Včerejšího dne jsem zažil cosi milého, ba veskrze nadějného v kontextu předvolebního klání. Po dlouhé době jsem se setkal s jednou dobrou přítelkyní, která mi mnohokrát v životě pomohla a se kterou lidsky i duchovně mnohé sdílím. Jediná oblast, kde se naše cesty trvale rozcházejí, je sféra politická. Má přítelkyně se hlásí k pravici a je si svým postojem poměrně jistá. Pochopitelně jsme se v průběhu večera dostali i k volbám. Věděli jsme sice dopředu, že se neshodneme, ale zase jsme to zkusili, snad s nadějí, že toho druhého přesvědčíme. A opět se to ani jednomu nepodařilo. Hodnota tohoto setkání ležela jinde.

V atmosféře předvolební kolektivní hysterie, paroubkofobie a extrémně polarizované společnosti jsme vedli klidný, živý a zábavný rozhovor o politice. Neargumentovali jsme podpásovkami, nezesměšňovali postoje toho druhého, nekřivdili si. Paradoxně jsme se v lecčems i shodli. Poprvé jsem od někoho pravicově orientovaného slyšel myšlenku, že psychologicky je pravice založená na strachu a fixaci na bezpečí. To je hodnotná sebereflexe a zasloužila by si z levicové perspektivy stejně sebekritickou odpověď. Má přítelkyně si nedělá iluze, že svět se nenachází na rozcestí a posedlost výkonem a konzumem je jí cizí.

Na straně druhé nevěří současné levici, že je skutečně schopná pohnout kormidlem danosti, a tak raději dává přednost pravici, která si „na nic nehraje“. Nedomnívá se ale, že by vítězstvím levice došlo k něčemu skutečně strašnému. Myslím, že jsem jejím východiskům porozuměl. Závěrem jsem jí dal ke čtení zprávu Social Watch, abychom měli téma na příště.

To nejcennější z našeho rozhovoru je fakt, že nás politické odlišnosti lidsky nerozdělují a i nadále hledáme cestu k postojům druhého. Rozhlédnu-li se kolem sebe, pak vidím spíše projevy kolektivního strachu a hysterie nežli demokraticky vedenou diskusi.

Zaměřím-li se například na „paroubkofobii“, pak se nemohu ubránit dojmu, že se jedná o promítnutí kolektivního stínu. Namísto, aby byl Jiří Paroubek podroben věcné a inteligentní kritice zleva i zprava, jsme svědky hysterie, která nemá s racionalitou nic společného. V případě Paroubka žije společnost, jak zde již psal před časem Michael Hauser, v zajetí fantasmat nejhrubšího zrna. Cosi ve zjevu či chování tohoto muže skutečně upomíná na minulý režim, reakcí části obyvatelstva vůči tomu je pak „svazácký“ odpor. Zvlášť odporný je mi ten jednohlasý chór, to protiparoubkovské unisono. Je v tom cosi bolševického.

Od Junga víme, že nejsnadnější a nejhorší způsob, jak se vypořádat se zlem, „stínem“ v sobě, je promítat ho na druhé. Paroubkův sedlácký, ba „světský“ zjev a „papalášské“ chování probouzí v kolektivní duši cosi bytostně nezdravého. Tak si fanatičtí paroubkobijci neuvědomují, že se jich zmocňují démoni totality. Straší s návratem před rok 89 a sami jsou v zajetí předlistopadové mentality.

Je příznačné, že řada mých pravicových přátel jaksi předchůdně předpokládá, že „spolu všichni souhlasíme“. V kterési internetové diskusi padlo, kdo vlastně ty „socany“ volí? Mají vysoké preference, ale živého voliče sociální demokracie nevidno. Na tom je cosi podivného a překvapuje mne, že to pravicové a středové intelektuály neděsí. Starý Žid z Podkarpatska citovaný Czeslawem Miłoszem v knize Zotročený duch praví:

„Když se dva hádají a jeden z nich má poctivých 55 procent pravdy, je to moc dobře a není proč se tím trápit. A když má pravdu na 60 procent? To je krása, velké štěstí a ať děkuje Pánu Bohu. Ale co říct o 75procentní pravdě? Moudří lidé říkají, že to už je velmi podezřelé. No a co říct o 100 procentech? Takový, co tvrdí, že má sto procent pravdy, je hanebný žvanil, strašný rabiát, největší ničema.“

Když někdy slyším odpůrce levice u nás, mám dojem, že jsou si svým postojem jistí na 200 procent. Vůbec jim nedochází, že by se demokrat za takovou jistotu měl hluboce stydět. Jeho myšlení musí být totiž neustále podrobováno kritickému soudu. Musí neustále procházet varem pochybností a zkoumání vlastních motivů.

Co to ale znamená pro levici? Tak jako je snadné zabydlet se v tučném většinovém diskursu, tak je snadné i podlehnout mentalitě „oběti“ a ulpět na ní. Vyloučení a výlučnost k sobě mohou mít blízko. Co s tím? Je třeba překročit vlastní stín, nežli tak učiníme, musíme jej však hlouběji prozkoumat, důvěrněji se s jeho temnotou obeznámit. I proto se domnívám, že je důležité, aby levice sama kriticky zkoumala své dějiny.

Nejspolehlivější obranou proti nutkání mít stoprocentní pravdu je odvaha se vystavit zrcadlu „druhého“. V tomto smyslu by Jiří Paroubek opravdu měl přemýšlet, proč vyvolává tolik odporu. Ovšem ještě více by se nad svými „stoprocentními pravdami“ měli zamyslet naši pravicoví publicisté. Namísto hysterického strašení by se mohli pokusit obhájit své postoje v diskusi s tím nejlepším, co se dnes na levici nachází.

Jsem své „pravicové“ přítelkyni vděčný, díky jejím argumentům jsem nucen tříbit ty vlastní a zkoumat, proč zastávám právě to a ne něco jiného. Na tomto vzájemném obohacování stojí naše přátelství. Když večer končil, poznamenali jsme, posilněni vínem, že by nás měla natáčet televize. Z pedagogických důvodů. Názorové rozpory se nesmějí stát protikladem „na život a na smrt“. Smysl demokracie spočívá ve vzájemném zpochybňování a hledání průsečíků. V opačném případě se ocitáme daleko za hranicí demokratické diskuse. Kdesi na „divokém západě“ stoprocentních pravd, které zákonitě ústí v násilí.