Na první pohled to působí jako další vtip satirického webu Hradní partička. Ale při bližším ohledání zjistíme, že tentokrát si z nás Václav Klaus dělá legraci osobně — a myslí to vážně. Časopisu Týden poskytl rozhovor, v němž mimo jiné uvádí, že sestavením vlády pověří jedině toho, kdo mu přinese 101 podpisů nekomunistických poslanců.

Hradní rytíř smutné postavy tím jinými slovy říká, že hodlá po volbách opět vyrazit i s celým týmem svých Sancho Panzů a s nabroušeným kopím vstříc větrnému mlýnu jménem česká ústava. Přítomné redaktory Týdne to jakkoli nezneklidnilo. Nezeptali se ani, zda prezidentovi neruší spánek, že on sám byl zvolen hlasy komunistů. Český tisk si totiž hradní pán sedlá jako svou Rosinantu.

Kolega Vratislav Dostál vzal obětavě práci, kterou redaktoři Týdne zanedbali, na sebe. A dostalo se mu odpovědi, která neříká nic a přesto mnoho: „Pan prezident řekl časopisu Týden přesně to, co říci chtěl. Osobně mám za to, že sdělení pana prezidenta: ,Nevidím důvod, abych své taktické tahy v povolebním jednání avizoval dopředu‘ má celkem jasnou vypovídací hodnotu směrem k případným doplňujícím dotazům, ať již jsou jakékoliv,“ napsali mu z Hradu.

Zatímco mnozí lidé demokracii posud pošetile pokládají za systém, v němž svými hlasy rozhodují o tom, kdo jim bude vládnout, definice Václava Klause je jiná: vy volíte, já vybírám. Zatímco běžní lidé volí ve volbách, on volí až po nich. Jak? Tak to přece už víme: takticky.

Ve zmiňované analýze vycházející dnes v Deníku Referendu většina oslovených expertů vyslovuje přesvědčení, že Václav Klaus nebude po volbách přepínat strunu a pokud sociální demokraté získají jasnou převahu, a navíc budou mít s komunistickou stranou nadpoloviční počet mandátů, nebude stát v cestě vůli Jiřího Paroubka, pakliže se rozhodne pro menšinovou vládu tolerovanou zleva.

Taková důvěřivost udivuje. Václav Klaus přece může pověřit sestavením vlády Petra Nečase a zatímco ten sestaví kabinet bez nejmenší šance na získání parlamentní většiny, bude v souladu s literou ústavy až do doběhnutí třicetidenní lhůty vládnout bez vyslovené důvěry, zatímco pravicovými médii povzbuzované fanatické davy budou proti hrozbě tak zvaného návratu komunistů k moci bojovat před Lidovým domem, ale třeba i před obydlími nových sociálně-demokratických poslanců, ve snaze vynutit si velkou koalici či alespoň návrat k uspořádání známému jako opoziční smlouva.

Soudím, že tento scénář pro červen je nejméně tak reálný jako představa, že Václav Klaus při svém megalomanství a mesiáštsví prostě vyklidí levici pole bez boje, jak se domnívají Lukáš Jelínek nebo Zdeněk Jičínský, kteří oba evidentně chovají k ústavě větší úctu, jakkoli na ni nepřísahali. Oni si myslí, že Václav Klaus se bude chovat jako prezident, jako by všem v Týdnu nevysvětlil a nyní pro Deník Referendum nezopakoval, že se hodlá chovat jako taktik.

Zde je bohužel zapotřebí dodat, že pokud takový neblahý vývoj nastane, sociální demokracii nezbude než spílat především sobě samé. Václav Klaus přece předváděl srovnatelně hrůzostrašné přemety nad Lisabonskou smlouvou. Když tehdy senátorka sociální demokratka Gajdůšková navrhovala započít proces, v němž by taktikovi byly odebrány příslušné prezidentské kompetence, sociální demokraté ji nevyslyšeli a raději vyšli vstříc jeho nelegitimním vrtochům. Čeká-li je po volbách boj s jeho v podstatě absurdními výklady ústavy, nebudou moci říct, že nebyli varováni.

S pomocí médií přitom věru nemohou počítat, o čemž nás poučují dva jiné příklady z posledních dní. Česká média devótně citovala Klausův typicky těžkopádný obrat, kterým zhodnotil osobnost prvního ombudsmana Motejla jako „jednoho z mohykánů naší polistopadové politiky“.

Neočekávám od médií rozbor logiky zvoleného výrazového prostředku, i když by stál za to. Nejen proto, že je bezděčně přesnější, než se autor domnívá. Mohykáni, neboli v jejich jazyce Lidé řeky, totiž navzdory obecné představě nevyhynuli, jejich potomci smíšení s potomky kmene Munsee podnes žijí v jedné rezervaci ve Wisconsinu. Zanikl pouze jejich jazyk, ale ani to není tak podstatné, neboť James Fenimore Cooper ve svém románu Poslední Mohykán, odkud slovo Václav Klaus nejspíše zná, svému hrdinovi přisuzuje ve skutečnosti určité kulturní prvky charakteristické pro jiný původní národ — Moheganů. Leč ani ti nevyhynuli, žijí zase v Connecticutu; a o právních či občanských výdobytcích jedněch ani druhých nevíme mnoho.

Pokud Klausova metafora měla jakkoli odkazovat k vytříbenému a vyspělému právnímu vědomí, snad měl Motejla označit spíše za jednoho z Irokézů české polistopadové politiky, neboť právě Irokézové — rovněž nevyhynutí — jsou národem s mimořádně vyspělým právním vědomím a jejich Velký zákon inspiroval i americkou ústavu.

Samo sebou Klaus se svou typickou klopotností a zálibou v klišé chtěl říci, že Motejl byl jedním z posledních svého druhu. Ale on naštěstí nebyl. České právo má fenomenálních postav chvála bohu stále celou řadu. Ale pokud bychom dumali nad Motejlovou ojedinělostí, pak nás nutně běh myšlenek zavede k jeho schopnosti konzistentně popisovat Klausovu nekompetentnost na půdě práva.

Klasickou zůstane v tomto ohledu jeho odpověď na otázku Lidových novin: „Klaus nebo Švejnar? Pokud byste měl tu možnost, komu byste hodil svůj hlas?“, Otakar Motejl řekl: „Upřímně řečeno, hodil bych ho prezidentovi, u kterého bych měl naději, že si přečte ústavu a uvědomí si, že jako prezident má nejširší kompetence v oblasti soudnictví. A že z ústavy vyplývá politická odpovědnost prezidenta za personální situaci v justici. Prezident jmenuje všechny soudce, předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. ČR v tomto směru prozatím neměla příliš úspěšné prezidenty. Zejména to tedy platí o Klausovi. Ten tuto oblast dosud podceňoval tak, že skutečná bilance je otřesná. On se ve věcech soudců čtyřikrát soudil u Ústavního soudu a vždycky prohrál!“

Přitom stále hovoříme o povaze českých médiích, která s oddaností Rosinanty přešla až na vzácné výjimky způsob, jímž se Klaus vyjadřoval o úřadu ombudsmana, z nějž se Motejlovi podařilo udělat lidem užitečnější instituci, než je Pražský hrad, jakož i okolnost, co všechno jsme se mohli od Otakara Motejla dovídat o Klausovi. Například právě v souvislosti s Lisabonskou smlouvou Otakar Motejl vloni v říjnu Českému rozhlasu řekl: „Buďto souhlasí a podepíše, nebo nesouhlasí, ale uznává, že je povinen jako prezident to podepsat a podepíše, nebo nesouhlasí a neuznává ani tu ústavní povinnost a potom odstoupí.“ To je další klasický výrok, který by bylo možno tesat do kamene, nejlépe do jednoho z kamenů, z nichž je postaven Lidový dům.

Druhý příklad kobylí, ba až mulí ochočenosti českých médií ve vztahu k prezidentovi skýtá jeho včerejší zdůvodnění veta biopaliv v novele zákona o ochraně ovzduší. Plácá-li si Klaus o změnách klimatu své nehorázné bludy na večírcích Lukoilu, je to jeho věc. Vystupuje-li tak ale ve své ústavní kapacitě, mělo by to být samo o sobě důvodem k zahájení rozpravy, zda ještě je schopen vykonávat svůj úřad. Ale od médií úlohu hlídače demokracie prostě čekat ve vztahu ke Klausovi nejde.

Nemůžeme se divit, že česká média, která přistupují na takovéto stírání hranice mezi realitou a fikcí, bez mrknutí oka přijmou silvestrovský žertík jako fakt; nemůžeme se divit, že mnohé ze zpráv satiriků z Hradní partičky působí jako oficiální hradní komuniké a že Klausovi oddaný server Fragmenty s nimi tak zachází.

Proto skutečnost, že si česká sociální demokracie nedokázala vůči Klausovi vypracovat méně pragmatický a více principiální postoj, který by zahrnoval i delikátní upozornění, že by při opakovaném flagrantním překračování ústavních mezí mohl být také svého úřadu zbaven, ji po volbách může stát víc, než si je nyní s to představit.