Nad zněním titulku možná někdo uroní slzu, sympatickým zjištěním ovšem je, že česko-německé a česko-rakouské vztahy jsou v současnosti na tak dobré úrovni, že vyvolávání dávných démonů a klišovité vzývání českých národních zájmů ztrácí v letošní volební kampani na atraktivitě.

Přesto si prezidentův tajemník Ladislav Jakl posteskl, že hrozba majetkových nároků ze strany sudetských Němců se mezi tématy kampaně neobjevuje. Pohled do volebních programů partají mu dává za pravdu — se třemi výjimkami.

Komunisté už jen z tradice odmítají „jakékoli vměšování zahraničních nátlakových skupin, včetně spolků odsunutých Němců, do vnitřních záležitostí ČR, a zpochybňování dekretů prezidenta Beneše.“ Suverenita Jany Bobošíkové hovoří o „důsledné ochraně majetkových a vlastnických zájmů občanů ČR, zejména v souvislosti s pokusy o revizi výsledků druhé světové války“ a říká „stop Lisabonské smlouvě jako útoku na majetek občanů ČR.“ A do třetice Svobodní někdejšího prezidentova rádce Petra Macha „považují poválečná spojenecká ujednání o Německu a z nich vyplývající československé zákony za neměnné právní skutečnosti zajišťující evropský mír.“

Etablované strany, ale ani většina partajní drobotiny již nepracují byť jen se „soft“ verzí národovectví. Evropská unie a její Lisabonská smlouva je skutečností a lidé spíše než na hranice lemující náš svrchovaný stát koukají do svých peněženek.

U nás i u sousedů se mění generace, politické garnitury a hlavně otázky hýbající společností. Druhdy oblíbené bojování minulých bitev, nejlépe s papírovými tygry, překrývají vážnější náměty — ekonomické a sociální. Většina z nich má globální povahu a týkají se stále hlasitěji artikulovaných zájmů konkrétních sociálních, profesních vrstev. Leckterá ale s „národní rozvahou“ souvisejí. Například zda vstoupit do eurozóny a jako její příslušník třeba jednou přispívat na zbankrotované partnery.

Zde drobná, leč nelichotivá odbočka. Členové vlády, čelní politici, ale i četní občané se radují, že coby nečlen eurozóny nemusíme finančně vypomáhat Řecku. Podivný přístup těch, co tolik volali po vstupu České republiky do Evropské unie. Spojenectví si tito lidé patrně vykládají jen tak, že v případě potřeby nám pomoženo být může, ovšem druzí ať si pomohou sami. Milým vybočením byl přístup Jiřího Paroubka. Předseda ČSSD sice pohovořil o tom, že škoda každé koruny, která nezůstane doma, nicméně kdybychom platili eurem, on by pomoc Řecku podpořil (a totéž doporučil Slovákům). Mimo jiné proto, že mnohem větší peníze nedokáže ČR vyčerpat z fondů, které jí jsou k dispozici v Bruselu…

Z jiného soudku je dilema, jak se postavit ke kulturnímu, lidsko-právnímu, ba civilizačnímu dialogu s expandujícím islámem. O tom ale české partaje nemluví, pouze některé (Věci veřejné, KDU-ČSL) brojí proti rozšíření EU o Turecko.

K národovectví odkazuje také postoj stran k imigraci. Levice a středová uskupení v tomto drží neposkvrněný „internacionální“ štít, demokratická pravice raději mlčí, zato populisté atakují první signální hesly jako „Stop nekontrolovanému přílivu imigrantů“ (Suverenita) nebo „Přísnější regulace a výběr zahraničních pracovníků“ (Věci veřejné).

Pokud Václav Klaus před několika dny zmínil nebezpečí, jež prý plyne z malých stran pro demokracii, uhodil hřebíček na hlavičku v jednom. Zatímco velké partaje se naučily věnovat velkým a skutečným problémům, jejich méně silná konkurence mívá tendenci citově manipulovat voliči za využití strašení tu Němci, tu přistěhovalci. Bohužel se na této vlně ale občas sveze i pan prezident a jeho spolupracovníci.