„Ale nemůžeme vždy dosáhnout stavu, o němž věříme, že jsme k němu povoláni. Naše poměry ve společnosti určitým způsobem započaly dříve, než jsme schopni je ovlivnit,“ napsal Karel Marx ve své maturitní práci. Není to žádný velký objev, že se člověk rodí do situace, kterou si nevybral a která méně nebo více, nebo dokonce úplně předurčuje jeho životní dráhu, poskytuje mu větší či menší možnost později volit a svým rozhodnutím a úsilím měnit svůj úděl. Ani později nemáme svůj osud plně ve svých rukou, myslet si, že tomu je jinak, bývá příznakem duševní choroby.

Poněkud přemoudřelý maturant Marx se později dopracoval jemnějších analytických nástrojů pro pochopení, jak je náš osud i naše myšlení ovlivňováno společenskými poměry. Bludy o plné odpovědnosti jednotlivce za jeho postavení ve společnosti se nám ale pořád vrací. Že si to myslí ti úspěšní a že takové názory šíří, se dá pochopit, ale dokonce si to myslí i ti, kdo jsou oběťmi vykořisťování, vylučování a pronásledování. Chápou často svou situaci jako vlastní vinu a to je nesporně velký úspěch ideologického ohlupování, díky kterému to všechno může fungovat.

Když Miroslav Kalousek zakládal uskupení T0P 09, uvedl jako svůj hlavní politický motiv, proč musí spolu se svými příznivci odejít z KDU-ČSL, že této straně jde o rovnost spotřeby, jemu však jde o rovnost šancí. Podobně jednoduše a falešně postulovanými protiklady ostatně hýří tato strana i ve volební kampani.

Zkusme tedy srovnat nejušlechtilejšího představitele této politické strany knížete Karla Schwarzenberga pro kontrast například s Romem, který pracuje jako kopáč. Kdo by mohl požadovat, aby tito dva muži se sobě rovnali ve spotřebě? Vždyť kultivovaný feudál, který musí spravovat velké panství a když stará vlast zavolá přejímat nezměrnou politickou odpovědnost (jako když nás chtěl ochránit americkým radarem nebo moudře uznal kosovskou vládu složenou z teroristů), jak je to dáno přirozeným dědickým právem i jeho vrozenými a dále rozvíjenými schopnostmi, má jistě docela jiné, nekonečně větší potřeby než prostý dělník, kterému přece stačí jen doplnit jednoduchou stravou a alkoholem spálené kalorie a odebrat se do útulného kontejneru ke své početné rodině.

Kdo by také chtěl srovnávat šance těch dvou mužů? To by bylo ještě absurdnější a jistě ani pan Kalousek netvrdí, že šance mají stejné. Chce to však změnit. Ale jak? Když se podíváme na program strany TOP 09, tak vidíme jen další omezování možností pro chudé a zvyšování šancí pro bohaté. Alespoň teď v době krize. No a pak se uvidí. Ale třeba jen nevědí, jak na to, když musí bojovat proti dluhům a za kvalitní zdravotnictví a dostatek práce pro všechny? Konzervativci by se mohli inspirovat u feudálů minulosti: Saint-Armand Bazard, přívrženec hraběte Clauda Henryho de Saint-Simona, navrhoval v první polovině 19. století jako účinný krok k nastolení rovnosti šancí odstranění dědického práva.

Stoprocentní dědická daň na majetek přesahující osobní potřebu by generovala dostatek zdrojů pro zdravotnictví, školství i na zaplacení dluhů a každému dala alespoň materiálně stejné startovní podmínky. Ale tak doslova to s tou rovností šancí naši konzervativci a liberálové přece nemyslí. Vůbec to tak nemyslí, jenom se tak tváří.

Nevylučuji, že se vyskytují ušlechtilí konzervativci a liberálové, kteří nejsou cyničtí a sobečtí a ctí lidskou důstojnost. Vždyť bývaly doby, kdy jedním z hlavních cílů liberalismu bylo zajištění reálné svobody pro všechny, i pro menšiny a vylučované skupiny. Dřív dokonce i kapitalismus usiloval v zájmu vlastního přežití o vyrovnání nejhorších nespravedlností. Ale nějak se to vymklo kontrole. Dnes liberálně kapitalistický systém vede k tak obrovské nerovnosti, že to překračuje veškeré meze představivosti. Na jedné straně biliony nasypané do chřtánu zločinného finančního systému a na druhé straně stamiliony lidí, kteří nemají nic jiného než své tělo.

Lidé živořící ve slumech, v doživotních uprchlických táborech, v ghettech, na ulicích bohatých měst, lidé pracující ve sweat shopech a robotárnách, lidé vyhánění z půdy a z příbytků, prodávající své orgány a děti, lidé ve vězeních, vzájemně se zabíjející v žoldáckých armádách a dětských armádách, lidé bez léků, bez vody, bez jídla. Těm bude někdo vykládat o rovnosti šancí? O trhu, který jednou všechno vyřeší?

Těm ne. Ty je jenom třeba udržovat v takovém stavu, aby se co možná nemohli spojovat a bouřit, někde je „uskladnit“, jak říká Saskia Sassenová. Lži o rovnosti šancí se dají uplatnit jen tam, kde masové vylučování a zbídačování teprve hrozí, kde k boji o přežití patří blud, že ti, kdo se propadli na dno společnosti, si za to mohou sami. Pokud lze takové skupiny identifikovat rasově nebo národnostně, funguje sebeobelhávání ještě lépe. Soucit i pochybnosti o tom, že žijeme v nejlepším z možných světů, ohrožují šance na úspěch. Bezcitnost a hloupost dává naději na vzestup.

I toho se budou týkat nadcházející volby. Ne rovnosti šancí pro všechny, ale větší nebo menší prolhanosti. Větší či menší míry pravdy o systému, který je třeba změnit, větší či menší možnosti na takové změně pracovat.