurs.

Neobávám se, že by v brzké době mohlo dojít k omezení volebního práva. Jsme součástí Evropské unie a v širším smyslu světového demokratického společenství, což nás do velké míry chrání před nápady, jak omezit demokracii.

Ale pokud dnes snad ze strachu a zejména z nedostatečné úcty k principům demokracie takto někteří lidé uvažují, běhá mi z toho mráz po zádech. Co bude zítra, až vyrostou mladí, kteří se v nedávných studentských volbách projevili jako potenciální voliči pravice a extrémní pravice? Co bude, až zjistí, že prosadit se nemusí být tak jednoduché? Budou mít o to víc tendenci hledat viníky a omezovat práva druhých?