To za nás nebývalo — tak by žádná úvaha neměla začínat, ale přesto:

Za nás nám nikdo neradil, abychom při volbě školy už uvažovali o budoucím uplatnění, aby nás také uživilo — protože jaksi se uplatnil a uživil každý. Budovatelský režim spíš dirigoval mladé lidi tam, kde je potřeboval mít, v průmyslu, v pohraničí. A jen málokdo mohl dělat to, co by opravdu dělat chtěl. Ročníkům mého staršího bratra náboráři nutili bez ohledu na školní prospěch, nadání či tělesnou konstituci obory hutník a horník. Zejména pan učitel Chvojka bratra už různě fáral, neboť se mu jevil býti drzým, jak jazzově vrzal na housle.

To bylo v roce 1965, kdy se zdálo, že komunismus závisí na počtu přesčasových směn, tunách vyrubaného uhlí a množství ocelových ingotů. Jakýs takýs výběr ve studiu měl jen ten, kdo činil dobře vládnoucímu režimu nebo kdo se činil, aby takové zdání aspoň budil. Někdy stačilo jít na rok pracovat někam na stavbu nebo do továrny, a už si člověk zařídil dělnický původ, který studium kupodivu usnadňoval. Inteligenci se nedůvěřovalo. Byli i takoví, kteří ať dělali, co dělali, stejně studovat nesměli, což byl po okupaci v roce 1968 případ spousty dívek a jinochů, ba i můj a mého mladšího bratra.

Možná i proto podnes závidím dnešním studentům, jak volně a bez zábran si mohou studovat to, co opravdu sami chtějí. Já chtěl kdysi na divadelní teorii, ale nepodařilo se mi vystudovat ani s divadlem nepříliš související stavební inženýrství. Můj mladší bratr Jan byl nadaný kreslíř a bubeník, vyučil se tedy automechanikem, ačkoliv za normálních okolností by jistě šel na uměleckou školu. A tak studoval alespoň strojírenství, protože strojařů v té době bylo málo, a vlivem jakési strojní nouze posléze brali na techniku i děti chartistů — ty, které si už samy zařídily dělnický původ.

Režim si vždycky nareguloval lidi tam, kde je potřeboval. A to nepřipomínám nejhorší dobu padesátých let, kdy komunistická moc ovládaná Moskvou zakula kulaky a jiné domnělé škodíce absolutistického režimu do želez, aby kutali uran. Od roku 1948 jen málokterý nekomunista mohl býti sám sebou. Lidé si museli zvyknout na život, který jim mocní přidělili, nebo který na ně zbyl. Důsledky neseme podnes. A proč něco tak obecně známého teď připomínám?

Protože nyní se — ve svobodných poměrech — nenápadně strojí k něčemu podobnému. Pod záminkou krize se začínají ozývat nabádavé hlasy náborářů v hávu modernějších personalistů. Tak jistá renomovaná personalistka radí v Lidových novinách: „Je nejvyšší čas, aby mladí lidé přestali plést do studia své koníčky.“ — v padesátých letech by podobně nabádavá věta zněla — to ani nebudu psát, a co v letech šedesátých v tomto smyslu děl mému bratrovi učitel Chvojka, si umíme představit také.

Proto naopak! Stále naštěstí trvá čas, kdy by mladí lidé měli zakládat své studium podle svých sklonů, nadání a zálib. Bezohledně vůči pracovnímu trhu, který se stejně zhruba každých pět let mění. Paní personalistka to nechtíc dokládá, když říká, že jejíma „rukama prošlo například nemálo lidí z velmi prestižní Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze — a téměř nikdo je teď nechce.“ — Není to spíše tím, že tam šli studovat právě s ohledem na své budoucí uplatnění? Cožpak je normálně opravdu tolik mladých lidí zažraných do mezinárodních vztahů?

Možnost vlastního rozhodnutí o svém uplatnění v životě je asi to nejcennější, co nám svobodné poměry daly. Budoucnost nám nemají přidělovat personalisté na základě momentálních hospodářských potřeb, má to být vnuknutí jako od Boha, pokynutí shůry či vnitřní hlas, který by člověk měl poslechnout, aby zůstal individuem nezávislým na módních, tržních, průmyslových, popřípadě politických trendech. Aby svou hřivnu, jak stojí v Písmu, nezakopal jako onen služebník nehodný.

Ani já ji snad nemám příliš hluboko v zemi, přestože chudák hřivnička není bůhví jaká. Jako stavař bych se asi živil lépe a nemusel oddalovat nákup bot; ale člověk raději dělá to, co ho i v prošlapaných více baví. Pán Bůh ho na holičkách nenechá.

Ostatně, slyším-li slovo personalista, vynoří se mi kádrovák. A to je třeba — třeba i bez hřiven — „plést do studia své koníčky“ už ze zásady. Prostě Chvojkovi na housle jazzově drze vrzat za všech okolností.