Přepsat dějiny

Převyprávění a přepisování historických událostí je vlastně neustálým ztvárňováním politické přítomnosti a snahou ovlivnit budoucnost.

28. října 1918 napsal Viktor Dyk do obecného oslavování konce války a počátků Československa toto:

„Kokardy, jásot, na praporu prapor.
Srdce se v dálku rozletí.
Jak je to krásné překonati zápor
a býti, růsti, stavěti!
Leč všichni vy, jimž srdce pýchou ztvrdla,
jež opájí dne oslava,
poslyšte výkřik z básníkova hrdla
Boj teprve nám nastává!
Boj se sebou, se všemi zlými pudy,
se sobectvím, jež vede v sráz.
Nezapomeňte na svých otců bludy,
nezapomeňte běsů v nás!"

Ve čtvrtek 6. května 2010 řekl Václav Klaus odpoledne v Plzni na Slavnosti svobody toto: „Je úkolem nás, kteří jsme do jisté míry pamětníky této doby a dobře známe sekvenci událostí, které před, v průběhu a po skončení druhé světové války nastaly, abychom nedopustili přepis historie druhé světové války a jiné řazení jejích příčin a následků." Opakoval tak jen své oblíbené strašení před „přepisováním“ dějin.

Namísto kritické reflexe minulosti, po které volal Dyk, namísto naprosto normálního a nutného vyrovnávání se s minulostí i s jejími nepříjemnými aspekty chce prezident v čele zástupu ostatních jemu podobných konzervovat lákavou představu naší národní minulosti jako jediné nepřetržité řady heroických činů a moudrých rozhodnutí, které je nutné pietně si připomínat a projektovat do nich naši národní dokonalost. Žádní běsové v nás přeci nemohou být!

Je to populisticky líbivé, národ se tak přeci sjednocuje. Jakýkoliv pokus o kritické vyrovnávání se s minulostí na základě třeba nově doložených či odtajněných faktů by mohl v sobě skrývat nebezpečí rozdělení obyvatelstva na viníky a jejich oběti, ba dokonce – ó hrůzo – nebezpečí nepopulárního přiznání si kolektivního selhání národa jako celku.

Jenže, jakkoli je to nepříjemné, neexistují jedny jediné, shora ideologicky schválené, správné dějiny. Vždy pracujeme jen s jejich subjektivní interpretací. Všem vyhovující historická paměť neexistuje, vždy je interpretována prizmatem toho, co jsme prožili či co sami považujeme za správné, dobré, či dokonce účelné z hlediska naší přítomnosti a našeho myšlenkového a etického zázemí. Neexistují dějiny jako takové, vždy jde jen o jejich výklad, který vypovídá víc o nás samotných, o tom, jak vnímáme současnost, než o samotných dějinách.

Každé svobodné vyrovnávání se s minulostí proto nikdy nemůže být v demokratické společnosti zcela uzavřeným procesem. S dějinami se můžeme pouze vyrovnávat, ale nikdy se s nimi nemůžeme zcela vyrovnat, natož je redukovat jen na památníky, národní symboly a mýty. Lidé tvoří dějiny a pak je nějak interpretují. Každý podle svého názoru, či dokonce podle svého podílu na nich. A člověk, jak známo, i moderní člověk, si rád vytváří báje a mýty o sobě i o svém společenství.

Například české dějepisectví 19. století je doslova přeplněno takovými mýty zrozenými ze středověkých událostí a legend. Dobové výtvarné, hudební i literární umění je neodmyslitelně spjato s „vysněnými" obrazy pradávných českých dějin, jak se nabízely například v politicky i společensky přitažlivých, byť zfalšovaných Rukopisech. Stejně tak musela být „upravena" tu svatováclavská tradice, tu husitská rebelie, aby je bylo možné zakomponovat do vznikající mytologie moderního českého národa a do politických hodnot, státní kontinuity a ideálů demokratické vlády a občanské rovnosti.

Do jisté míry je to legitimní – člověk potřebuje nějakou zkratku, příběh či legendu, která mu umožňuje identifikaci se sebou samým i se svou skupinou. A tak i náš poměrně nedávný převrat od socialismu k tržnímu hospodářství interpretují dle svého vidění světa někteří jako jediné správné budování světlých zítřků, a jiní jako zbabranost, která se změnila v loupež století.

S mýty samozřejmě pracuje i současná politika, a snaží se je udržovat prostřednictvím oficiálních výkladů dějin, povýtce stále komunistických, jak je známe z učebnic dějepisu či politických projevů. Politikům nezáleží na tom, zda jsou to mýty zcela falešné, či alespoň částečně popisují historické skutečnosti. Jde o to, že mají vytvářet kolektivní obraz společnosti o sobě samé a že tento obraz je obecně přijímán jako skutečná realita.

Převyprávění a přepisování historických událostí je vlastně neustálým ztvárňováním politické přítomnosti a snahou ovlivnit budoucnost. Nikdy nejde o ryze historickou práci, v níž by se jednalo pouze o shromažďování historických faktů. Jde vždy současně i o revizi politických hodnot a ideálů. Otázka „Jak to ve skutečnosti bylo?" je v procesu vyrovnávání se s minulostí vždy schována do otázky „Jak by to mělo být?"

Upozorňuje na to již Ježíš, když říká v Matoušově evangeliu 23,29-32, volně interpretováno: „Běda národu, který hubou ctí mučedníky za spravedlnost a přitom popírá jakoukoliv spoluvinu na jejich smrti. Čím větší snaha o pompéznější kladení věnců, tím větší snaha se od spravedlivých distancovat, odkázat je do zapomenutí a ukončit s nimi vnitřní dialog.“ Jinými slovy, dějiny jsou příběhem nikdy nekončícím, vždy konfliktním, vždy diskutabilním a vždy s otevřeným koncem.

Proč všechny tyto úvahy? Zejména jako poděkování České televizi, která narušila zase alespoň o kousíček ten 65 let budovaný mýtus o poválečném dění u nás vysíláním dokumentu Zabíjení po česku, který přibližuje alespoň několik případů masového vraždění německých civilistů v českých městech a obcích po skončení druhé světové války. Hlavním tématem dokumentu je událost v Postoloprtech, kde bylo postříleno minimálně 763 německých civilistů. Poprvé veřejně promluvili němečtí i čeští svědkové tohoto masakru, jednoho z největších, které se tehdy udály.

O děsivém fungování českého poválečného mýtu, který dodnes formuje náš vztah k právu a spravedlnosti, nechtěně svědčila v dokumentu otřesná věta žateckého historika, který prohlásil, že při těch politováníhodných událostech docházelo i k velikým tragédiím – když byli zabiti omylem i někteří Češi (sic!). Že vlastně – podle podobné logiky – vůbec vyhazujeme peníze na takové věci jako je Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, když tam šlo přeci také jen o politováníhodné události?

A abych nezapomněl na svůj předvolební refrén: Jediní ze současných politiků, kteří mají odvahu k reflexi i bolavých míst naší historie, jsou ze Strany zelených, zejména pak jejich předseda Ondřej Liška. Například svým angažmá ve skvělém, všemi šovinisty nenáviděném občanském sdružení Mládež pro interkulturní porozumění.

I proto vřele doporučuji volit zelené!

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.