Osmibitovou hudební kulturu zprvu tvořily projekty pracující jen se syntetickými zvuky jako například u Nullsleep nebo Covox, později začaly do hudby různých kapel pronikat prvky či aranže částečně založené na 8bitových zvucích, jako to začali dělat třeba Crystal Castles. The Depreciation Guild tyto zvuky kombinují s shoegazem á la My Bloody Valentine nebo Autolux a organicky propojují umělé elektronické zvuky s vodopády kytar a bicích.

Tato pět let fungující skupina složená z mladých Brooklyňanů Kurta (kytara, zpěv, programování), Christopha (kytara, vokály) a Antona (bicí) jako své hudební vlivy přiznává synthpop a new wave osmdesátých let a kapely jako Cocteau Twins nebo Pale Saints.

Koneckonců, i jejich název odkazuje k používání archaických počítačů, rozhodně ale nemají příliš zastaralý nebo retro zvuk. Narozdíl od svého bočního indie rockového projektu The Pains of Being Pure at Heart, který používají jako předkapelu, nemá kolem sebe stěžejní kapela The Depreciation Guild hudebně příliš podobné projekty.

Jejich debut In Her Gentle Jaws vyšel po prvním singlu Nautilus vydaném na 8bitpeoples a působil jako zjevení — nikdo nespojoval 8-bit a shoegaze s popem tak mocným, snovým a členitým způsobem. Shoegaze sám se dnes používá buď ve svém originálním retro hávu, nebo se pojí s metalem a postrockem, případně noisem. In Her Gentle Jaws se vyloupl jako šperk z ničeho a vzal posluchače za ruku na projížďku rozlehlými krajinami i odkryl klíčovou dírku ve dveřích od jejich personální neotřelé imaginace.

Poté, co publikum loni v létě navnadili singlem Dream About Me, jim před měsícem vyšlo druhé album Spirit Youth. Stejně jako debut není rozhodně na první poslech a patří k té skupině alb, u které je celkem důležité i prostředí poslechu. DG od začátku nejvíce slušelo slunce, doporučuji tedy vyrazit ven za hezkého počasí, nejlépe na moře, nebo přímo do nebe.

Úvodní skladba My Chariot příjemně najíždí a plynule sklouže celou dobu, neobsahuje rušivé bridge a zbytečné přechody a většinou se drží hlavní hudební trasy, barevné jako ve filmu Speed Racer. Na konci ale těžkne zejména vokálem a bicími k příliš popovému vyústění. Druhá Crucify You je rozhodně jedna z nejhitovějších skladeb, podobá se například Digital Solace nebo Butterfly Kisses z debutu. Drží ji chytlavý refrén s lehce zapamatovatelným riffem kytary, která pro DG klasicky ráda ujíždí po strunách; zároveň se ale pouští do malých odboček.

Blue Lily je citlivá a zvlášť výrazně se v ní projevuje charakteristický prvek DG, a to překvapivé změny akordů, které vám ukážou několikery tajné dveře, když vy byste jednoduše prošli rovnou chodbou. Už to však nefunguje tak silně jako na In Her Gentle Jaws. Následující Dream About Me byl pilotní singl spolu se skladbou Listless, která se nakonec na album nedostala.

Videoklip je jednoduše postavený na funkčních a přesto působivých vjemech — rozostřený obraz kapely, v jehož pozadí je barevná prosvícená měňavá stěna, kterou používají na koncertech. Kurtův vlahý pohled na audio nahrávce supluje zpěv ještě sladší než jindy a schéma písně jako podle šablony většiny popových songů spolu s podmanivou melodií se podílejí na její hitovosti.

O další November, neurčité skladbě s výrazným koncem, by se dal říct přesný opak, je to ten typ písně, která vás začne bavit až po čase, nebo vůbec. Usilovně doufám v to druhé, ostatně jako u většiny alba. Šestá Trace je velmi osobní, vyžaduje vaši pozornost a vlídnost, kterou ovšem oplácí jemným přívalem akordů a rozmývaných kytar spolu s tak prožitým a uvěřitelným Kurtovým vokálním projevem, který mu může lecjaký popový hejsek závidět. V A Key Turns má svoje výraznější místo i Nintendo a Famicom.

Eponymní Spirit Youth je pocta zamilovaným chvilkám pubertálních lásek. „I'll sing along, you're my favorite song", zní pod svištícím shoegaze spodkem s nekompromisní několikaakordovou hlubokou kytarou, která na rozněžněné hrátky všechny tři dohlíží jako přísný učitel.

Skladba s krásným názvem Through the Snow je spíše adeptem na vyškrtnutí z tracklistu. Je příjemná, ale zbytečná, spojuje v sobě prvky v ostatních skladbách, sama ale nepřináší nového nic. Závěrečná White Moth vyniká především textem („moving wings with grace/ shadows they swing from your wing/ tips pushing the air through space") a vláčnou druhou polovinou.

Narozdíl od debutu však na druhém albu něco chybí. Těžko definovat, zda problém tkví v o něco výraznějším příklonu k popu, protože zase tak markantní není, nebo vlivu producenta Joshe Eustise z Telefon Tel Aviv. Jistě, progres je vždy žádoucí a já jsem všemi deseti pro tvůrčí vývoj.

Doufala jsem ale, že spolu s ním si pořád budou držet svůj tajný, těžko postihnutelný trumf v talentu vrstvit na sebe akordy a aranže tak, že všechny skladby ve výsledku dávají šestý smysl a vtáhnou do lyrických příběhů svých textů, že můžete vidět všechny barvy i cítit všechny vůně. Spirit Youth zkrátka postrádá onen spirit. Přesto je to v kontextu současné hudby stále nadprůměr, nikdo nedokáže spojit 8-bit s shoegaze v tak čistou, našlapanou, a přesto senzitivní hudbu.