Ano, je to, jak oni říkají, „o penězích“. Správně řečeno je to otázka hospodaření. Myslím tím státní ztrátu 170 miliard nebo téměř bilionový dluh ve veřejných financích. Zejména tím myslím často několikrát předražené veřejné zakázky. Jedním z posledních případů je projekt hlavního města Prahy zvaný Opencard, kde třetinu ceny, z celkové sumy 888 milionů korun, za tento projekt inkasovali právníci, marketingoví experti, různí konzultanti a ekonomové. Ti za své často kdo ví jak užitečné služby účtují pražskému magistrátu prý až 24 tisíce za den práce jednoho člověka, příkladem jsou lidé firmy PADCOM. Jakou skutečnou hodnotu dílu přidali, jakou drahotu nastolují — to možná nevědí ani oni.

Proti tomu ta státní skoupost na poli vědy, školství a kultury. Jaký to nemilý kontrast právě v prostředí pražského magistrátu, když si připomeneme radního Milana Richtera jako představitele magistrátní kulturní politiky: Jeho škudlanská jednání s kulturními představiteli se z dnešního pohledu jeví jako boj plebejců o skývu chleba pro pobavení velmožů. Říká se mi to těžko, píšu to velice nerad — to je více než cynické, to je v podstatě odporné. Plní to člověka bezmocí, hnusem a pohrdáním vrchností, z čehož se člověk živící se z honorářů za psaní jen tak snadno nevypíše. Žádná veřejná správa, ale bezohledná vláda zpychlých potentátů. Dost už.

Pravda je, že díky tomu jsme se i v dobách obecné hojnosti naučili skromně žít a pilně pracovat, soutěžit o každý grantík a zvesela kráčet i v rozšmajdaných botách. Nikoli až teď, kdy ekonomové o tom píšou jako o objevu, my jsme (jako bedliví pozorovatelé společnosti) o předražovacích praktikách bez výběrových řízení věděli v předstihu i bez ekonomických výpočtů, bylo to příliš zjevné, ale když o tom někdo z nás psal, vypadal jako závistivec, jako zakaboněný levičák, a tak jsme zvolili raději pohled pravicový, přímý, ten jejich — jsou nám u prdele, stejně jako my jim, a v tom jest všecka naše veřejnoprávní rovnost. Takže z nynějšího stavu netřeba zoufat, dalo se to čekat.

Trošičku člověka ovšem mrzí, že následující úsporná opatření nebudou věcí nápravy a spravedlnosti, neboť ekonomické restrikce neponesou viníci, nýbrž se opět rozprostřou na celou společnost. Jde-li o dluhy, vláda, zvláště úřednická, se umí chovat způsobem padni komu padni, zvláště ministr Janota. Ten jistě najde nějaký algoritmus, jak uvalit vyšší daně i tam, kde už nám to udělala předchozí vláda tou tzv. rovnou daní — místo 10 % z honorářů, náhle jsme platili 15 % — a nyní to bude kolik? — když o dluhy prominentních skupin vrchnosti se musíme podělit všichni. Šíření nespravedlnosti pokračuje, důvěra ve veřejnou správu klesá.

Co když to je vlastně systém: politické strany rozdělí státní peníze těm, kteří jim pomohli do křesel, pak vyvolají krizi, aby unikly před důsledky svých činů, a ekonomičtí byrokraté dluhy chladnokrevně, takříkajíc exaktně přenesou do společnosti? Kolikrát to lze zopakovat, než udolaná demokracie podlehne silnému, despotickému vůdci? Křivda domnělá či skutečná radikalizuje společnost od silných slov (viz já v tomto článku že „jsou nám u p…..“ — moc se omlouvám) k silným, ba násilným činům.

Hlavní otázka není ekonomická — jak se vypořádáme s dluhy ve veřejných financích (to už nám ministr Janota nějak rozpočítá) — hlavní otázka je politická: Co se musí stát, aby státně vedený systém privátně nadměrečných zisků vyvolávajících hluboké veřejné dluhy dále neokrádal a nerozkládal společnost? Podle mého si s tím neporadí ani zákonodárná moc (ta nemá zájem), ani soudní (nemá sílu). Je to otázka politická, těžká. Když si ale člověk připomene programy našich stran — tak kdo, co? TOP 09? Vůbec ne, ta zhola nic. Názvy těch, které na toto téma ve svém programu cosi mají, ale nechci psát. Naopak věřím v sílící vliv Evropské unie.