Bankrot a co dál

Existují dostatečně silné kontrolní mechanismy, které mohou zabránit autodestrukci společnosti?

V letošním červnovém čísle německého časopisu Bläter für deutsche und internationale Politik, které je věnováno filosofu Jürgenu Habermasovi u příležitosti jeho 80. narozenin, připomíná jeden z jeho žáků, Claus Offe, Habermasův dialog se sociologem Niklasem Luhmannem, ve kterém šlo o možnost řídit politicky moderní společnost. Luhmann tvrdil: „Moderní společnosti …nemohou samy na sebe záměrně působit politickými prostředky. K tomu jim chybí dostatečné vědomosti o nich samých a/nebo odpovídající řídicí schopnost.“ Před dvaceti lety mohlo platit Offeho zjištění, které v této souvislosti uvádí:
„Možná, že se dá říci, že při vší plnosti státní moci byla hlavním problémem státního socialismu chybějící schopnost sebepozorování; místo toho se věnoval zavádějící praxi špiclování osob, zatímco nebyl schopen vlastního monitorování prostředky racionálního účetnictví, nemluvě už vůbec o prostředcích svobodné publicistiky a vědeckého bádání. Pak by defekt západních kapitalismů byl zrcadlově obráceného druhu: potenciálně o sobě vědí všechno, ale nemají politické zdroje moci, kterými by samy na sebe mohly působit.“
Dnes to ale vypadá tak, že skutečnost dává za pravdu spíše Luhmannovi, že nemáme ani jedno, ani druhé. Ani systém spolehlivých informací, ani účinné politické nástroje k řízení společnosti, dokonce ani ne nosné politické koncepty. Série měnových a finančních krizí, které zasahovaly v posledních desetiletích střídavě různé země a regiony (Mexiko, Argentina, Východní Asie, Rusko, Turecko…), až vyvrcholily současnou krizí globální, jasně prokázala, že ani kapitalistický systém nedisponuje dostatečnými monitorovacími prostředky. Všechny ty auditorské a ratingové firmy, všichni ti ekonomičtí experti, všichni ti krupiéři globálního kasina překonali naprosto a nesrovnatelně jakoukoli možnost rizika a omylu bývalé Státní plánovací komise. Je přeci jen rozdíl mezi tím, jestli si občané po jistou dobu utírají zadek namísto toaletním papírem roztrhaným výtiskem Rudého práva, a tím, když Argentina, nejbohatší země kontinentu, během pár týdnů zkrachuje a pauperizuje dlouhodobě národní střední třídu.
I když se často mluví o tom, že státní socialismus zkrachoval, je to spíše metaforické vyjádření toho, že ztratil legitimitu a i tu minimální podporu vlastních občanů včetně mocenských struktur, aby mohl fungovat, nebo se dokonce reformovat. Ale teprve po dvaceti letech transformace se v důsledku globální krize dopracovaly některé země bývalého východního bloku skutečného státního bankrotu, který je zbavuje politické suverenity možná výrazněji než bývalá nadvláda Sovětského svazu. Nedemokraticky řízený Mezinárodní měnový fond podmiňuje půjčky, bez kterých státy jako Lotyšsko nemohou fungovat, masivními škrty ve výdajích státu na platy státních zaměstnanců, na sociální účely, zdravotnictví a školství. Rumunsko je v obdobné situaci nuceno splácet z těchto půjček především soukromé pohledávky rakouských bank, aby nezkrachovaly a s nimi i celé Rakousko, protože rakouské banky drží ve střední a východní Evropě pohledávky ve výši 70 % rakouského HDP (v roce 2007). To všechno je globální finanční politika, která po desetiletí zbídačuje rozvojové země, která přivedla svět do krize, a která, nebude-li hezky rychle změněna, současnou ekonomickou krizi prohloubí až k úplnému chaosu.
Ani svobodná publicistika a vědecké bádání se příliš nevyznamenaly. Kritiků systému nebylo dost a nedokázali se prosadit v diskusi, hegemonie neoliberalismu byla v uplynulých dvou desetiletích impozantní. O to větší bezradnost politiky, která si navykla posluhovat soukromým ekonomickým zájmům velkých firem a směrem k občanům hrála tragikomedii o tom, že si všichni musí utahovat opasky, aby se zachovala pracovní místa. Podobnou slabost politiky můžeme sledovat i vhledem k environmentálním hrozbám, boji proti chudobě atd.
Kdybychom se měli smířit s tím, že moderní společnost nemá možnost působit na sebe politickými prostředky, nezbývalo by než přijmout cynický postoj „po nás potopa“, který je v době globálního oteplování až nepříjemně doslovný.
Jürgen Habermas napsal: „Peníze a moc nemohou (…) ani koupit, ani vynutit smysl.“ A stále iracionálnější vývoj globalizované euroamerické civilizace mu dává za pravdu – peníze a moc nechybí, smysl však ano. Co dává v současné situaci ekonomicky a politicky smysl?
Je to směr od kvantitativního růstu a plýtvání k poklesu spotřeby, šetrnosti a kvalitě života; je to ekonomika sloužící uspokojení potřeb, a ne hromadění bohatství; je to soužití, které není bojem všech proti všem, ale orientuje se na spolupráci a hledání řešení, respektujících prospěch všech zúčastněných…
Není jiná možnost než takovou cestu formulovat a prosazovat politicky a v širokých aliancích těch, kdo nezcyničtěli a nerezignovali získat znovu schopnost záměrně působit na budoucí podobu společnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.