Na otázku redaktorů Miroslava Koreckého a Františka Nachtigalla, zda bude prezident při jednáních o nové vládě postupovat po minulých zkušenostech nějak jinak, Václav Klaus konstatoval, že přistupuje k tisícům věcí pořád stejně a stejně tak bude postupovat při sestavování vlády.

Redaktoři Týdne — v touze po ujištění, že vláda za účasti komunistů nehrozí — se s takto obecnou odpovědí nesmířili a položili tedy prezidentovi doplňující otázku: „Ptáme se proto, že po volbách může nastat podobná situace jako v roce 2004, kdy jste po Stanislavu Grossovi jako podmínku pro sestavení vlády žádal 101 podpisů nekomunistických poslanců, které jeho kabinet podpoří. Budete na stejné podmínce trvat i letos?“

A Václav Klaus dle předpokladů odpověděl: „Nevidím důvod, abych své taktické tahy v povolebním jednání avizoval dopředu. Ale když jste se mě ptali, zda se ode mě dá očekávat v povolebním jednání nějaká výrazná změna oproti minulosti, odpověděl jsem vám zřetelně, že nedá.“

Ústavní působnost prezidenta v procesu tvorby vlády

Prezident tím de facto potvrdil, že se hodlá po volbách chovat způsobem, který česká ústava nepřipouští, aniž by ho s tím redaktoři Týdne konfrontovali.

Ústavní pravomoci prezidenta republiky ve vztahu k vládě jsou určeny především tím, že Česká republika je státem s parlamentní formou vlády, což znamená, že prezident nestojí v čele vlády a není nikterak spojen s jejím profilem. Podle politického analytika Václava Žáka je prezidentovou rolí být svorníkem politicky znesvářené společnosti.

„U nás nesestavují vládu prezident a premiér, ale pouze premiér. Pokud mu prezident bude klást omezující podmínky, může zabránit jmenování vlády, která by měla naději získat ve sněmovně důvěru,“ napsal hned v pondělí pro Český rozhlas 6 Václav Žák.

Dle jeho názoru prezident v našem ústavním pořádku nestojí nad ústavním systémem, z čehož plyne, že jeho úkolem není nahrazovat výsledky voleb a prosazovat řešení, která mu připadají žádoucí. „Omluvou není ani to, že se prezident Havel snažil o totéž,“ myslí si Václav Žák.

Z ústavně právního hlediska může prezident republiky po volbách a po podání demise předsedy vlády jmenovat kohokoliv novým předsedou vlády. A současně má právo dvakrát vybrat předsedu vlády podle své volby.

V tomto ohledu dává ústava prezidentu poměrně volné pole působnosti. „Česká ústava skutečně prezidentovi umožňuje jmenovat předsedou vlády kohokoli bez ohledu na to, jestli jeho/její politická strana ve volbách zvítězila, či nikoli. Jedná se o jednu z nejdůležitějších pravomocí prezidenta, kterou má ve vztahu k výkonné moci,“ řekl Deníku Referendum profesor právní filosofie a sociologie Jiří Přibáň.

Avšak z hlediska politického je prezidentův výběr premiéra limitován okolností, že by sestavením vlády měla být pověřena taková osoba, u níž prezident důvodně předpokládá dispozice získat důvěru Poslanecké sněmovny.

Podle Jiřího Přibáně má v tomto ohledu prezident skutečně možnost uvážení. „Ta má umožnit, aby byla předsedou vlády jmenována osoba s tak zvaným nejsilnějším koaličním potenciálem pro případ, že ani jedna ze stran nezíská v Poslanecké sněmovně absolutní většinu, což je sice pravidlem, ale podíváme-li se například na nedávné volby v Maďarsku, vidíme, že jedna strana může i v systému poměrného zastoupeni získat za určitých okolností ústavní většinu.“

Znamená to tedy, že by měl prezident vybrat předsedu strany s největším koaličním potenciálem, což současně navzdory tradici nutně neznamená, že to musí být předseda vítězné strany. Podle Václava Žáka by měl prezident před jmenováním premiéra zvážit právě tyto všechny politické okolnosti, což ale v žádném případě neznamená, že by si měl diktovat podmínky. V ústavě se totiž o žádných podpisech poslanců nepíše.

Mimoústavní postupy Václava Klause

Je banálním konstatováním, že požadavek Václava Klause na 101 podpisů nekomunistických poslanců je zaváděním mimoústavní procedury do procesu jmenování nové vlády. A je pozoruhodné, že se veřejnost již nikterak nepozastavuje nad těmito podmínkami prezidenta, jež nemají v ústavě oporu.

Václav Žák upozornil v rozhovoru pro Deník Referendum na podstatnou okolnost tvorby vlády: „Prezident sice podle ústavy nemusí jmenovat vítěze voleb, avšak na politická jednání vedoucí ke shodě parlamentní většiny nad podobou budoucí vlády vliv nemá. Jinak řečeno, vládu sestavuje premiér.“ Znamená to, že v momentě pověření osoby sestavením vlády přechází těžiště celého procesu tvorby kabinetu na tuto osobu a role prezidenta ustupuje do pozadí, což je přesně ten moment, jemuž se Václav Klaus chce vyhnout.

To potvrzuje i Vladimíra Dvořáková. I podle ní jsou podmínky, které si při tvorbě kabinetu opakovaně klade Václav Klaus, neústavní. „To, co požaduje Václav Klaus od potencionálního předsedy vlády, je mimoústavní procedurou. Prezident tu není od toho, aby ovlivňoval ideově-politický profil vlády. Od toho tu je Poslanecká sněmovna, jejíž důvěru musí vláda získat,“ řekla Deníku Referendum politoložka Dvořáková.

Podle ní je totiž součástí tradice české politiky, že vláda předstupuje před Poslaneckou sněmovnu se svým programovým prohlášením, na základě kterého se hlasuje o její důvěře. „Václav Klaus svými podmínkami sto a jedna podpisů nekomunistických poslanců přebírá roli Poslanecké sněmovny. Nebála bych se říct, že tímto pohrdá Poslaneckou sněmovnou, a tedy většinovou vůlí voličů, které složení zákonodárného sboru zrcadlí,“ uvádí Vladimíra Dvořáková.

Václav Žák pak upozorňuje na křehkou stavbu ústavních mechanismů, jež jsou založeny na předpokladu konsensu klíčových ústavních institucí. „Klausův postup je ale diktátem, neboť si klade omezující podmínky, jimiž může zabránit jmenování vlády, která by měla naději získat v Poslanecké sněmovně důvěru,“ myslí si Václav Žák.

Podle Lukáše Jelínka je Klausův avizovaný postup vyžadující 101 nekomunistických hlasů nepochybně protiústavní. „Koledoval by si o konflikt před Ústavním soudem,“ myslí si Lukáš Jelínek.

Faktem nicméně zůstává, že Klaus tento ústavně svévolný postup poprvé aplikoval už v případě jmenování sociálnědemokratického premiéra Stanislava Grosse. Od té doby se to — příznačně až na výjimky, kdy sestavoval vládu předseda občanských demokratů — bere za jaksi samozřejmě.

Možnost menšinové vlády

Před časem jsme v Deníku Referendum psali o tradicích české politiky v souvislosti s tvorbou vládních koalic. Vláda v čele s premiérem je u nás politicky odpovědná Poslanecké sněmovně, což v praxi znamená, že může fungovat jen pokud získá její podporu. To však nutně neznamená, že musí jít o vládu většinovou a koaliční.

Naopak, vývoj a složení vlád se v dosavadní praxi české politiky vyznačoval relativně velkou pestrostí a v žádném případě nelze říci, že by se ustálil nějaký typický vzorec jejich podoby. Od listopadu 1989 jsme tu již ostatně měli dvě vlády menšinové — jednobarevnou i koaliční.

Expert na ústavní právo a letitý sociálnědemokratický poslanec Zdeněk Jičínský připomíná, že i druhá Klausova vláda byla menšinová. „Pokud by po něm tehdejší prezident požadoval 101 podpisů, vláda by důvěru nezískala. Poslanci sociální demokracie umožnili vznik této menšinové vlády tím, že opustili sál Poslanecké sněmovny, čímž snížili nutný počet hlasů k získání její důvěry,“ řekl Zdeněk Jičínský Deníku Referendum.

„Prezident jako kdyby zapomněl, v jaké situaci jeho tehdejší vláda vznikla: sociální demokraté totiž nehlasovali pro vládu, ani proti ní, avšak umožnili její vznik a existenci,“ doplňuje Jičínský.

Jinak řečeno, vznik menšinové vlády je po každých volbách reálnou možností a záleží pouze na dané konstelaci a vyjednávacím umu předáků politických stran, zda se do nepochybně křehkého projektu menšinové vlády pustí. „Není v Klausově kompetenci, aby takovému pokusu bránil,“ doplnil Zdeněk Jičínský.

Menšinový kabinet je zkrátka jednou z relevantních možností, která je v mnoha evropských zemích běžným typem vlády: v letech 1945-1987 byla ve dvanácti mnohostranických systémech evropských demokracií menšinová vláda druhým nejrozšířenějším typem kabinetu. Podle politologa Miroslava Nováka bylo ve výše zmíněném období 73 případů menšinového kabinetu z celkového počtu 218 vlád. Čili se jednalo o třetinu všech vlád ve zkoumaných zemích.

Jan Kysela, docent na katedře teorie práva a právních učení a na katedře politologie a sociologie Karlovy univerzity upozorňuje na další háček v Klausově strategii: „Problémem je, že důsledkem negativního řešení musí byt nějaké řešení pozitivní. Zde by se nabízela asi jen velká koalice, což je formát nestandardní. Sporné tudíž je, zda si prezident republiky může vynucovat určité politické složení vlády. Podle mého soudu nikoliv, čímž se vracíme na začátek povolebních jednání.“

Záměry Václava Klause?

Jiří Paroubek sice opakovaně řekl, že bude po případných volbách preferovat sestavení levostředové vlády ČSSD společně s menšími stranami. Nicméně není nikterak nereálné, že takovou vládu nebude možné sestavit, neboť nebude disponovat většinou poslanců v Poslanecké sněmovně.

Nebude-li pak taková varianta koaliční vlády možná, deklaroval předseda sociálních demokratů ochotu vládnout menšinově s tichou podporou komunistických poslanců. Podle jeho slov by ostatně šlo za této konstelace o vládu s největší legitimitou, neboť by odrážela většinovou vůli voličů vyjádřenou ve volbách.

Poslední možností, jak utvořit většinovou vládu, pak může být velká koalice občanských a sociálních demokratů. Tu ale všichni včetně Jiřího Paroubka odmítají. Až — pravděpodobně — na Václava Klause.

Pokud totiž bude Václav Klaus trvat na podpisu 101 nekomunistických poslanců, bude situaci vychylovat směrem právě k velké koalici. Klausovou motivací tak může být právě jeho ambice zablokovat povolební vyjednávání s poukazem na jeho roli poslední hráze proti podílu komunistů na vládě. Vyšel by sice vstříc mnoha hysterickým obavám a reakcím na výsledek voleb a potenciální vládu levice.

Takovou situaci většina expertů oslovená Deníkem Referendum ale nepokládá za pravděpodobnou. „Václav Klaus, jako zkušený technolog moci, si naloží pouze tolik, kolik unese,“ říká Deníku Referendum Zdeněk Jičínský. Podle něho se Klaus sice nenechává svazovat pravidly, avšak velmi dobře si uvědomuje, kam až může zajít, aby situace nepoškodila především jeho. Podle Lukáše Jelínka prezident nakonec dokonce ustoupí i z požadavku 101 podpisů.

„Nevěřím, že k tomu dojde, a to z několika důvodů: Klaus je rád, když se píše o konzistentnosti jeho názorů, ovšem není pro něj problém měnit je. Současně nepochybuji, že se po volbách s Jiřím Paroubkem dohodne, ti dva spolu umějí vyjednávat. A konečně za třetí se domnívám, že Klausovi by se víc líbila přímá vládní spolupráce ČSSD a KSČM. Zapsal by se do dějin přinejmenším odblokováním pětiny sněmovny a vytvořil by si prostor, aby po skončení svého mandátu spolu s ODS mobilizoval proti sjednocené levici,“ soudí politolog Lukáš Jelínek.

Pokusili jsme se vnést do věci více světla přímým dotazem. Přišla odpověď, která sice neobjasňuje nic, přesto ji stojí za to ocitovat v úplnosti: „Pan prezident řekl časopisu Týden přesně to, co říci chtěl. Osobně mám za to, že sdělení pana prezidenta: ,Nevidím důvod, abych své taktické tahy v povolebním jednání avizoval dopředu‘ má celkem jasnou vypovídací hodnotu směrem k případným doplňujícím dotazům, ať již jsou jakékoliv,“ napsal nám s přáním pěkného dne z Hradu Petr Macinka, tiskový specialista.

Klausův vztah k ústavě zůstane problémem

Buď jak buď, ať už Václav Klaus bude požadovat navzdory ústavě 101 podpisů nekomunistických poslanců, nebo ne, máme co do činění s prezidentem, který si se svými ústavními kompetencemi hlavu neláme. „Bohužel, málokdo si všímá, že prezident krok za krokem mění parlamentní republiku za jakousi zpotvořenou monarchii, v níž si neodpovědný prezident dělá, co chce,“ píše v závěru článku pro Český rozhlas 6 Václav Žák.

Václav Žák připomíná například Klausovu hru se sudetoněmeckou kartou před podpisem Lisabonské smlouvy. „Tehdy, v rozporu s ústavou, si vynutil na Fischerově vládě vyjednání dodatku, který neschválil Parlament. Dnes Lisabonská smlouva platí, dodatek neplatí,“ podotýká Václav Žák a dodává, že tato až absurdní situace je na západ od našich hranic nemyslitelná: „Jen těžko si představuji, co soudí o naší ústavnosti experti vyspělých demokracií,“ přemýšlí Václav Žák.

Podle něho je navíc pozoruhodné, že ani mezi ústavními právníky nepanuje shoda ve výkladu naší ústavy. „Mezi právnickou obcí neexistuje převažující názor v interpretaci ústavy, naopak zápolíme s roztříštěností výkladů,“ řekl Václav Žák Deníku Referendum.

Deník Referendum oslovil více než deset expertů z kateder ústavního práva s prosbou o komentář k tématu tohoto textu. Očekávali jsme odpovědi analyzující instituční postavení prezidenta a vymezení jeho pravomocí ve vztahu k vládě. V průběhu dvaatřiceti hodin jsme neobdrželi až na tři výjimky žádnou odpověď. První výjimkou byl ve Velké Británii působící Jiří Přibáň, od něhož nám přišla odpověď v podstatě obratem.

Druhou pak výše citovaný Jan Kysela a třetí nejmenovaná docentka, která se omluvila: „Od loňského léta jsem soudkyně Nejvyššího správního soudu a náš soud přezkoumává volební žaloby a některá rozhodnutí prezidenta republiky. Bohužel se nemohu ani obecně vyjádřit k Vašim dotazům, protože bych pak mohla být v případě některých sporů souvisejících s výsledky voleb nařčena z podjatosti. Ráda bych Vám pomohla, ale bohužel musím ve své nové funkci zachovat poměrně velkou zdrženlivost,“ napsala.

Ani z řad novinářů, politiků, natož ústavních právníků, kteří mají výklad a obranu ústavních mechanismů v popisu práce, se neozval bezmála nikdo, kdo by se byť pozastavil nad avizovanými mimoústavními procedurami Václava Klause, jimiž podmiňuje povolební proces sestavování vládního kabinetu.