Složenková válka?

Snaha vytvořit dojem, že za dluhy státu jsou zodpovědní jeho občané, je politickým tahem. Kdo je však dlužníkem a kdo věřitelem?

Strana vyobrazující na předvolebních billboardech a jiných poutačích knížete, který za ni nekandiduje (je senátorem za Prahu 6), a jejíž hospodářskou politiku určuje pan účetní, který v čele jiné strany a v jiné vládě zbavil státní rozpočet miliard především rovnou a nepřiměřeně nízkou daní, teď děsí slušné (a méně informované) občany složenkami, které předstírají, že jsme všichni dlužníky státu. Budí v nás pocit viny a slibuje nám, že nás z ní vykoupí. Zatím ovšem dlužníky nejsme my, nýbrž stát. Mohli bychom však demokraticky parafrázovat výrok připisovaný absolutistickému francouzskému králi Ludvíku XIV. a říci, že stát, to jsme my. My občané. Kdo je tedy dlužníkem a kdo věřitelem?

Pokud jde o peněžní vztahy mezi státem a občany, připomíná kampaň TOP 09 chování zadlužené firmy, která dluží bance, dodavatelům a zaměstnancům a řeší to tak, že zaměstnancům místo dlužné mzdy za odvedenou práci pošle složenky, aby zaplatili částku, kterou podnik dluží i jim samotným a ostatním věřitelům.

Ale možná role občanů vůči státu připomíná spíše roli spolumajitelů. Všichni známe zkratku spol. s r. o. Není to jen oblíbené eseróčko, je to přesně řečeno společnost s ručením omezeným. Účastníci ručí za dluhy společnosti do výše vkladu. Představa, že by někdo sáhl na jejich osobní úspory, je stejně absurdní jako myšlenka, že by se policejní těžkooděnci nebo, což je ještě hroznější, komanda exekutorů vlamovala do dveří akcionářů zadluženého podniku. Právo na rozdíl od této amatérské hry na politiku rozlišuje právní subjekty a mezi nimi i fyzické a právnické osoby a neplete si dluh instituce s dluhy soukromých osob.

Akcionáři si mohli zvolit špatné představenstvo, to mohlo jmenovat špatného generálního ředitele a ten se mohl obklopit špatnými manažéry. Akcionáři mohou svou chybu kompenzovat a prostřednictvím své reprezentace management firmy odvolat. Opačně to nejde. Občané mohou svými hlasy odvolat nebo nezvolit politiky, kteří špatně hospodařili. Politici naštěstí v systému nastoleném na konci roku 1989 nemohou vyměnit občany.

Občané mohou politiky volat k odpovědnosti a doufám, že při těchto volbách procitnou z hypnózy a politikům, kteří zavlekli stát do současné nepříznivé situace, to spočítají. Politici při platnosti zdejšího ústavního řádu občany trestat nemohou. Když se ovšem dočítáme, že někteří zvažují i to, že by se mohlo zrušit všeobecné volební právo, mohlo by se opravdu přihodit, že by mohli mít tendenci nás všechny sankcionovat za svou špatnou politiku. Tím však tito vášniví komunistobijci silně připomínají papaláše režimu, který zkrachoval před dvaceti lety.

Politik ucházející se o hlasy voličů jim samým překvapivě vyhlásil válku a kdoví, nemá-li on nebo někdo z volebních manažerů na krku trestní stíhání. V médiích už jsou jmenovány skutkové podstaty trestných činů, o které by mohlo jít. Zde jsou však kompetentní orgány činné v trestním řízení. Politickou strategii a taktiku však této straně předhazovat nebudeme. Naopak je nutno ji přát, aby, pokud tím nebudou páchány trestné činy, občanům co nejvíce hrozila a co nejvíce je poháněla k odpovědnosti. Spoléhám přitom bláhově na to, že občané na svých krcích nosí své vlastní hlavy a že užijí toho, co mají pod lebečními kostmi obalené třemi plenami.

Pokud tedy Miroslav Kalousek podnikl proti občanům složenkový výpad, stačilo by možná, aby oni proti němu vytáhli za dva týdny ostře nabitou zbraň, totiž volební lístek. Ale pohrávám si s představou, že bychom mohli přijmout výzvu k souboji a posílat složenky tomuto politikovi či jeho straně. Její reprezentace se koneckonců skládá z těch, kdo byli manažery státu a jiných veřejných institucí, když dluh enormně rostl. Stát se opravdu tehdy stal více zadluženým subjektem než dříve. Je sice zadlužen ve srovnání s úspěšnými státy Evropské unie málo, ale pravicoví politici a ekonomové v jejich službách od něj chtějí mnoho. Právě důsledná česká pravice straší dluhem. Ať má tedy ozvěnu.

Platíme roky či celá desetiletí státu daně z příjmu, sociální a zdravotní pojištění, při každém nákupu na nás prodejce přenáší tíži své daně z přidané hodnoty, tedy ze svého zisku, jako by to snad byl náš zisk. To vše poskytujeme státu. Platíme v tuto chvíli právě tolik, kolik pravicová vláda s Miroslavem Kalouskem v roli ministra financí rozhodla a dala schválit své legální, ale nelegitimní sněmovně. A za to nám stát něco dluží. Ano jsme věřiteli státu. Vrací nám stát (i po solidárním vyrovnání příjmů a výdajů různé výše) v podobě peněz či služeb to, co jsme mu poskytli? Garantuje kvalitní školy, pečuje o silnice, zajišťuje dobře fungující ochranu občanů? Poskytuje seniorům důstojné prostředky pro život po jejich celoživotním pracovním úsilí? Nebo jsou tu rezervy? Uměl by někdo spočítat alespoň hypotetický dluh státu jednotlivému občanovi?

Přistoupíme na tragikomickou politickou hru, kdy místo argumentů budou mezi stranami sporu sršet hrozby? Myslím, že by stálo za to, kdyby sekretariát v pražském Michnově paláci (TOP 09, Újezd 450/40, 118 00 Praha 1 – Malá Strana) zaplavily složenky od občanů. Postmoderní simulacrum politiky by tím přiměřeně pokračovalo. Dusnou atmosféru předvolební kampaně by tyto politické blesky, podobně jako v počasí těchto dnů, pročistily. Zapšklý, nevraživý, vyčítavý tón volebního boje by vystřídal tón lehčí a zábavnější.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.