Zmínky o Allenově novém filmu poutaly jak milovníky jeho břitkých komedií protkaných prvky společenské parodie, tak diváky, kteří letitou a úspěšnou Allenovu tvorbu opomíjeli. Užívej si, co to jde totiž slibovalo nosné a aktuální téma, kterým je propast mezi generacemi, mezi intelektuálními třídami i mezi světy venkova a velkoměsta.

Jednoduchost až otřepanost příběhu v mnohých Allenových filmech není chybou, ale metodou. Prvoplánová příběhová linie Allenovi slouží k tomu, aby se z ní obracel ke společnosti a skrze postavy analyzoval její hodnoty, víry a kulturu, ukazoval, jak jsou vratké či pokrytecké, a potměšile se jim vysmíval. On sám pak málokdy stojí vně a ať už skrze svá filmová alter ega, či poukazováním na svou společenskou třídu, nešetří ani sebe. Je součástí absurdní společnosti, která je však zároveň funkční.

I v Allenově novém filmu se pracuje s postavou misantropa, která je nedílnou součástí většiny jeho filmů, byť ne vždy hlavní. Temný asociál Boris Yellnikoff s brilantními vyjadřovacími schopnosti a břitkým pohledem na okolní společnost je bývalým fyzikem, který málem dostal Nobelovu cenu, leč nakonec se nestalo. Žije sám v ponurém newyorském bytě a občasně otravuje své přátele svými teoriemi o světě kolem, politickém dění i jich samých. Pak jednou potká mladou bezprizorní dívku choulící se u schodů k jeho bytu, vezme ji na čas z ulice k sobě, ona se do něj poté zamiluje, pak on do ní. Po čase se ona zamiluje do mladšího, Yellnikoff je zklamaný a to je vlastně všechno.

Tentokrát pygmalionská simplifikace ale vadí. V jednoduché kostře by se jistě, protože Allenovy filmy pracují s nadsázkou, daly odpustit chybějící motivace postav ke svému jednání. Není jasné, proč zavilý dědek vezme cizí děvče domů, když z něj jakékoli sexuální touhy dávno vyprchaly a cit k trpícím jedincům mu nikdy není vlastní. Není nijak pochopitelné, proč se do něj Melody vlastně zamiluje, a to, že je nevzdělaná a naivní úplně nestačí. Těžko říct, jak ji v Yellnikoffově blešinci najde její venkovská matka, bigotní katolička a jak se z ní tak rychle stane nezávislá umělkyně a polygamní sexuální dračice. A tak dále.

Jenže tyto zkratky v příběhu lásky intelektuálně a generačně propastné dvojice nevedou ani k důmyslné kritice kultury a mimiker netolerantního, nevzdělaného a zapšklého venkova či intelektuálně nabubřelého, schizofrenního a prázdného velkoměsta, ani ke skutečně komediálním momentům, byť jejich náznaky bylo možné dotáhnout. Když venkovská a původně úzkoprsá matka najde svou dceru a zjistí, že žije s dědkem, prostě jen omdlí, nic víc. Jakoby se Allen spíše pokusil o parodii bláznivých komedií o lásce, které komiku hledají právě v nesourodosti partnerů.

Namísto parodie je však Allen spíše jen zopakoval a z vlastní dílny dodal jen vynikající a skutečně vtipné sarkastické monology Yellnikoffa a jeho dialogy s hloupoučkou a hezkou Melody. Ty však samy o sobě film příliš netáhnou a nepomáhají ani momenty zcizení postavy Yellnikoffa, která občasně přestává být účastná příběhu a obrací se přímo na kameru, aby hovořila s publikem. Na tento formální prvek se u Allena dá dívat jako na sebevykrádání již mnohokrát využitého motivu jeho filmů, parafrázi i jejich parodii. Na tom nezáleží. Podstatná je ale nadbytečnost — tyto zcizující momenty ve filmu tentokrát nic nemění a bez nich by zůstal stejný, protože jen doslovně kopírují příběh.

Na pozadí banálního příběhu, který mohl být jednoduchou kostrou pro konflikt mezi generacemi, rurálním a urbánním světem, intelekty a generacemi, se nakonec odehrávají jen letmé a salónní psychologické náhledy na jednotlivé postavy. Výsledkem je mdlá komedie, v níž nevyužité komické situace nenahrazuje ani skutečně bystrý a jízlivý vhled do fungování dvou jen těžce slučitelných světů.

Užívej si, co to jde. Režie: Woody Allen. USA, 2010. 92 minut